fotbal - Slavia

Kluby: Akademické gymnasium Praha, Letenský kroužek, Union Letná, Slavia Praha (1903-12), Sparta Praha
Kapitán mistrovského týmu Čech na ME amatérů v Roubaix 1911.

Charakteristika hráče: Šlachovitý, rychlostně vysoce nadaný útočník s tvrdou střelou. V kombinaci se moc neuplatňoval, těžil z přihrávek spoluhráčů a prosazoval se v zakončení. První evropsky proslulý fotbalista Slavie.

Rodák z Turnova přijel do Prahy studovat, prošel několika kluby, až se na jaře 1903 objevil na Slavii jako již hotový hráč. V ní pak s výjimkou období 1904-1905 hrál až do konce kariéry v roce 1912. Původně prý uměl hrát jen levou nohou. Dva roky pod legendárním J. Maddenem z něho udělaly kompletního hráče.

Slavia si tehdy užívala v české kopané výsadního postavení. Zázemím, financemi, funkčností i mezinárodními styky. To bylo příčinou četných sporů s ČSF (Českým fotbalovým svazem). Klub se však orientoval především na utkání se soupeři ze zahraničí. Příchodem J. Koška z Unionu mužstvo významně posílilo. Kluby z Budapešti či Vídně dostávaly od Slavie vysoké brankové příděly. Začala se psát slavná éra.

Připomeňme si několik utkání toho roku a Koškův podíl na nich: Slavia – Torna Club Budapešť (nejlepší tým Maďarska) 12:0 – pět branek, Slavia – Union Berlín 13:2 – sedm branek, Slavia – Cricketa Vídeň 4:1 – všechny góly Košek, Slavia – Corinthians (nejlepší amatéři z Anglie) 4:7, Košek dal hattrick a podílel se tak na dílčím vedení 4:3.

Fotbalisté z řad studentstva stále zažívali těžké časy. Hráli tajně a svá jména v sestavách často zaměňovali za pseudonymy. Tak i Jan Košek vystřídal několik jmen – např. Kocián či Ondříček. Jeho fotbalový styl na hřišti byl však vždy stejný: sprint za míčem a s míčem a z hranice šestnáctky vystřelený nechytatelný projektil. Mluvíme-li o sprintu, pak vzpomeňme Jana Koška jako atleta. Ve sprintu se porovnával s nejlepšími slávistickými sprintery (podobně jako později Bican). Těžko byste v Koškově pojetí nalezli technické finty a kudrlinky. Jeho klička byla jednoduchá a dlouhá. V propojení s rychlým během ale dostatečně účinná. A zakončení? Z jakékoliv pozice tvrdou střelou nártem. Nejraději těsně nad zemí letící.

Prostě v kombinaci neoslňoval, ale předkopnout si míč, utéct, vypálit, v tom byl fenomén. A žádná vzdálenost, ba ani čtyřicetimetrová, ho od nápřahu a střely neodradila. Přičemž gólem byla tato aktivita odměňována často přečasto. Někdy zaduněla tyč či břevno. A traduje se, že v Lounech jej svou střelou dokonce zlomil.

Samozřejmě ke svým šutérským a sprinterským kouskům potřeboval i vynikající nahrávače. Třeba Jana Starého, zvaného Jenny, považovaného za vynálezce „české uličky“. Ten s milimetrovou přesností nabádal svého kolegu v útoku ke zteči soupeřovy svatyně. A Jan Košek byl pravým vykonavatelem úmyslů a pobídek svého spoluhráče . Druhým nezapomenutelným komplicem v útočných rejdech mu byl J. Baumruk, další velká postava tehdejší Slavie (a Koškův pozdější zeť).

Ale vraťme se zpět od lyrické popisnosti fotbalového umění k událostem. Rok 1904 se zapsal do života hráče tím nejčernějším písmem. Košek studoval na gymnáziu, ovšem toho roku mu zemřeli otec i matka. Z bezvýchodné situace hrozící předčasným ukončením studia jej vysvobodily sponzorské příspěvky jednoho příznivce Sparty. Pročež přechod do druhého klubu byl žádoucí. Slavia se navíc během léta a podzimu zmítala v krizi a probouzející se rival jí řádně k tomu pomáhal. S Koškem tehdy ze Slavie odešli ještě Baumruk a Krummer. Soupeř na čas převzal otěže elitního českého klubu.

Po dokončení studia se Košek do Slavie rychle vrátil. Stejně jako jeho další dva kolegové. Trenérem byl čerstvě J. Madden a začal budovat opravdový tým se znaky profesionálního chování. Cílené tréninky, nácvik herních situací, regenerace po zápase, masáže – to všechno se nově objevovalo v české fotbale. Koncem roku 1905 se Slavii vrací síla a následně úspěchy se slavnými soupeři. Southampton roku 1906 dostává od Koška hattrick a k tomu ještě jeden gól, Celtic remizuje v Praze 3:3. Tyto výsledky budí uznání a respekt.

Když Slavia drtí roku 1907 Spartu rekordním výsledkem 9:1, je u toho i excelentní střelec Košek přispívající dvěma brankami. I když hlavní hvězdou toho dne je jiný kanonýr Bělka. Dal pět branek. Za zmínku k tomuto roku ještě stojí slavné zápasy s Oxfordem, které skončily „slušnou“ prohrou 4:7 a 2:4.

Košek se stává roku 1910 kapitánem mužstva a za celý ten rok prohrává tým jediný zápas. Příštího rok to dosahuje v zápase sedmistého(!) gólu. Navíc jako kapitán vede vyslané mužstvo na mistrovství Evropy amatérů v Roubaix. Češi porazili Francii i Anglii a stali se mistry. Kapitán se předvedl v roli zarputilého bojovníka toužícího po úspěchu a dovedl strhnout k podobným výkonům všechny své spoluhráče.

Na jaře roku 1911 se hraje významné derby se Spartou o pomyslné klubové prvenství v Čechách. Zvláště v prvním poločase se rozhořela nevídaná bitva. Konec je evidentně dobrý pro Slavii. Vyhrála 9:2 a Košek přispěl hattrickem. Když pak hostí vítězný klub skotský Aberdeen FC, vědí hosté, že základem úspěchu je uhlídat Koška. Dlouho se to daří. Fenomenální útočník s tvrdou střelou z každé pozice se nemůže prosadit. Nakonec ale přijde jeho chvilka. Z třiceti metrů, z otočky napálí balón nechytatelně do sítě a zajistí tak vítězství domácí Slavie 4:3.

To je Jan Košek, největší postava první etapy vývoje fotbalu u nás. Skvělý forward, kapitán a duše týmu. Hráč s dynamitem v noze, pro něhož není žádná vzdálenost přílišná, žádná pozice nedostatečná a žádný brankář nepřekonatelný. Díky němu byla Slavia několik let považována za nejlepší evropský klub. Díky jeho umění střelby dosáhla několika rekordních výsledků. Brankový podíl Koška na dosaženém skóre byl téměř pravidelně více než dvoutřetinový. Po skončení kariéry roku 1912 byl do konce života vedoucím u mužstev Slavie. Když řady hráčů za 1. světové války prořídnou, z nutnosti ještě několikrát oblékne sešívaný dres.

Statistiky říkají, že sehrál 296 utkání a dal v nich 804 branek, z toho za Slavii sehrál 229 utkání a vstřelil 666 branek. Jak o něm psal tehdejší tisk: "jeho shoot zůstane ještě dlouho nedostižný". Jak jsme téměř sto let poté poučeni, nedostižný vskutku zůstal. A zřejmě zůstane navěky.

Michael Janáček

Kluby: Slovan Praha VII, Union VII, Staroměstský SK Olympia, SK Bubeneč, Slavia Praha (1923-38, 969 utkání)
Reprezentace: 73 utkání (37x kapitán)

Jak se vzpomíná na brankářské umění Františka Pláničky: hráč střední či menší postavy, oblékal modrý svetr s hvězdou na hrudi. Nechytal na efekt, ale na spolehlivost. Typické pro něho bylo bezchybné chytání „do koše“, rybička v pádu při níž si ztlumil oběma rukama míč na prsou. Byl pověstný vynikajícím postřehem, mrštností, předvídavostí. A slabina? Snad levý horní roh branky. Jenže kdo z brankářů může říci něco jiného?

S fotbalem začínal František Plánička ve Slovanu Praha VII, později přešel do SK Bubeneč. Mladý talentovaný brankář někdy trénoval i na Slavii, později jej zase zvala na tréninky Sparta. Stále však zůstával brankářem Bubenče. Protože jej Sparta nakonec odmítla, přišel roku 1923 do Slavie. Přestup nebyl snadný. Bubeneč jej nechtěla pustit, ale Plánička si odchod doslova vyvzdoroval. Po četných sporech odjel se Slavií k zápasu do Vídně a nastoupil pod pseudonymem Jakubec. Funkcionáři Bubenče žádali potrestání. Spor se dostal až k trestní župní komisi. Slavia o něj v té době již velmi stála a on chtěl být brankářem červenobílých... Klub tedy zaplatil pokutu 300 korun a Plánička byl slávistou. Měsíc na to už nastoupil v prvním oficiálním utkání proti Čechii Karlín. Premiéra měla pozitivní odezvu v tisku. Jak by ne, vyhrálo se 6:2.

