Bratři Sýkorovi: Já na bráchu, brácha na mě
11.10.2017, Redakce

Bratři Sýkorovi: Já na bráchu, brácha na mě

PRAHA - Fotbal začali hrát spolu, ale už od mládí bylo jasné, že jeden bude spíše na teorii, zatímco druhého bavila více praxe. Následně se jejich profesní cesty rozešly, aby se po více než patnácti letech oba sešli v Edenu. Jan a Václav Sýkorovi spolu od jara působí ve Slavii. První jako hráč, druhý jako fyzioterapeut. „Někdy se stane, že se v týmu potkají bráchové spoluhráči, ale my jsme trošku rarita,“ přiznávají s úsměvem v obsáhlém rozhovoru.

 
Napadlo by vás, že se někdy společně potkáte ve stejném klubu, ale v jiných rolích?
Jan Sýkora:
„Je to hodně ojedinělé. Nenapadá mě žádný případ, kdy by to tak bylo, já jsem za to jedině rád. Od té doby, co hraji fotbal, tak brácha byl první člověk, kdo mě podporoval. Když ho mám tady u sebe a každý den se vidíme, tak je to jedině dobře. Když jsem byl v Brně nebo v Liberci, tak jsme se moc neviděli. Teď máme možnost se vidět každý den, takže je to super.“
Václav Sýkora: „Vnímám to stejně. Bývají bratři fotbalisti, ale fyzioterapeut a hráč… Já jsem byl vždycky více přes teorii, brácha byl víc do praxe (smích). My jsme se takhle rozdělili už dávno předtím. Vídáme se často, je to určitě příjemnější než angažmá předtím, kdy jsme se viděli jeden týden v roce.“
Jan Sýkora: „Má to také své nevýhody. Tím, že jsme bráchové, tak na mě víc kašle a radši má Míšu a Simona. Ale to je vedlejší (smích).“

Jaká byla vaše cesta k fotbalu, když jste byli děti?
Václav Sýkora:
„Začali jsme brzo, já asi v první třídě, Syky ještě dříve, když chodil do školky. Já jsem začal hrát asi díky rodičům, tím pádem se brácha přidal a začal taky brzo hrát, protože bylo vidět, že tam nějaký skrytý talent je.“
Jan Sýkora: „Brácha mě musel všude vodit, starat se o mě, protože jsme měli školu i klub v jiném městečku, než jsme bydleli, takže mě měl na starost celý den. Nezbývalo mu nic jiného (úsměv).“

Jak vzpomínáte na společné začátky? Vy jste Honzo hrál se staršími?
Jan Sýkora:
„Já jsem s nimi nehrál. Já jsem si v čase jeho tréninku a zápasu kopal o poločasech a tak. Když pak nastal čas, tak jsem začal chodit nejen s minižáky, ale i se staršími.“
Václav Sýkora: „V pár zápasech jsme se postupem času i spolu potkali. V žácích jsme společně pár zápasů odehráli, pak jsme se dokonce za rok potkali jako soupeři, když jsme oba hráli za starší žáky. Pak už se to rozdělilo, Syky šel do Plzně a já jsem pokračoval na té své úrovni.“



Jaké to bylo hrát proti sobě?
Václav Sýkora:
„My jsme to ani nijak nevnímali, spíše rodiče, hlavně měli dilema, komu fandit, ale Syky dal asi v páté minutě gól hlavou, takže nebylo co řešit. On měl asi metr a dvacet centimetrů a dal z vápna gól hlavičkou.“

Takže fotbal byl ve vaší rodině jasnou volbou?
Jan Sýkora:
„Rodiče nás na něj dali. Co můžete taky dělat jiného na vesnici třeba v létě, běháš venku a kopeš do míče. Táta taky dříve hrával fotbal.“
Václav Sýkora: „U nás na vesnici byli skauti, hasiči a fotbal, tak jsme chodili do všeho (úsměv).“

Vašku, takže jste měl bráchu na krku všude?
Václav Sýkora:
„Samozřejmě, co by dělal doma. Aspoň jsme něco dělali, neseděli jsme doma u počítače a furt jsme byli někde. O víkendu byly zápasy, v sobotu se jelo se mnou, v neděli se jelo s bráchou. Ten čas byl vyplněný, protože jsme se snažili něco dělat.“

