PRAHA – „Kdo by si nechtěl zahrát na olympiádě, pro fotbalisty je to ještě těžší než pro jiné sportovce,“ zasnil se Michal Švec při dotazu na možnost zahrát si v Pekingu pod pěti kruhy. Reprezentanti do jedenadvaceti let udělali v tomto týdnu pro cestu na hry velký krok. Postoupili přes Bosnu a Hercegovinu na závěrečný turnaj mistrovství Evropy, odkud se kvalifikují čtyři evropské týmy.
Postoupili jste na mistrovství Evropy, je to váš největší úspěch v kariéře?
„Asi ano, v reprezentaci určitě, cením si také toho, že jsem se prosadil ve Slavii. Já jsem rád, že jsem v obou zápasech hrál, nastupoval jsem na postu defenzivního záložníka. Je to pro mne lepší než na beku, takové útulnější.“
Dají se obě utkání s Bosnou porovnat?
„Byl to obrovský rozdíl hrát doma a venku. V Bosně to bylo mnohem těžší, soupeř byl ještě nahecovanější, sebevědomější, diváci byli nepříjemní."
Kdy se podle vás rozhodovalo o postupu, kdy byl ten zlomový moment?
„Možná Latyho branka v Jablonci, věděli jsme, že do Bosny letíme s tím, že když dáme branku, tak postoupíme. To se splnilo, i když nervy to byly až do konce."
Nepřestal jste věřit, že vyrovnáte, přece jenom zbývalo jen sedm minut a postupoval soupeř...
„Ne. Po inkasovaném gólu jsme si vytvořili obrovský tlak, Holenda trefil tyčku, věřil jsem, že to tam spadne. No a když se to stalo, to pak byla mela. Bosňané do toho šli už hlava nehlava, zkoušeli nafilmovat penalty, na hřiště létaly zapalovače, láhve. O to víc jsme si užili závěrečný hvizd."
Jaká byla oslava?
„Decentní, sešli jsme se v místní pivnici. Připili jsme si šampaňským, ale nic velkého, vždyť už o víkendu hrajeme.“
V novinách se hodně psalo o tom, že jste měli problémy na hotelu, prý jste poničili vybavení...
„To je fakt úplná blbost. Vůbec to nechápu. Našli nějakou rozlomenou zásuvku za skříní, bylo to jak u bláznů. Řešilo to vedení, já jsem to naštěstí slyšel jen z doslechu, nikoho ze slávistů se problémy netýkaly.“
Jak vypadalo Sarajevo, pořád jsou na něm tolik vidět stopy války?
„Je to pořád smutný pohled, na některých domech jsou stále vidět stopy po výstřelech, budovy jsou rozbité. Některé jsou rozestavěné, působí to neutěšeným dojmem, stále cítíte, co se tam muselo dít za hrůzu. Říkali jsme si, že to kdysi muselo být krásné město.“
V roce 1984 tam byla olympiáda, kterou nepamatujete, ale na tu další byste jet mohl...
„Kdo by nechtěl, vždyť pro fotbalisty je to ještě těžší než pro jiné sportovce. Splnil by se mi velký sen.“
Teď vás čeká návrat na Slavii, která byla v Německu, čeká vás utkání na Kladně...
„Sledovali jsme všechno na našem webu, zápas ve Wolfsburgu, když jsem viděl, že to je o tři branky, úplně mi zatrnulo, nakonec to nedopadlo tak hrozně. Těším se na Kladno, chtělo by to vyhrát. Snad se k nám přikloní štěstí, které nám v posledních zápasech tolik chybělo. Když jsem viděl, jakou branku pustil gólman Robinson v Chorvatsku, tak jsem si říkal, proč to si to nevybral dřív a neudělal proti nám s Tottenhamem... Ale musíme se o body hlavně porvat sami.“