Nestal se hvězdou hned. Během podzimu 1923 přišel do mužstva zkušenější brankář Josef Štaplík. Na dlouhá léta vznikla celkem vyrovnaná dvojice. Když se nedařilo jednomu, nastupoval druhý a opačně. Tak to probíhalo po šest let. Kdo zrovna chytal ve Slavii, byl zván zároveň do reprezentace. Plánička měl ovšem znatelně navrch. A během těch let se prosadil do pozice prvního brankáře.

Ale to předbíháme. Sluší se podotknout, že v zimě 1923 vyráží Slavia na slavný zájezd do Španěl a mezi úzký tým vyvolených patří i stále ještě novic Plánička. Slavia poráží vysoce Bilbao, pak s ním remizuje, v odvetě poráží i Barcelonu a na cestě zpět ještě Curych. V posledním utkání remizuje s týmem Young Fellows . Byl to nezapomenutelný zážitek, podpořený úspěšnými výkony. I když se Plánička dostal do branky jen jednou. Takovéto výlety do zahraničí byly častým zpestřením zimní či letní pauzy. Tak se mohli hráč v dalších letech podívat do Bulharska, Itálie či Turecka.

Píše se rok 1925. Pomalu se začíná rodit profesionální liga. Elitní týmy si nechtějí nadále hrát na amatérské. Slavia má v té době podepsáno nejvíce profesionálních smluv s hráči. V prvním jednokolovém ročníku asociační ligy sešívaný tým vítězí. V dalších letech si liga i tým červenobílých prožívají své. Další mistrovský titul přichází až v roce 1929. Následují jej hned dva další, přičemž zvláště ten ze sezóny 1929/30 je památný. Mužstvo Slavie neztratilo ve čtrnácti zápasech ani jeden bod!

František Plánička začíná psát svou rozsáhlou kapitolu v reprezentaci. Prvně se představuje v lednu 1926 v Itálii, ale jeho tým prohrává 1:3. Během roku se prosazuje a nakonec se stává reprezentační stálicí na dlouhých dvanáct let. Všichni ostatní – jako Štaplík, Hochmann a spol. jen vyčkávají na svou šanci. Odvážný a pracovitý brankář to dotáhne až na pozici kapitána týmu. A dovede tým Československa na MS 1934 v Itálii přes Rumunsko, Švýcarsko a Německo až do finále. Pláničkův výkon v semifinále proti Němcům a ve finále proti Itálům uchvátil odborníky. Doba si ale vybírá svou daň a finálové vítězství Itálie je velmi žádoucí. Přesto byli stříbrní hoši v Praze vítaní, jako kdyby přivezli zlato. Nadále nastupuje Plánička v nejcennějším dresu. Až zranění na MS ve Francii 1938 uzavírá jeho fantastický a dlouhou dobu rekordní výčet 73 utkání. Zmínili jsme slavné okamžiky. A jaký byl ten nejhorší? V roce 1937 byl náš tým s Pláničkou v brance mučen osmi góly od Maďarů. Útokům soupeře prý čelil se slzami v očích a po zápase poprosil novináře, aby nemusel k utkání nic říkat. Přitom ještě mnoha dalším brankám perfektně zabránil.

Také už se hrál Středoevropský pohár. Slavii se první dva ročníky nevydařily. Pomyšlení na prvenství zůstalo nenaplněno. Nicméně roku 1929 přišel drobný úspěch. Na štítě skončil nejprve Juventus Turín, poté First Vienna. Spřádání plánu na první vítězství v prestižní soutěži je ale rychle učiněna přítrž. S Dózsou Ujpest prožili sešívaní peklo a odcházeli s debaklem 1:5. Remíza v odvetě už byla jen kosmetickou záležitostí. Byla to na dlouhý čas jediná blízká příležitost uspět. Až do (fotbalově) slavného roku 1938 tým kapitána Pláničky nepřechází čtvrtfinále tohoto poháru.

Třicátá léta patří ve Slavii výhradně Pláničkovi. Je spolehlivý a zranění jsou vždy jen krátkodobá. Náhradní brankáři jen výjimečně zasahují do zápasových programů. Nastávají zlatá mistrovská léta klubu. Defenzíva se Ženíškem, Fialou či Novákem dělají před brankářem dostatečně neprostupnou clonu. Vše další zařizuje pohotový Plánička. Inkasovaných branek je jako šafránu. Slavia dosahuje velkého úspěchu i na mezinárodním fotbalovém turnaji v Ženevě (Poháru národů). V konkurenci deseti nejlepších evropských klubových celků postupuje přes RSC Bruggy a Real Irun do semifinále, kde ve vypjatém utkání přemáhá First Viennu. Oslabeni zraněními podléhají červenobílí ve finále Dózse Ujpest.

Mistrovský hattrick Slavie v letech 1929 –31 jsme zmínili. S kapitánem Pláničkou jej tým zopakuje ještě v letech 1933-35.Poslední prvenství z bohaté meziválečné ligové úrody sklízí sešívaní v roce 1937. Ligová vítězství prostě byla tehdy pravidlem. Stejně jako další zájezdy na Balkán či do Španělska. Objevná je první cesta na sever Afriky roku šestatřicátého. Prověřovalo se tím mužstvo, udržovala souhra. Dalším pravidlem byla bezúspěšnost ve Středoevropském poháru.

Pomalu nám probíhají tato léta mezi prsty. Pláničkovi už bylo třicet let a začíná pomýšlet na konec kariéry. Zvláště intenzívně kolem roku 1937. Chce přenechat místo mladším a po náročných letech si odpočinout. Jenže pořád je nejlepším. Navíc je to skromný charakterní člověk. Neuhání funkcionáře o neustálé zvyšování platů jako někteří jeho brankářští kolegové. Proto je zrazován od pověšení kopaček na hřebík. Plánička má stále rád fotbal. A nakonec se nechá přesvědčit. Tedy ještě jednu sezónu.

Stále byl dobrý. Stále byl nejlepší. Ve Slavii, v reprezentaci. Takže když se blížilo MS 1938 ve Francii stal se Plánička jasnou volbou. I jako kapitán. Na turnaji proti Holandsku nepustil ani jednu střelu za svá záda. Vyhrálo se 3:0 a čtvrtfinálovým soupeřem byla Brazílie. Ten osud, tu pointu všichni známe: hrálo se 1:1 a v 83. minutě si zlomil ruku po střetu se soupeřem. Cítil velkou bolest a diagnózu ještě netušil. Se sebezapřením dochytal nejen základní hrací dobu, ale i celé nastavení. Střídat se přeci nesmělo a on nechtěl oslabit svůj tým.

Po zápase dostal na ruku sádru a do opakovaného zápasu s Brazílií samozřejmě již nezasáhl. Po vyléčení se již mezi tři tyče nevrátil. Zjistilo se totiž, že František Plánička již v minulosti měl ruku jednou zlomenou. Bylo mu 34 let a slavné tažení Slavie Středoevropským pohárem mohl prožívat jen vně hrací plochy.

Po ukončení kariéry pomáhal trenérům, ve výboru Slavie, či jezdil s jedenáckou internacionálů. A znovu udivoval jak svou pružností tak celým brankářským uměním. I zde však zasáhlo zranění - tentokráte nohy. Následovala operace kyčelního kloubu. Psal se rok 1984. Vlastně až v osmdesáti letech se František Plánička definitivně rozloučil s fotbalem na zeleném trávníku.

K slávě a úspěchům nepřišel jen tak - darem Boha - zasloužil si je prací, dřinou, odříkáním. Od útlého mládí dělal všechno proto, aby byl jednou vynikajícím fotbalistou, brankářem. Příkladný byl v životosprávě. Nikdy nepil, dokonce ani kávu, nekouřil a od mládí samozřejmě sportoval.

Příznivci Slavie na něj vzpomínají také jako na vynikajícího vypravěče. Výprava s ním do slavné minulosti sešívané i reprezentační byla pro ně tou největší poctou. A slavný brankář býval ochotným průvodcem.

Hrst čísel Františka Pláničky na závěr: Celkem odehrál 1442 utkání, z nich 1044 vítězných. Za Slavii to bylo 969 utkání (742 vítězných), za národní mužstvo nastoupil k 73 utkáním (37 vítězným) v letech 1926 až 1938. Účastnil se MS 1934 (2. místo, kapitán), 1938 (kapitán). Se Slavií získal 8 mistrovských titulů (1925, 29-31, 33-35, 1937) a postoupil do finále Středoevropského poháru 1929. Evropa ve své době považovala Pláničku spolu se Španělem Zamorou za nejlepší brankáře. V anketě Mezinárodní fotbalové federace byl zařazen mezi deset nejlepších brankářů světa. Oceněn tituly Zasloužilý mistr sportu, Fotbalový rytíř, Cenou dr. Václava Jíry. Držitel plakety J. Maddena „in memoriam“ s pořadovým číslem 2.

Michael Janáček

Kluby: Čechie Smíchov, SK Smíchov, Slavia Praha (1925-38), Viktoria Žižkov
Reprezentace: 59 zápasů, 34 branek

Charakteristika hráče: Fotbalista drobnější postavy, s důrazným startem na míč, rychlým během a krátkou vtipnou kličkou. Měl vynikající střelu, při níž skvěle klopil nohu, takže jen málokdy přestřelil. Jeho levá noha skrývala neobyčejný cit i nečekanou sílu. Prudký, rychlý nápřah, umístění střely - a brankář neměl šanci. Slavné byly jeho halfvoleje, či šajtle - tzv. „pučovky“.