Ale asi jste radši, že jste se po letech potkali u fotbalu než spíše u hasičů, ne?
Jan Sýkora:
„My máme rádi všechno, co jsme dělali v mládí. Fotbal nás ale oslovil úplně nejvíce. Není to tak, že bych ty ostatní koníčky zavrhl, mám je rád dál. Převládal fotbal, u mě teda i nad školou, u bráchy ne, ale dále se o to ostatní zajímáme.“

Takže i na harmoniku hrajete spolu?
Jan Sýkora:
„Ano, dokonce jsme měli spolu i vystoupení, tedy asi dvouminutové. Pak jsme toho museli nechat.“
Václav Sýkora: „Ono jak jde člověk životem, tak si postupně vytříbí cestu, co potřebuje a co ne, u čeho zůstane, takže to pak člověk opouští.“

Hodně bratrů sice tráví mládí spolu, ale pak se jejich cesta většinou rozdělí. Vy jste to ale měli docela naopak…
Václav Sýkora
: „Tak dříve to tak nebylo, Honza odešel v sedmnácti letech do Prahy. Najednou jsme se 5-6 let viděli jen týden v roce, takže nás paradoxně odloučení sblížilo. Samozřejmě to má nějaké meze. Všeho moc škodí, ale paradoxně nám to pomohlo (úsměv). Tím, jak jsme spolu trávili málo času, Honza byl už ve velkém fotbalu. Já jsem studoval v Plzni pět let, takže jsme se viděli málo. Teď si to fakt užíváme. Zase to nepřeháníme, v kabině to stačí. Všechno má své meze, jsme za to rádi.“

Když brácha začal hrát ligu, jak jste ho podporoval? Jezdil jste na jeho zápasy?
Václav Sýkora:
„To bylo v Brně, tam jsem se dostal snad jen jednou. Bylo to docela daleko. Do Liberce jsem ale jezdil, na prvním výjezdu do Evropy do Marseille jsem byl také. To jsem dostal jako dárek, potom už rozhodně více.“
Jan Sýkora: „Ono to bylo těžké, já jsem byl v Brně, brácha měl práci. O víkendu měl volno, tak jsem ho nechtěl tahat přec celou republiku do Brna na zápas. Ten první rok v lize tam naši moc nebyli.“
Václav Sýkora: „My jsme většinou jezdili po Čechách. Jezdili jsme Prahu, Plzeň, České Budějovice, střední Čechy, to se dalo, ale když se hrála Morava, tak to je od nás tři hodiny cesty, což je moc.“




Vašku, kdy jste zjistil, že to s tím fotbalem nebude takové, jako u bráchy, a začal jste se profilovat jiným směrem?
Václav Sýkora:
„Trvalo mi to dlouho. Já jsem ještě před dvěma lety hrál v Klatovech, kde jsme hráli divizi. Tak nějak postupem času jsem se spíše zaměřoval jak na školu, tak na pozici asistenta u našeho kouče. Spíše jsem přilnul k té teoretické přípravě a kondičním věcem, takže tím pádem moje fyzická kondice a další aspekty šly stranou. Zjistil jsem, že to nebude úplně to pravé.“

Jak vás vůbec napadla fyzioterapie?
Václav Sýkora:
„Mě už odmala hodně zajímalo lidské tělo, fungování nejenom mechanické, ale i další věci okolo, také duše a další aspekty toho, jak to uvnitř funguje. Nejen z té západní, ale také té východní medicíny. Nejdřív jsem si myslel, že budu zubař, takže jsem studoval dva roky lékařskou fakultu. To jsem raději ukončil, protože jsem se v tom nějak nenašel, takže jsem začal studovat fyzioterapii. Tak nějak se sport line mým životem dále, zůstal jsem u toho, ať jsem pracoval třeba na klinice, tak furt jsem tam měl sportovce. Snažím se ten aktivní život vsunout i do práce a být ve sportu pořád, i z jiném pozice.“