Rodilý Pražák se v mládí proháněl s míčem po ulicích Smíchova. Těžký hadrový míč vodil do školy i ze školy, po schodech i po pláccích. V říjnu 1925 si jako osmnáctiletý prosadil proti přání svého otce i klubu přestup z SK Smíchov do SK Slavia. Hned po prvním tréninku se zalíbil trenéru Maddenovi natolik, že debutoval ve finále Středočeského poháru, přičemž soupeřem byla Sparta. Antonín Puč se v sešívaném dresu uvedl gólem, jak se na potencionálního kanonýra sešívaného dresu sluší, ale prohře 2:4 nezabránil. Následně v lize proti Libni exceloval čtyřmi brankami.

Započala tak jeho slavná kariéra. Velmi rychle se prosadil do základní sestavy. Nejprve na postu levé spojky ve slavné útočné formaci Šoltys – Silný - Puč. Udivoval svou nebojácností, střeleckou pohotovostí a tahem na branku. Téměř „do roka a do dne“ se stal nejlepším ligovým střelcem Slavie. V roce 1927 nastřílel 13 branek a spolu se sparťanem Šímou se stal králem střelců sezóny. Další tři roky si výsadní postavení mezi červenobílými podržel. Což je mimo jiné čas dvakrát mistrovský (1929, 1930). Na postu centrforwarda se střídají Sobotka se Svobodou, ale jemu to nevadí.

Mnohem větší změnu pro něho znamená příchod Vlasty Kopeckého. Svůj dosavadní post levé spojky opouští a posune se na levé křídlo. Relativně vzdálen brance, ve skutečnosti stále nebezpečný. Využívá báječných nahrávek nového spoluhráče a dál patří mezi nejnebezpečnější z útočníků Slavie. Jejich spolupráce je příkladná a pro klub velmi prospěšná.

Než odjede v létě 1934 s reprezentací na MS do Itálie, může se pochlubit v lize 17 brankami. To je tehdy třetí nejlepší výkon, ve Slavii za Sobotkou druhý. Na zmíněném mistrovství se také brankově předvádí. V prvním utkání přispívá gólem k přemožení Rumunů (2:1), ve finále střílí branku Italům (1:2 v prodl.). Nechybělo mnoho a mohla to být branka vítězná. Reprezentační útok ve složení Junek – Svoboda – Sobotka – Nejedlý – Puč (kromě Nejedlého jsou všichni ze Slavie) se zařadil mezi nejslavnější formace naší historie.

Na podzim roku 1934 střílí do sítě pražského DFC jubilejní stou ligovou branku a stává se členem Klubu ligových kanonýrů. To je sice poznatek náš dnešní, nicméně jen podtrhuje výjimečnost této slávistické osobnosti.

V dresu Slavie už nastupuje desátou sezónu. Je osobností, pojmem. Jak by ne, vždyť pokud nebyl zraněn, v sestavě po celou dobu nikdy nechyběl. Jeho střely budily respekt, jejich množství a úspěšnost obavy. Při kontaktu Puče s míčem byli ve střehu obránci, brankáři i diváci. Mnohdy marně. Stačil okamžik, levačka nečekaně kmitla a hle – míč už se třepetal v síti. Takové umění, takový talent musel být využit nejen ve Slavii.

První z téměř šedesáti startů za reprezentaci si připsal v létě 1926 v Záhřebu proti Jugoslávii. Československo vyhrálo 6:2 a Antonín Puč se pod výsledek podepsal jedním gólovým příspěvkem. Snad je to pro něho typické. Můžeme číst všechny jeho zápisy v reprezentační knize a zjistíme, že jeho cesta k velikosti vedla skromnými drobnými příspěvky v podobě branek. Marně pátráme po „bicanovských hattricích“. Pučova síla spočívala v dlouhověkosti. V ní nalézáme jako korálky roztroušené jedno či dvoubrankové podpisy mistra střelce (zvláště vydařené jsou roky 27, 28 a 33). Když je všechny sečteme, docházíme k fantastickému a dodnes nepřekonanému číslu 34 branek.

Mluvíme o Antonínu Pučovi v reprezentaci. Básníme nad jeho uměním střílet branky ve vysokém počtu. Nad jeho dlouhým slavným fotbalovým životem. Přitom nesmíme opomenout, že vlastně totéž se dá napsat o celém jeho působení ve Slavii. Jako by přes kopírák psal příběh dvou fotbalových životů – sešívaného a toho se lvíčkem na hrudi. Byl oporou, byl nepostradatelný, jeho střely napínaly sítě a svým provedením kořenily život našeho fotbalu.

Statisticky můžeme konstatovat drobný ústup z kanonýrského výsluní po stříbrném úspěchu na mistrovství světa v Itálii. Jenže herně patřil Puč pořád do základní sestavy. Tam i tam. Dlouho byl na místě levého křídla nepostradatelný. Vlastně až konec třicátých let znamenal pomalý ale jistý odchod ze slávy. Do Slavie přišel z Vídně Vytlačil. Levé křídlo, mladé, nadějné. Navíc tým posílil o Bicana.

Teprve tehdy přestal být Puč ve Slavii nenahraditelným. Jako by symbolicky předával kanonýrské žezlo svému nástupci. V reprezentaci mu stále ještě byl jeho post ponecháván. Nevadilo, že v klubu ztrácí pozice. Držel se. V roce 1937 dává za Československo tři branky, poslední při slavném zápase s Anglií v Londýně (4:5).

Se červenobílým dresem se rozloučil po 13 letech hraní, v roce 1938. Bylo mu 31 let a těžko se prosazoval proti mladším. Čas jeho rychlosti prostě ubral. Byl ještě platným členem reprezentace na MS 1938, ale přivodil si na něm zranění. To znamenalo definitivní konec jeho hvězdné kariéry. Po odchodu ze Slavie se nechal ještě přemluvit k přestupu do Viktorie Žižkov. S fotbalem končil opět na Smíchově.

U smíchovské kopané už zůstal na pořád. Vedle toho se věnoval soustružničení, odpočinek a klid hledal při rybaření. Když se kolem Pláničky vytvořila stará garda slávistů, byl Puč u toho. Zůstal fotbalu a sešívaným barvám věrný. Rozdával radost z umění kopané. A dočkal se i ocenění, když byl založen Klub ligových kanonýrů a jemu v něm byla přiznána příslušnost.

Zemřel v dubnu 1988. Nedlouho před 81. narozeninami. Slavia i celý náš fotbal přišel o jednoho z nejslavnějších útočníků historie.

Pár čísel o Antonínu Pučovi na závěr: během své kariéry odehrál za Slavii celkem 491 utkání (146 ligových), vstřelil 437 branek (123 ligových, přičemž 112 za Slavii) branek, osmkrát vybojoval titul mistra ligy v letech 1925, 29-31, 33-35, 37, nejlepším ligovým střelcem byl 1927 a 1929. Za reprezentaci odehrál 59 utkání (ČMFS uvádí někdy též 60), vstřelil 34 branek (dosud nepřekonaný rekord), účastnil se MS 1934 (2. místo) a 1938.

Michael Janáček
Odborná spolupráce: Karel Zuska

Kluby: Rusj Užhorod, Slavia Praha 1937 - 1943
Reprezentace: 0 utkání, nominován k zápasu, který se kvůli událostem z roku 1938 nekonal.

Charakteristika hráče: Brankář vyšší postavy, ovládal území celé šestnáctky, střely nejčastěji vyrážel.

Užhorod, jenž byl za časů první republiky součástí naší země a ve kterém Alexander vyrůstal, bylo městem fotbalu zaslíbeným. Ve dvacátých letech v něm působilo šest různých kvalitních klubů. Otec budoucího slavného brankáře rozhodl, že pokud jeho syn chce této hře věnovat svůj čas, pak jedině pro barvy klubu Rusj.

Alexander už od začátku stával v bráně. V šestnácti letech sehrál své první velké utkání v bráně divizní Rusji proti I. ČSK Užhorod. Za svá záda nepustil jedinou střelu a jeho tým zvítězil 2:0. Protože si vedl zdatně i v dalších letech, doneslo se jeho jméno do Prahy. Rusj Užhorod sice stále neúspěšně bojovala o postup do nejvyšší soutěže, ale o dvacetiletého gólmana projevila zájem Sparta.

Alexander přestup podepsal. Jeho otec však transfer kategoricky odmítl. Tým z Podkarpatské Rusi tak nepřišel o brankáře, město o učitele základní či střední školy. Obor? Tělocvik, ruština.

Rusj Užhorod se fotbalově stále zlepšovala. Už nebyla jen vítězným týmem své divize či mistrem východního Slovenska. V roce 1934 se ucházela o postup do soutěže nejvyšší - do celostátní ligy. Soupeřem bylo pražské DFC. Cesta k zápasu vlakem byla z časových důvodů těžko myslitelná. A letadlo nebylo o moc dražší. Způsob dopravy byl tedy jasný. Navíc - až na pár výjimek byli všichni fotbalisté Rusji učiteli na školách. A tak vzniklo slavné označení mužstva - "Létající učitelé". Když se pak pro sezónu 1936-37 kvalifikovali do celostátní ligy, znala je pod tímto označením celá republika.

Jak na cestování letadlem vzpomíná Alexa Bokšay?
„Byly to drkotavé třímotorové junkersy, takové titěrné konstrukce pokryté voskovým plátnem. Když jsme jednou museli přistát na Vysočině, poznali jsme, že dovnitř pořádně prší. Myslím, že by si dneska do takového stroje nesedl ani zkušební pilot. Ale my byli rádi, že si zase - a třeba v tom dešti - zahrajeme se Slavií, s Viktorkou Žižkov nebo s Židenicemi.“

Po roce ligového boje Rusj sestoupila. Alexander ale opět přesvědčil o svých kvalitách. Vedení Slavie mělo na mysli Pláničkův vyšší věk a přemýšlelo, zda by byl Bokšay kvalitním nástupcem slávistické brankářské legendy. Po několika zkušebních utkáních došlo k závěru, že ano. Na světě byl přestup.

Bokšay byl vynikající brankář. Jenže úplně jiného stylu než Plánička. A slávistický fanoušek to viděl. Místo menšího pružného a pod nohy vrhajícího se Pláničky tu byl náhle vysoký muž, méně ladných pohybů, působící po celé šestnáctce a neomylně vyrážející míče daleko od brány. Vysoké míče byly pro něho lahůdkou, nižší míče jej ovšem několikrát nepěkně překvapily.

Vrcholem jeho slávistické kariéry bylo finále Středoevropského poháru 1938. Jak známo Plánička se na MS zranil. Dávný sen o zisku nejprestižnějšího fotbalového poháru meziválečné éry se však nerozplynul. Postupně Slavia přešla přes Beogradski SK, Ambrosianu Milano a v semifinále přes FC Genovu. V zářijovém finále 1938 Slavia nejprve remizovala na Strahově s Ferencvarosem 2:2 a naděje do odvety nebyl velká. Jenže Bokšay v odvetě předvedl excelentní výkon, o němž uctivě referoval i maďarský tisk. Tedy se rozumí, že nepustil ani branku. Naproti tomu střely Vytlačila se Šimůnkem na druhé straně slavily úspěch. Následnou fotografii zná každý: kapitán Daučík a jeho slavné vítězné mužstvo přebírá trofej. Slavia konečně dosáhla vrcholu kopané tehdejší doby.

Bezprostředně následoval čas Mnichovského diktátu. Bokšay absolvoval vojenské cvičení u 36. pěšího pluku a týkal se jej i mobilizační poplach. Další měsíce a roky nebyly časem radosti.

Bokšay přesto ovládal post brankářské jedničky. Až do roku 1940. Kariéru mu přetnulo těžké zranění. Vrátil se zpět. Hrál nebo se střídal s Deršákem či novou vycházející hvězdou Finkem. Až v roce 1943 skončil ve Slavii úplně.

Trénoval žáčky Slavie, po válce reprezentační dorost a nakonec i na čas reprezentační mužstvo. Vedl i trenérské kurzy. A samozřejmě - věnoval se pedagogické činnosti ve škole.

Dodnes jej můžeme potkávat v hledišti při utkáních Slavie. Ač více než devadesátiletý, je častým a bedlivým pozorovatelem. Posuzuje brankáře i střelce. Zrakem ostřížím a s myslí veselou. Koneckonců, tak jej můžeme poznat i během různých besed se slávisty o fotbale.

Fotbalové úspěchy Alexy Bokšaye: mistr Slovenska a Podkarpatské Rusi (s Rusj Užhorod), 4 mistrovské tituly se Slavií, vítězství ve Středoevropském poháru 1938. Za první mužstvo Slavie nastoupil celkem v 98 utkáních, z toho v 33 ligových. Byl trenérem Československého reprezentačního mužstva (4 zápasy). Je držitelem Plakety J. Maddena.

Michael Janáček
Odborná spolupráce: Karel Zuska

Kluby: Rapid Vinohrady, Slavia Praha (1932-51)
Reprezentace: 23 zápasů, 5 branek

Charakteristika hráče: Jeden z nejtechničtějších fotbalistů naší historie. Ač menší postavy, vynikající hlavičkář. Excelentní střelec i nahrávač. Hrál na postech levé spojky, ale i krajního záložníka či obránce. Pro jeho fotbalové i charakterové vlastnosti se stal nezapomenutelnou osobností Slavie.

Vlastimil Kopecký fotbalově vyrůstal v Rapidu Vinohrady (podobně jako F. Svoboda). Jako první nabízela přestup Sparta, jenže otec Kopecký - velký slávista - na poslední chvíli zasáhl. A pak už se ozval i druhý letenský klub. Do Slavie přišel v roce 1932 a v dubnu nastoupil k prvnímu ligovému utkání v sešívaném dresu proti Viktorii Plzeň. Přestup se odehrával trochu ve stínu slavného a drahého transferu V. Bradáče. Po tomto posílení hrála ofenzíva ve složení: Junek, V. Bradáč, Svoboda, Kopecký, Puč. Řekněme si přímo, že co jméno to fotbalový pojem!

Hned si ale přiznejme, že v tomto složení se „milionovému útoku“ moc nedařilo. Ve zmíněné Plzni byli hráči rádi za remízu. Vlastimil Kopecký se ale v sestavě rychle zabydlel a brzy se stal členem reprezentace. Ani zde však nemůže na premiérové dubnové utkání stejného roku proti Švýcarsku vzpomínat v dobrém. Při prohře 1:5 se naplno projevilo tápání v hledání optimální sestavy. Na MS 1934 v Itálii patřil mezi náhradníky, na MS 1938 už byl v základní sestavě.

Přestože byl na hřišti povoláním levou spojkou, často svým stylem imitoval záložníka a vytvářel útoku podpůrný tandem spolu s Nožířem. Vůbec tehdejší herní systém do jisté míry funkčně působil spíš jako známý 4-2-4 než papírově psaný a v té době užívaný 2 (obrana) - 3 (záloha) - 5 (útok).

Ale zpět na hřiště. Kopecký se rychle prosadil do základní sestavy a stal se z něho vynikající střelec. Vlastně až do Bicanova příchodu nejlepší. Když v roce 1937 přišel Bican, vyhlášený ostrostřelec, musel se Vlastimil Kopecký uskrovnit. Přenechat mu slavný post a stáhnout se do pozice neméně důležité, ale méně oslavované - nahrávače. Tento přerod chvíli trval. Vzdát se poct není vůbec jednoduché. Ale Kopecký to zvládl. A po letech kanonýrských prokázal svou druhou parádní stránku umění - nahrávat. Josefu Bicanovi pomohl ke stovkám gólů.

Po léta spolu tito dva tvořili velmi harmonickou, organickou dvojici. Jeden neúnavný driblér a nepřekonatelný technik, druhý zakončovatel, završitel počaté geniální fotbalové myšlenky. Navíc Pepi Bican uměl ocenit přihrávky svého kolegy. O to rychleji se mohly ledy hnout a z těch dvou se stali nejlepší přátelé na hřišti i mimo ně. Umění Bicana na druhou stranu viděl i sám Kopecký a s úctou a úsměvem říkával: „Když jsem měl na velkém vápně míč, mohl z toho být gól tak na šedesát procent. Když jsem ho šoupnul Pepimu, byla branka téměř stoprocentní.“

Kopeckého můžeme jakkoliv vyvyšovat jako nahrávače a připomínat si jej jako muže, který svým způsobem „udělal Bicana“, ale nesmíme zapomenout ani na jeho kanonýrské umění. Vždyť i v této disciplíně patří na absolutní špičku. Vstřelil 252 ligových branek. Lepší v celé naší ligové historii už je jen jeden hráč. V jehož stínu, zároveň však při spolupráci s ním, prožil nejlepší roky ve Slavii…

S touto střeleckou bilancí je samozřejmě členem Klubu ligových kanonýrů. Můžeme jen podotknout, že na vstřelení prvního sta branek mu stačilo pět a půl roku, neb už v říjnu 1937 tuto metu pokořil. Svůj ligový účet ve Slavii uzavřel až v září 1950. V klubu tak prožil devatenáct fotbalových let. Prožil dobu slavných mistrovských titulů (5x), vítězství ve Středoevropském poháru. S reprezentací byl u stříbrného úspěchu v Itálii, bojoval o čtyři roky později na MS ve Francii. Když ve zmíněném roce 1950 odcházel ze Slavie, bylo mu 38 let. Vlastně polovinu života prožil v sešívaném dresu.

A v dresu, v němž strávil celou ligovou kariéru a dosáhl slávy, mu bylo přáno i zemřít. Srdeční infarkt na hřišti v Hlinsku při utkání Staré gardy Slavie mu byl osudný.

Michael Janáček

Kluby: Hertha Vídeň, firemní mužstva Schustek a Farbenlutz, Rapid Vídeň, Admira Vídeň, Slavia Praha (1937-48, 53-56), Vítkovické železárny, Hradec Králové
Reprezentace ČSR: 14 zápasů, 12 branek (reprezentoval také Rakousko)
Trenér klubů: Slavia Praha, Slovan Liberec, Spartak Brno, Baník Příbram, Spartak Hradec Králové, SONP Kladno, SK Tongeren (Belgie).

Hráčská charakteristika: Vysoký centrforward s vynikající míčovou technikou, orientací před brankou, rychlým během. Střely z jeho kopačky byly přesně umístěné, nebývaly razantní. Snad čtvrtinu gólů vstřelil hlavou. Vedoucí osobnost útoku a mužstva.