Využíval jste bráchu hodně jako odborníka na fyzioterapii?
Jan Sýkora:
„Ze začátku jsem ho moc využívat nemohl. On jak se postupně učil, tak ta lékařina v těch klubech, kde jsem byl, byla dále než on. Ještě nebyl na takové úrovni, ač se učil rychle. V klubu to bylo o něčem jiném. Občas to bylo tak, že jsem přijel domů na víkend a řekl jsem, že mě bolí tohle a tohle, tak brácha mi to třeba projel nebo mi tam dal nějaké baňky, snažil se mi pomoci v tomhle směru. My jsme se stejně moc neviděli a když už jo, tak jsem nechtěl, aby mě půlku dne masíroval. Využívám ho naplno až teď.“

Ale už jste za ním chodil hodně na kliniku…
Jan Sýkora
: „Tenkrát, když jsem byl v Liberci, tak jsem za ním občas dojel. Když jsem měl nějaké problémy, tak mi s tím brácha pomohl, bylo to pro mě snazší, že tam byl. Když jsem pak začal ve Slavii, tak první tři měsíce, to jsem tam byl každý druhý den, to mi určitě pomohlo, protože to bylo hodně náročné. Tím, že jsem pak chodil k němu a on mi vždycky domluvil to nejlepší, co bylo pro mě vhodné, tak to bylo ideální.“

Chvíli po Honzově příchodu do Slavie se začal hledat nový fyzioterapeut pro A-tým. Jak jste to vnímal?
Jan Sýkora:
„Oni i kluci chodili na kliniku, když měli nějaký problém, se kterým si nevěděli rady. Věděli, že tam mám bráchu, všichni na něj měli kladné ohlasy. Když se vybíral nový fyzioterapeut, tak se mě Pavel Čvančara zeptal, jestli brácha je fyzioterapeut a jestli bych mu mohl dát kontakt. Víc jsem se v tom neangažoval, pak už to bylo jen na něm a na realizačním týmu, jestli si ho vyberou a jestli se jim bude líbit. S odstupem času si všichni mnou ruce a říkají si, že to byl dobrý krok.“

Jak si naopak vy Vašku vybavíte, když vám Pavel Čvančara poprvé volal?
Václav Sýkora:
„Potěšilo mě to, já jsem si na přelomu roku říkal, že bych chtěl nějakou změnu, kdyby to byl sportovní klub, tak bych se nezlobil. Pak Čvanči zavolal, seznámil mě se situací a řekl, že se chce sejít. Nebyl jsem proti, bylo více kandidátů, ale asi jsme našli společnou řeč v tom, jak by to mělo a mohlo fungovat v klubu. Tím, že mi na klinice vyšli vstříc, tak se to mohlo uskutečnit v docela krátkém čase. Já jsem byl rád, tak jsem si to nějak v předstihu přál, ač jsem nevěděl, odkud to bude a jakým směrem to půjde dál.“

Asi by vás před rokem nenapadlo, když Honza byl v Liberci, že se oba setkáte v mistrovské Slavii?
Václav Sýkora:
„Občas se ty věci nedají plánovat, stane se to z ničeho nic. Já to vnímám ohromně příjemně, teď si to užívám.“
Jan Sýkora: „Já jsem za to rád, určitě jsou rádi i kluci, že tu brácha je a že to funguje. Je to i vidět, když se někdo nedej bože zraní, tak je hned zpátky nebo se brácha s doktory a maséry snaží to co nejvíc urychlit. Takže si myslím, že do toho brácha dává maximum a že je to znát i na jeho práci, a i díky tomu ho tu mají kluci rádi, i když občas nějaká srandička je, že tu jsme bráchové a že máme dotáhnout ještě tátu s mámou a budeme tu komplet (smích).“

Honzo, pro vás je asi jedině dobře, že brácha zapadl skvěle…
Jan Sýkora:
„Určitě, brácha je takový, že nemá potřebu někomu podlejzat. Lidi jsou někdy takový, že si nejdřív chtějí udělat zadobře se staršími hráči a tak. Brácha takový není, kluci to cítí, jedině mu to pomohlo.“