K fotbalu měl blízko už od útlého mládí. Jeho otec hrál za Herthu Vídeň i za reprezentaci Rakouska. V Herthě začínal i on sám. Slavnou kariéru zahájil v Rapidu Vídeň, kde se velmi rychle prosadil do A-týmu. Debutoval jako osmnáctiletý v derby proti Austrii a šokoval čtyřmi brankami. V Rapidu dále rostl a stoupala jeho role v týmu. Ve třicátých letech mělo Rakousko vynikající reprezentační mužstvo - tzv. Wunderteam – a brzy se v něm objevoval i Bican.

V listopadu 1933 se Slavia utkala s Rapidem Vídeň. Původně chtěli funkcionáři získat pro červenobílé barvy z řad soupeře kanonýra Bindera. Bican v tom zápase ale pokořil Pláničku pěti brankami. Když pak zjistili, že Bican je původem Čech, rozhodli se dvacetiletého hráče angažovat. Ten jim hned přislíbil, že pokud někam přestoupí, pak jedině do Slavie. A to co nejdříve.

Rapid Vídeň o odchodu Bicana do Slavie nechtěl ani slyšet. Patřil mezi jeho elitní fotbalisty. Navíc Bican na mistrovství světa v Itálii postoupil s Rakouskem do semifinále. Poté ale ohlásil přestup do Admiry Vídeň. Ta původně Slavii slíbila, že za určitou provizi Bicana do Prahy pustí. Ovšem svým slibům nehodlala dostát, vždyť snadno získala takovou posilu! Do roku 1936 prý Josefa Bicana nepustí nikomu! Rapid navíc nasadil desetiměsíční karenční lhůtu na svého rebela, svazový kapitán Meisl jej vyloučil z Wunderteamu („Pepi“ v něm odehrál 19 zápasů, vstřelil 14 branek) a přisoudil mu čtyřletý distanc.

Bican nátlaku nepodlehl. Vydržel v Admiře, dokud musel, poté ihned oznámil přestup do Slavie. Přes další obstrukce z rakouské strany, které musela řešit i FIFA, se v dubnu 1937 objevil v Praze. Až do srpna mohl s mužstvem Slavie pouze trénovat. Přestupní cena se prý nakonec pohybovala kolem 120 tisíc korun plus odměna pro hráče. Od samého počátku bylo jasné, že Slavia posílila o vynikajícího střelce i opravdovou osobnost ve společenském smyslu.

Ligová premiéra v Kladně Bicanovi nevyšla, brankově se neprosadil. Ovšem další dvě pražské premiéry - pohárová i ligová - už se nadmíru vydařily. Josef Bican zatížil konta Bohemians i Náchoda čtyřmi góly. Se spoluhráči se pomalu sehrával a během podzimu 1937 nastřílel celkem 31 branek. Prosadil se na místo centrforwarda a pro dalších dvanáct let na něj mohla Slavia spoléhat ve střelbě i rozhodování zápasů. Vrchním nahrávačem se mu stal Vlastimil Kopecký a brzy se z těchto dvou stala lidsky blízká a fotbalově nepřekonatelná dvojice.

Pravda, slůvko „brzy“ je relativní. Na podzim 1937 se Slavii v lize vůbec nedařilo, v polovině soutěže byla až třetí. Aby uchovala naději na titul, musela v jarním derby vyhrát. Debakl 1:5 mohlo Bicanovi zmírnit jen vědomí, že tu čestnou branku vstřelil on. Mistrovský titul zmizel v dáli a sešívaní byli rádi, že dosáhli na druhé místo. Sám Bican se stal poprvé kanonýrem ligy.

V létě 1938 se konalo fotbalové mistrovství světa ve Francii. Vinou nesvědomitého úředníka se stalo, že Bican neměl vyřízené náležitosti a tudíž nemohl s týmem odcestovat. Míní se, že s ním v sestavě by nebylo čtvrtfinále s Brazílií konečnou. Vždyť první utkání skončilo remízou i po prodloužení. Až zdravotními obtížemi protříděná sestava nestačila v opakovaném utkání na Jihoameričany.

Přesto se ten rok psala jedna slavná slávistická kapitola. S významným Bicanovým přispěním klub triumfoval ve Středoevropském poháru. Beogradski SK, Ambrosiana Milano, Genova FC a konečně Ferencvaros Budapest - všechny tyhle týmy skončily na štítu Slavie. A hráči, funkcionáři i příznivci se mohli poprvé (a naposledy) radovat z prvenství. Fenomenální útočník přispěl k úspěchu například čtyřmi brankami v zápase Slavia – Genova 4:0 či Slavia – Ambrosiana 9:0.

V srpnu toho roku si Josef Bican připsal také první start za reprezentační mužstvo. Švédské hostitele poctil hattrickem. V prosinci Rumunům dal dokonce branky čtyři. Více úspěchů už podzim 1938 přinést nemohl. Počal se čas lidské i fotbalové neradosti v Čechách. Koneckonců - řekne-li se Bican, mimoděk mnohdy vytane asociace na dobu války. V té době byl hráč v nejlepším fotbalovém věku, na vrcholu výkonnosti. Jenže jedinou možností jak přesvědčit byly zápasy naší ligy či poháru. Žádná reprezentace, žádné zájezdy do zahraničí. Navíc odolával pobídkám k přijetí německého občanství, přičemž následky odmítnutí bývaly zásadní. Zůstal hrdým Čechem a prošlo mu to.

Ve fotbalové lize se červenobílí vrátili na ligový trůn. Po čtyři roky suverénně vládli pod vedením nepřekonatelného kanonýra Bicana. Dvakrát zvítězili v nově zrozeném Českém poháru. Tato dlouho statistiky opomíjená prvenství dnes již můžeme stavět na roveň všem předchozím i následujícím velkým úspěchům Slavie. Rozhojnil se tím i výčet uznaných ligových branek Josefa Bicana.

Co znamená „nepřekonatelný Bican“? Podívejme se, jak geometricky v té době narůstala řada ligových branek na kontě tohoto útočníka. A to jen od jeho příchodu do Slavie: Jubilejní stý gól vstřelil v červnu 1940. Další stovku završil už dva roky na to, na podzim 1942. Třetí stovku střílel do prosince 1945. I přesto, že zmiňujeme pouze čísla, je to doslova fantazie. Dokončeme tedy toto číselné představení „Pana fotbalisty“: čtvrtou stovku uzavřel v srpnu 1953. Nakonec úplně poslední ligový gól padl z jeho kopačky v srpnu 1955 do sítě Jiskry Liberec. Bylo mu 41 let, 10 měsíců a 27 dnů, drží tak primát nejstaršího českého ligového střelce, přičemž v zápase vstřelil hned čtyři branky. Ale to už nás dlouhá nit střeleckých úspěchů odvedla příliš daleko. Vraťme se ještě na chvilku o něco zpět.

Po osvobození ještě jednou sešívaní získali ligový titul - v roce 1947. Ač bylo Bicanovi daleko přes třicet let, stále kraloval svým střeleckým uměním. Byl o něho velký zájem v zahraničí – miliony nabízel Juventus či kluby z Paříže. Zůstal. Jenže nástupem komunismu začalo se smrákat jak nad ním, tak nad Slavií. A hlavně - nad jejich prospěšným společným soužitím. Pomalu se uzavírala i jeho reprezentační kariéra. Gólově se podílel na vítězství nad Jugoslávií ve čtyřicátém sedmém, vedl útok k slavnému vítězství nad Maďarskem o dva roky později. Účet uzavíral v září proti Bulharsku. Se lvíčkem na prsou tak odehrál jen 14 utkání, v nichž vstřelil 12 branek.

V roce 1949 odešel do Vítkovic. Důvod byl veskrze politický. Nechtěl přijít o pražský byt. Pomoc mu nabídli právě ve Vítkovicích. Setkal se tam se známými sešívanými osobnostmi – Ženíškem či Čambalem. Během tří let vytáhl mužstvo do první ligy a v ní na čelné příčky. Vítkovice s Bicanem bojovaly dokonce o titul. V roce 1952 přestoupil do Hradce Králové. Nadále byl nejlepším střelcem týmu, stále atakoval čelné příčky tabulky ligových kanonýrů.

Když se roku 1953 vrátil do Slavie (přejmenované mezitím na Dynamo) bylo mu čtyřicet let. Pomalu končil kariéru. Stále ještě střílel branky a dirigoval útok. K poslední utkání nastoupil v listopadu 1955. To už z něho byl hrající trenér. Objevil pro Slavii mnoho nových vynikajících hráčů. Jenže větší slávy jako trenér nedobyl. Po třech letech červenobílé v roce 1956 opustil a různě pronásledován vládnoucí stranou a její zvůlí si hledal obživu. Úloha to byla mnohdy přetěžká. Musel se spokojit s prácí závozníka či pomocného dělníka, aby vydělal po komunistických reformách majetků a financí vůbec na rodinné živobytí. Stávalo se, že i tato a podobná zaměstnání mu byla zapovězena. Potěšení a sílu hledal při rybaření či při kopané se Starou gardou Slavie.

Do historie některých klubů se zapsal též jako trenér. Ve Slavii, v Liberci, Příbrami, na Kladně atd. V šedesátých letech mu bylo dovoleno dvouleté trenérské angažmá v belgickém Tongerenu. Tamnější klub přivedl ze čtvrté ligy do druhé. Navíc se jeho jméno začalo v Evropě připomínat. Oživil se kanonýrský věhlas.

Josef Bican zůstal osobností, slávistou, Čechem. I když se v zahraničí znal s mnoha významnými osobnostmi světového fotbalu, které mu nabízely pomoc. V devadesátých letech se dočkal mnohých ocenění. Až do konce navštěvoval utkání Slavie. S ní se radoval, s ní se trápil. Než 12. prosince 2001 jeho srdce dotlouklo naposledy. Navždy bude světu velikost této osobnosti připomínat planetka nesoucí jeho jméno – Pepi Bican.

Hrst čísel Josefa Bicana na závěr: Pětinásobný mistr ligy se Slavií Praha, jedenkrát mistr ligy s Rapidem Vídeň. V sešívaném dresu A-mužstva nastoupil celkem k 514 utkáním, v nich vstřelil ověřených 961 branek. Z toho ve 240 ligových utkáních Slavie vstřelil 417 branek, celkem 655 ligových branek (přiznejme, že zde se zdroje rozchází, někdy čteme o 643 brankách (toto číslo uznává např. IFFHS), novější údaje svědčí naopak pro 518 branek = 71 ověřených v Rakousku + 417 v naší lize za Slavii + 30 za Vítkovice… Je členem Klubu ligových kanonýrů, kde mu patří čestný odznak č. 1. Abychom ještě chvilku zůstali u téměř neuvěřitelných čísel - rekordního počtu 57 branek dosáhl v sezóně 1943-44. Dvacetkrát se mu povedlo vstřelit v zápase 4 branky, šestkrát 5 branek, jedenkrát 6 branek a čtyřikrát vsítil v zápase 7 branek! Tuto statistiku můžeme podtrhnout faktem, že se Josef Bican stal 12x králem střelců (1x v Rakousku, 10x ve Slavii, 1x za Vítkovice) . To je světově uznaný unikát – IFFHS (Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků) mu přidělila titul „Nejčastější král ligových střelců“, až za ním skončili Pelé či Romário. V anketě Světový fotbalista století se umístil na 34. místě. V obdobné české anketě týdeníku Gól Český fotbalista století obsadil v hlasování odborníků druhé místo za J. Masopustem, u čtenářů zvítězil. Druhý skončil i v anketě MF Dnes o Jedenáctku století. Klub Slavia Praha jej ocenil Plaketou J. Maddena s čestným číslem 1. Stal se Čestným občanem města Prahy.

Michael Janáček
Odborná spolupráce: : Karel Zuska

Kluby: Radlický AFK, Slavia Praha (1942-46, 48, 50-53, 55-59), SK Židenice, ATK Praha, ÚDA Praha, Motorlet Praha
Reprezentace: 1948 - 1954, 10 utkání, 4 branky

Charakteristika hráče: všestranný, technický, pracovitý i inteligentní fotbalista, s vysokou fyzickou kondicí, výborný střelec. Nejvíce se prosazoval na pravé spojce.

S fotbalem začínal v jedenácti letech v Radlickém AFK. Již tehdy si přál zahrát si v dresu oblíbené Slavie s takovými esy tehdejší doby, jako byli Kopecký či Bican. Snad to byla na první pohled přání příliš odvážná. Jenže když má někdo talent…

Věkem sotva dorostenec - už se Ota Hemele řadil do dospělého A-týmu Radlického AFK. Jako první to zkoušela Sparta. O šikovného mladíka na spojce měla velký zájem. Jenže zařazením nabízela hráči pouze svůj dorost. Funkcionáři Radlic tedy odmítli. A pomohli svému klubovému démantu do Slavie. Nejprve mu dovolili několik tréninků, jestli zaujme. Stalo se. Psal se prosinec 1942 a sešívaní si připsali na soupisku vedle Bicana, Kopeckého, Průchy či bratrů Bradáčů nové jméno.

Ačkoliv šlo ze strany vedení Slavie spíš o posilu do budoucnosti, Hemele se chytil a brzy i prosadil. Při svém debutu v lednu 1943, v přátelském utkání se Slaným (9:1), vstřelil 5 branek. Stal se dravým elementem pronikajícím do tradiční sešívané útočné vozby Holman, Vycpálek, Bican, V.Kopecký, Vytlačil. Síla této formace dosahovala ke 100 gólů za ligovou sezónu (26 zápasů). A jakou pozici v ní zastávala mladá akvizice? Například v následujícím ročníku 1943/44 byl po suverénním Bicanovi hned druhým nejlepším střelcem týmu s 22 brankami. Hrál, kam jej trenér Seifert postavil. Když jej poslal na levé křídlo, Hemele tedy běhal po levém křídle, centroval z něho, útočil. Na pravé spojce byl ale nejspokojenější.

Když po válce ze Slavie do Itálie odešel Vycpálek, měli Hemelemu nastat zlaté časy. Pravá spojka by byla výhradně jeho místem. Jenže… Klub tehdy jistě kráčel za na dlouhou dobu posledním titulem. A vyměnil našeho hráče před jarem 1947 do Židenic za Sobotku. Pokus se nezdařil. Mistrovský titul sice skončil v sešívaných rukách, ale oba hráči se do roka a do dne vrátili do původního klubu.

Ne na dlouho. Za půl roku, na podzim 1948, si Hemeleho žádá vojenský klub ATK. Nic nepomohl tehdy uznávaný argument studia vysoké školy. Dokončení právnických studií pak zůstalo odepřeným snem. V mladém týmu plném dalších talentů patří Hemele mezi vedoucí osobnosti útoku. Navíc se zde schází s dalšími nedávnými spoluhráči - Trnkou či Ipserem.

V tomto roce změn se začíná psát i reprezentační kapitola. První z celkem deseti zápasů hraje proti Švýcarsku. A ve druhém proti Rakousku dvěma góly přispívá k výhře 3:1 nad Rakouskem. Dvěma góly potvrzuje střeleckou formu z kraje jara 1949 proti Lucembursku (2:2). Více branek již nevstřelí. V týmu se s různými pauzami drží až do Mistrovství světa 1954. Na něm nastoupil k devátému a poslednímu desátému utkání (Uruguay, Rakousko). Pak už dostávali prostor noví hráči. Nikdy si v dresu své země nezahrál s Josefem Bicanem.

Za dva roky vojákování se Slavia změnila k nepoznání. Mimo jiné odešel Bican, Slavia se nejmenovala Slavia... Hemele se vrací oklikou přes Sušici s gloriolou nejlepšího střelce ATK roku 1949. Jenže brzy přichází rok 1951 a Dynamo (Slavia) sestupuje do druhé ligy. Okolnosti „Novoborského případu“ zde nebudeme rozebírat, nicméně následné oslabení mužstva bylo zásadním momentem. Ota Hemele byl opět povolán do ATK - nově přejmenovaného na ÚDA Praha. Dle hesla nejlepší k nejlepším tvořil se nový slavný tým. Také s výhledem na blížící se MS 1954. Mysleme si o těch časech a snahách co chceme, ke jménu Oty Hemeleho si však připomeňme alespoň jeden statistický fakt toho času – vítězství ÚDA v lize. A on byl opět jejím nejlepším střelcem.

V roce 1955 se mohl definitivně vrátit do Slavie. Po dlouhé době se opět sešli s Bicanem. Vystoupil z jeho stínu a konečně byl i nejlepším střelcem Slavie – s 13 brankami. V šestapadesátém absolvoval se Slavii velkou cestu do Jižní Afriky, přičemž v útočné formaci spolupracuje kvintet - Nepomucký, Hemele, Jareš, Andrejkovič, Pešek, v záloze Hlaváček s Lálou, obránu tvrdí Kocourek, Ipser (Hildebrandt), Štádler, v bráně se střídají Jonák a Kabíček. To je Slavia padesátých let. A trenérem nyní Pepi Bican.

Pomalu nastává obměna generací. Přicházejí mladí. A Hemele patří přeci jen už mezi ty nejzkušenější, nejstarší. Ve třiatřiceti letech se loučí se sešívaným dresem. Přechází do Spartaku Praha Motorlet. Paradoxně se s ním jako hrající trenér dostal do 1. ligy a v červnu 1964 si v jeho dresu zahrál ligu naposledy, zatímco Dynamo - Slavia v té době prožívala chvíle z nejtěžších…

Pak už nastal čas úročení zkušeností. Hemele se pustil do trenérského řemesla. V Motorletu, Hradci Králové, či na Kypru v AEL Limasol.

Fotbalu a červenobílým barvám byl věrný až do konce. Hrával za starou gardu Slavie, počátkem 90. let za éry Borise Korbela byl dokonce předsedou fotbalového oddílu Slavie Praha. Vedl a organizoval setkání internacionálů Slavie. Jezdil na besedy s fanoušky a všichni jej znali jako vynikajícího vypravěče a průvodce po dobách dávno minulých.

Zemřel v létě 2001, bylo mu 75 let. Z nich 59 patřilo Slavii.

Pár čísel na závěr: za svou kariéru odehrál v dresu Slavie 332 zápasů, vstřelil 274 branek. V první lize nastoupil v sešívaném dresu ve 153 utkáních, vstřelil 94 branek. S celkovým počtem 133 ligových branek je členem Klubu ligových kanonýrů týdeníku Gól. Za reprezentaci sehrál 10 utkání, vstřelil 4 branky, účastnil se MS 1954. Mistr ligy 1947 se Slavií, 1953 s ÚDA Praha. Je držitelem Plakety J. Maddena s pořadovým číslem 3.