Jak vaše působení vnímají rodiče? Na Strahově museli být pyšní…
Václav Sýkora:
„Byli nadšení, co více by si mohli přát… Mají na tom také obrovskou zásluhu, patří jim obrovský dík. To, jací z nás vyrostli lidi, za to vděčíme jim. Byli moc šťastní, když se to na Strahově předávalo.“
Jan Sýkora: „Je jasné, že byli nadšení. Když nám to oběma nevyšlo jako hráčům, tak to aspoň vyšlo mně jako fotbalistovi a bráchovi jako fyzioterapeutovi.“
Václav Sýkora: „Samozřejmě rodiče vnímají to, že se můžeme posouvat dále (smích).“
Jan Sýkora: „To nám bylo dost často zdůrazňováno, ale v pořádku, žene nás to dopředu.“



Letos v létě jste se asi užili nejvíce, když byl Honza zraněný, tak jste byli furt spolu…
Václav Sýkora:
„Během července ano, tolik času jsme spolu v létě za posledních deset let asi netrávili (úsměv).“
Jan Sýkora: „Kluci přišli do kabiny, já jsem ležel na lehátku a kluci si dělali srandu, že bráškové už jsou zase spolu.“
Václav Sýkora: „Je pravda, že toho času jsme spolu trávili hodně. Řešili jsme jak terapii, tak i co je možné cvičit a co ne, aby se sval dobře hojil. To jsme si užili hodně.“

Honza přišel do Slavie před půl rokem, Václav asi před čtvrt. Jak vnímáte za tu dobu Slavii?
Václav Sýkora:
„Já jsem měl vždycky rád pěkný fotbal, když jsem dospíval, tak pěkný fotbal hrála Barcelona. Ty prvky se mi líbily. Teď je to hodně o trenérech, kde kdo je a jaký má styl. Vždycky jsme oba fandili Barceloně, takže že bychom měli polepený pokoj českými týmy, to ne. Pro mě je na prvním místě, aby hráči byli zdraví.“

Ale vztah ke Slavii jste za tu dobu získal…
Václav Sýkora:
„Určitě! Od té doby, co jsem přišel, jsem s klukama v naprosté pohodě. Není to tak, že by se někdo předváděl a hrál by si na něco, upřednostňoval individualitu před týmem, takže pro mě je ten vnitřek Slavie, to znamená kabina a prostředí realizačního týmu, v pohodě. Myslím, že jsem se se všema sladil skvěle a povede to k dobrým koncům.“
Jan Sýkora: „Dočetl jsem se různé věci, jako že jsem byl ve Spartě a teď jsem ve Slavii. Mám podobný názor, nejsem ten typ, že jsem vyrostl v Plzni a musím tam dožít, i když třeba příběh Tottiho nebo dalších velkých hráčů je hezký. Já jsem to vnímal tak, že se musím posouvat v kariéře. Ty týmy, ve kterých jsem byl, mě vždycky posunuly někam. Můj vrchol tady ve Slavii předčil to, s čím jsem sem šel. Moc jsem nevěděl, do čeho jdu, pár kluků jsem znal, trenéra jsem také dříve neznal. Za ten půl rok, co jsem ve Slavii, tak jsem tu šťastný, hodně to bylo ze začátku vidět na mé hře, i když jsem se pak zranil. To se stává. Vždycky odraz toho, jak se člověk cítí, je vidět na hřišti. Já jsem se cítil skvěle, cítím se tu skvěle. Jsem rád, že to můžu být.“

Slavia asi bude navždy ve vašich životech zapsaná jako klub, kde jste se poprvé spolu profesně potkali…
Václav Sýkora:
„Stoprocentně, za to jsme Slavii vděční. Jak to bude do budoucna, to nikdo neví. Teď si to užíváme, je to asi ojedinělé, jsme za to rádi.“
Jan Sýkora: „Hlavně to bude první klub, kde jsme vyhráli titul, to si bude pamatovat každý. I kdyby se zapomnělo na všechno ostatní, tak jsme tu vyhráli první titul.“

 

This text will be replaced

Chcete dostávat zajímavé informace ze Slavie jako první?   

Copyright © 2011-2017 SK Slavia Praha & eSports.cz, s.r.o. • Webdesign tellinger.cz • RSS kanál

Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno.
Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www.slavia.cz