Michael Janáček
Odborná spolupráce: Karel Zuska

Kluby: Dukla Tábor, Slavia -Dynamo Praha (1955-69), Kaiserslautern
Reprezentace: 1 start, 0 branek

Charakteristika hráče: střední obránce, tvrdý, neústupný, s přehledem a rozehrávkou, dobrou hlavičkou, férový – gentleman.

S fotbalem začínal Jiří Hildebrandt ve Stodůlkách. A hrál jej spíš jen pro radost. Vyučil se pokrývačem střech. Když odešel na vojnu, dostal se do divizní Dukly Tábor. Kvalitního armádního celku. Původně hrál středního útočníka. Když však jednoho dne roku 1955 přijela k přátelskému zápasu Slavia, trenér jej postavil doprostřed obrany. Bylo třeba hlídat hrajícího trenéra Bicana.

Povedlo se. Josef Bican si pořádně nekopnul do míče, a když o poločase střídal, nařídil, že je třeba tohoto šikovného mladíka „udělat“. I stalo se. Z nadějného fotbalisty ze Stodůlek stal se slávista. Ne ledajaký. Žádné sezení na lavičce A-týmu a přičichávání k velkému fotbalu.

Hned k tomu dodejme, že vedle toho tento muž neopustil ani svou druhou lásku – pokrývání střech. Byl vedoucím party a práce měl dostatek. Dodnes je to na to hrdý a říká, že byl možná jediným pokrývačem mezi fotbalisty. Snad tato práce měla i pro jeho fotbalový růst přínos: prý mu díky ní sílilo svalstvo zad, nohou, celého těla. Důležitý základ pro pružnost při výskocích v obraně.

Slavia středního obránce potřebovala a Hildebrandt hned od počátku přesně zapadl podle požadavků. Na 15 let vlastně nepotřebovali sešívaní tuto důležitou fotbalovou pozici řešit. Stal se z něho řízný a neústupný obránce. Koneckonců defenzívní trio Lála – Hildebrandt – Smolík tvoří jednu z nejslavnějších klubových formací.

Všichni uznávali fenoména Lálu. I Hildebrandt byl osobnost. Kapitán a duše týmu. A jak sám s úsměvem na dlouholetou spolupráci s Lálou vzpomíná: „Lála si to vždycky namířil s balónem k soupeřově bráně a na nás nic nedbal. Pokud jeho akce neskončila na druhé straně gólem, bývalo zle. Hodně jsme se potom potili. Hodně jsme mu jeho výpady zazlívali. Ale vždycky jsme to vzadu za něj oběhali a ubránili. Tedy pokud to šlo…“

V reprezentaci štěstí neměl. Snad se narodil ve špatný čas. Sám skromně přiznává, že Tichý, Hledík, Pluskal či Popluhár prostě byli lepší. Ze širší nominace na MS v Chile nakonec vypadl. Přesto alespoň jednou dres národního týmu oblékl. V Irsku roku 1959.

Se Slavií prožil stejně jako Lála či Nepomucký všechny tehdejší vzestupy i pády. Bronzovou pozici v roce 1959 a hned na to záchranu. Dva sestupy v letech 1961 a 1963, ale i slavný návrat posílené Slavie. Již se chtěl rozloučit s fotbalem. Připadal si starý a opotřebovaný. Nechal se ale přemluvit. A obraně i celému týmu velel až do definitivního konce v roce 1969.

Zažil báječnou sezónu 1965-66, kdy Slavia do posledních chvil ligy bojovala o titul. Po letech na to vzpomíná a považuje tenhle rok za svůj nejhezčí ve Slavii. Včetně nejslavnějšího derby se Spartou. A proč tehdy Slavia nezískala titul? Inu, dvakrát prohrála doma. V prvním kole s Hradcem, v posledním s Interem Bratislava. V každém tomto zápase měla možnost kopat penaltu. Jednou selhal Veselý, podruhé Tesař.

Okusil se Slavií první zápasy v evropských pohárech, obletěl s ní slavně celý svět. Končila se šedesátá léta. A opět se udála generační obměna. Lála, Nepomucký i Hildebrandt se rozloučili se sešívaným dresem. On ve 36 letech odešel ještě na tři roky okusit německý fotbal k amatérům do Kaiserslauternu. Vedle toho samozřejmě stíhal pokrývat střechy. Ačkoliv mu tam nabízeli živnost a perspektivu, vrátil se zpět.

Jak závěrem poeticky a pravdivě praví Vítězslav Houška ve své knize Slavné postavy Slavie a Sparty: „Dodneška Jirka Hildebrandt pracuje jako pokrývač, dodneška pokrývá jeho srdce víra v získání ligového titulu pro červenou hvězdu věčné Slavie.“

Pár čísel o Jiřím Hildebrandtovi na závěr: 14 let v dresu Slavie, celkem odehrál 689 utkání, z nich 236 bylo prvoligových. Zažít pocit vstřelení prvoligové branky mu nebylo dopřáno. V reprezentačním dresu nastoupil 1 krát. Je držitelem Plakety J. Maddena.

Michael Janáček
Odborná spolupráce: Karel Zuska

Kluby: Meteor Žižkov, Dukla Karlín, Slavia (Dynamo) Praha (56-57, 59-69 ), Dukla Pardubice, Lausanne Sports , Spartak Ústí nad Labem
Reprezentace: 37 utkání, 1 branka

Charakteristika hráče: Technický, rychlý, v soubojích nebojácný pravý obránce. Nebál se s míčem podnikat výpady po křídle, unikal, centroval, střílel. Soupeřům odnímal míče jednoduše a čistě. Obránce dnešního moderního střihu.

Jan Lála přišel do Slavie jako mladík z Čechie Karlín a prošel trenérským vedením známých slávistických jmen V. Luky a E. Seiferta. Pod vedením druhého jmenovaného už válel na místě záložníka či obránce juniorky. Do áčka jej povolal v létě 1956 Josef Bican.

Ihned se dostal do základní sestavy. Nejprve univerzálně zastupoval na potřebných místech. Při ligové premiéře proti Hradci Králové například uhlídal na levé straně nebezpečného Pičmana. Na podzim se zúčastnil výpravy slávistů do Jižní Afriky. Spoluhráči nebyli nikdo jiní než Pepi Bican - hrající trenér, Ota Hemele, Ladislav Hlaváček, Jiří Pešek, Stanislav Kocourek či Alois Jonák. V jižní Africe se tehdy z Lály stal místo záložníka obránce. Vzpomínáte na tu historku, kterak v jednom utkání nemohla sešívaná defenzíva uhlídat soupeřova útočníka Montgomeryho? Inu, po poločase jej dostal na starosti mladíček Lála, takže Montgomery měl po útočných choutkách. A Slavia našla sobě pravého obránce na dalších třináct let.

Brzy zavolala armáda a její povinnosti. Jan Lála se přesunul do fotbalového týmu Dukly Pardubic. Hrál s ní první ligu, ovšem na samotném konci tamního „angažmá“ se přimotal k údajně prodanému zápasu zachraňující se Spartě. Trest měl být vysoký - dva roky bez fotbalu. Po roce došlo alespoň k jeho dalšímu odpuštění. Lála se opět objevil v dresu Slavie, resp. Dynama. Roky to nebyly nejsnadnější. Slavia balancovala na hraně sestupu do druhé ligy, a dvakrát do ní také spadla - po sezóně 60/61 a 62/63.

Odolávat vábení tehdy slavné Dukly zajisté nebylo snadné. A že tlaky nebyly jen z prostředí fotbalového, ale i politického. Navíc - byl tu propastný rozdíl mezí šancí reprezentovat jako hráč elitního českého klubu Dukly Praha a druholigové Slavie. Lanařit vynikajícího obránce se pokoušela i Sparta. Bezúspěšně. Ofenzivně laděný obránce Dynama - Slavie se nenechal zviklat. Zůstal ve Slavii po celý druholigový čas. Bez odezvy nechával všechny nabídky k přestupu a dál nastupoval k fotbalovým utkáním v sešívaném dresu. Mimo jiné po boku velkého kamaráda nejen na fotbalovém pažitu Karla Nepomuckého, další slavné postavy Slavie té doby.

Byl oporou, byl hvězdou. Svými tahy na branku zaplňoval hřiště, což značilo vrchol jeho formy a sil. Takže ani reprezentační ambice nezůstaly nenaplněny. V dubnu 1962 se probojoval do základní sestavy A-mužstva a jel s ním na MS do Chile. Hrál v obranné čtveřici vpravo vedle ostřílených borců Pluskala, Popluhára, Nováka. Čtyřiadvacetiletý mladík byl oporou ve všech zápasech, jen ve finále nemohl nastoupit kvůli zranění. Uhlídal např. slavného „kličkaře“ Genta v zápase se Španělskem. Jeho výjimečného potenciálu útočně obranného pojetí využívala naše reprezentace ve 37 utkáních, až do roku 1967.

Potvrzením jeho kvalit a odměnou za jeho vynikající výkony mu byla nominace do utkání mužstva Evropy proti Jugoslávii v roce 1964, kde si zahrál v mužstvu mj. s Jašinem, Schnelligerem či Masopustem.

Když i Lálova víra v sešívané barvy tou dobou jaksi klesala a rozmýšlel nad přestupem z Edenu, bylo zle nedobře. S celou Slavií – Dynamem potácející se v hlubinách druhé ligy. Nově vzniklý Odbor přátel však situaci zachraňoval a zachránil. Jana Lálu pro Slavii uchoval, tým posílil a navrátil jméno Dynama zpět k původnímu a správnému jménu - Slavii. Píše se historická doba renesance klubu.

Po slavném návratu do první ligy na jaře 1965 se obrozený a zachráněný tým pral až do posledního kola ročníku 65-66 o titul mistra. Obranné trio Lála – Hildebrandt - Smolík si mohlo připsat ocenění za třetí nejlepší defenzívu v lize. Prohraný zápas s Interem Bratislava v posledním kole patří mezi smolné okamžiky Lálovy kariéry. Ale nejen jeho. Ztrátu titulu v posledních minutách utkání – ligy nelze označit jinak než za zlomyslnost červenobílého osudu. Vždyť ten titul byl tak blízko...

Slavii zůstal věrný až do jedenatřiceti let. Snad mu bylo alespoň částečnou odměnou angažmá v Lausanne Sports, v duchu tehdejších pravidel na sklonku kariéry. Ani tam nevystoupal Jan Lála se svým týmem na úplný vrchol. Opět zůstal těsně pod trůnem. Lausanne v letech 70 - 71 dvakrát nešťastně přišlo o titul.

Největší úspěchy Jana Lály: účastník MS 1962 v Chile (2. místo), člen mužstva Evropy 1964 v zápase proti Jugoslávii. 3. místo v prvním ročníku ankety Fotbalista roku, druhý nejlepší československý fotbalista roku 1967. Za první mužstvo Slavie odehrál celkem 402 utkání (143 prvoligových), vstřelil celkem 21 branek (1 v první lize).
Je držitelem Plakety J. Maddena.

Michael Janáček
Odborná spolupráce: Karel Zuska

Kluby: Slavia Praha (1954-62, 65-80), Dukla Praha, Rapid Vídeň
Reprezentace: 34 utkání, 3 branky

Charakteristika hráče: rychlý a technický pravý křídelní útočník. Jeden z nejlepších poválečných hráčů Slavie i celého našeho fotbalu.

Vítězslav Houška v knize Věčná Slavia jeho hru charakterizoval takto: „Neustále mátl svým strážcům hlavu. Neběhával po jedné trati, fluktuoval z křídla na křídlo, centroval levou i pravou, pádil středem, kličkoval, rozehrával, přihrával, unikal, vnikal, pronikal, střílel. Byl nepostižitelný jako vlna v moři, byl nepolapitelný jako srna, byl nepotlačitelný jako myšlenka.“

Oblíbený mezi všemi příznivci Slavie. Jeho otec hrával v padesátých letech v útoku Slavie vedle Hemeleho, Hlaváčka, Štádlera. Jeho syn - taktéž František - hrál ve Slavii v první polovině devadesátých let.

Na turnaji uličních jedenáctek v roce 1955 zaujal známého trenéra Emila Seiferta. Františka Veselého pozval mezi mladé slávisty na tréninky. Jako dorostenec pak odešel právě za tímto trenérem do Dukly Praha. Tam také prvně okusil ligu. Dokonce si zahrál čtvrtfinále PMEZ proti Borussii Dortmund. Nakonec ve vojenském dresu získal i mistrovský titul.

Psal se rok 1964. Přišel podzim a Slavia bojovala s Plzní o návrat do první ligy. František Veselý se vrátil a bojoval s ní. Podobně jako čerstvé posily Kadraba, Píša či Šindelář a další. Jaro 1965 bylo pro něho i mužstvo úspěšné – další boje už ponesou příchuť první ligy. Navíc té slávy po vítězném utkání s Viktorií (Škodou) Plzeň 4:1! Diváci nosili hráče nad hlavami…

Vlastně mluvíme o období slávistické renesance. Nedávno odepisovaný klub je zpět mezi elitou. Ba co víc. V sezóně 1965/66 se pohybuje v popředí ligové tabulky. Do podzimu vstoupí celkem rázně, po šestém kole dokonce vede ligu. Ve slavném derby „S“ na Strahově před padesáti tisíci diváky remizuje poslední mistr (Sparta) s nováčkem (Slavií) 2:2. Veselý je u toho. Po snovém podzimu přichází jarní pokračování. Do ligového finiše vstupuje Slavia jako horký favorit na titul. V posledním utkání s VSS Košice k němu stačí remíza. Jenže hráčům se ten den nedaří. Nepromění ani penaltu, zatímco soupeř ano. Titul je v prachu…

To už opora červenobílých obléká též reprezentační dres. Poprvé se tak stalo na podzim 1965. Bude jej nosit po dalších dvanáct let. Až do roku 1977. Připomeňme si dvě výjimečná utkání. V Marseille se hrálo o postup na MS 1970 proti Maďarsku rozhodující utkání. František Veselý byl ten den na svém křídle a vlastně na celém hřišti neudržitelný. Zajistil pro mužstvo penaltu - 1:0, sám pak napálil bombou míč pod břevno na 2:0, po trestném kopu za faul na něho pak padl třetí gól Československa. Sám ještě dvakrát trefil břevno! Prostě zápas jak zvon.

Hlava z něho se motala soupeřům i v nezapomenutelném utkání proti Nizozemsku na ME 1976 v semifinálovém prodloužení. Hráč s šestnáctkou na zádech jim prchl po pravém křídle, zasekl balón a míč posadil pěkně na hlavu útočníkovi Nehodovi, jenž s gólem nemeškal. A aby se předvedl ve své celé parádě toho prodloužení, dvě minuty před koncem si vzal balón, prokličkoval kolem všech a mezi všemi - včetně soupeřova brankáře - a nakonec obhodil i vracejícího se obránce. Míč si to pelášil vstříc síti. Celý tým a celý národ mohl slavit vítězství 3:1 a postup do finále. Když se pak mužstvo vracelo z Jugoslávie s titulem mistra Evropy, z našeho týmu nejvíc chvály sklízeli Viktor, Panenka a František Veselý.

Ale nezapomeňme na jeho léta ve Slavii. Po ztraceném titulu přišla léta slabší i lepší. Nadevše unikátní a zaznamenáníhodnou událostí je cesta Slavie kolem světa v roce 1967. Během 44 dní a na cestě dlouhé 65 tisíc kilometrů se hrálo celkem 16 utkání., přičemž 12 z nich bylo vítězných! A František Veselý byl u toho. Nastoupil jako jediný ve všech utkáních a vždy prý byl vynikající. Jako by to vyjadřovalo podstatu jeho přínosu pro klub – nezdolnost, neunavitelnost, dlouhodobost a stálost formy.

Čas utíkal vstříc novým dobám stejně jako pravé křídlo sešívaného dresu vstříc novým protivníkům na hřišti. Vždy kupředu, vždy v plném tempu. S jistou noblesou a zarputilostí. Tak se z Františka Veselého stal kapitán Slavie. Dovedlo mužstvo k vítězství v Českém poháru v roce 1974 (ve finále Čs. poháru byl lepší Slovan Bratislava). A ještě jednou byl u toho, když Slavia v posledním kole ligy ztratila titul. Psal se ten slavný rok 1976. Kdyby sešívaní zvítězili v posledním kole na Tehelném poli nad Slovanem Bratislava (obhájcem titulu) - byli by mistři. Jenže nestalo se. „Belasí“ byli úspěšnější a červenobílé čekání na další titul se opět prodloužilo.

František Veselý byl u prvních kapitol našeho klubu v nové éře evropských pohárů. Na konci šedesátých let Slavia bojovala ve Veletržním poháru, sedmdesátá léta přinesla boje v PVP a Poháru UEFA. Vždy stálo pomyslné štěstí více na straně soupeře, takže žádný velký výsledek se nezrodil. Nepočítáme-li za ně vítězství nad St. Lutych - plným budoucích fotbalových hvězd (Renquin, Gerets či Preeud´homme) či nad silným celkem z NDR CZ Jena. Slavia se též několikrát zúčastnila kdysi slavného Středoevropského poháru, v roce 1970 v něm dokráčela až do semifinále. Nejlepších výsledků tak tým dosahoval v letním Interpoháru. Během sedmdesátých let se čtyřikrát radovali slávisté z vítězství ve své skupině. V létě 1978 dokonce vyhráli skupinu s Odense BK, Tirolem Innsbruck a 1. FC Kaiserslautern bez ztráty jediného bodu.

Kariéru v sešívaném dresu uzavřel František Veselý v 37 letech. To již naskočil neuvěřitelný rok 1980. Ve fotbale ale ještě nekončil. Ani v tom špičkovém. Jen se přesunul trochu jižněji. Do Rapidu Vídeň. A našel sobě místo - kde jinde než na pravém křídle. A po Rapidu hrál v Rakousku dál, v méně slavných klubech. František Veselý hraje dodnes. Pro slávu fotbalu, Slavie, svého jména.

Pár čísel o Františku Veselém na závěr: V reprezentaci odehrál 34 utkání a vstřelil 3 branky. Účastnil se MS 1970 a vítězného ME 1976. S Duklou Praha se stal mistrem ligy 1964. Je rekordmanem v počtu zápasů odehraných v dresu Slavie – připsal si jich 920, odehrál nejvíce ligových utkání ze všech slávistů - 414 (Vlasta Kopecký 320, Pepi Bican 240) - což jej řadí i k elitě celé české či československé ligové historie. Navíc František Veselý odehrál v období let 1965-68 sto ligových utkání v řadě, což je taktéž rekordní počin.

Michael Janáček