Slavia uctila památku manželů Bicanových
Do rodinného hrobu, kde odpočívá legendární kanonýr Josef Bican, byly minulý týden uloženy ostatky paní Jarmily Bicanové. Manželka slávistického kanonýra zemřela 12. prosince 2011. Za Slavii Praha přednesla smuteční řeč ředitelka komunikace Soňa Nouzáková.
„Společně jsme se zde sešli, abychom zde uctili památku paní Jarmily Bicanové a doprovodili ji na její poslední cestě. Na cestě, na jejímž konci se tato první dáma slávistického fotbalu znovu setká se svým manželem – králem střelců, velikánem slávistického i světového fotbalu Josefem Bicanem. Na úvod mi dovolte několik veršů Jaroslava Seiferta.
Těch bylo, kteří na dosah
spatřili smrt a v těžké chvíli
ruce jim sepjal náhlý strach,
Ač nikdy dřív se nemodlili.
Pak do svých dlaní poukryli
své oči, tvář a horký dech –
ač nikdy dřív se nemodlili,
poklekli zbožně na schodech.
Těch bylo, kteří pro svůj žal
volali mrtvou matku zpátky,
a když se stín jim neozval
a nespatřili tvář své matky,
šli nazpět z této křižovatky
a v horečce a vidinách
spatřili náhle tvář své matky,
jako když světlem víří prach.
Působivá slova básníka, který má s Josefem Bicanem možná více společného, než by se na první pohled mohlo zdát. Stejně jako fotbalový velikán byl i tento velikán české literatury - na rozdíl od svých souputníků – pronásledován komunistickým režimem pro svůj talent, genialitu, um, osobní statečnost a rovněž vlastenectví.
I jemu se za komunistického režimu dostalo většího uznání v zahraniční než v Čechách, které tolik miloval. A stejně jako u Josefa Bicana hrál v jeho životě významnou roli onen ženský element, který mu dodával sílu, tvůrčí energii i odvahu vzdorovat a bojovat proti nepřízni osudu.
Paní Jarmila byla svému manželovi i celé rodině velkou oporou. Všichni si ji pamatujeme jako noblesní dámu, která seděla po boku svého manžela na zápasech jejich milované Slavie. Věrnou divačkou fotbalových zápasů zůstala i po odchodu svého manžela do fotbalového nebe. „Červená a bílá, barvy Slavie, to byl celý můj život. Vždycky to byly barvy nádherné a symbolizovaly vlastenectví. Můj muž je svým uměním a vystupováním posvětil a pozvedl,“ vyznala se mnohokrát ze své lásky ke slávistickým barvám.
Pomyslný kruh se uzavřel. 12. prosince roku 2001 odešel do hvězdného nebe fotbalový král Josef Bican. Na den přesně o deset let později se za ním vydala i jeho manželka paní Jarmila. Náhoda? Symbolika, jejíž podstatu nedokážeme a ani nemůžeme rozkrýt? Magické znamení osudu? Nebo snad síla velké lásky? Odpověď na tuto otázku nám možná nepřísluší hledat a znát. Odpověď zřejmě zůstane navždy skryta ve velkých červenobílých srdcích paní Jarmily a jejího muže. Srdcích, která budou za okamžik opět a navždy spolu.
Závěrem mi dovolte ještě jednou pár veršů Jaroslava Seiferta z jeho krásné vzpomínkové sbírky věnované ženě – ženě, která ovlivnila jeho život i jeho kariéru.
Když bylo dobře mamince,
bylo i pěkně v našem bytě.
Hmoždíř, který stál na skříňce,
zatřpytil se okamžitě,
skla oken, po nichž před chvilkou
plakalo ještě bílé jiní,
svítila opět po kuchyni,
kde vonělo to vanilkou.
Když zpívala, hned vesele
spustili ptáci před okny nám.
Měla-li mráček na čele,
odletěli hned ptáci jinam.
Zmlkli jsme rázem, ztichl smích.
I černé kotě, které tlapkou
pohrávalo si se skořápkou,
dívalo se jí po očích.
Když padala již únavou
a večer spát nás odnášela,
tou rukou drsnou od popela
stlala nám měkce pod hlavou.
V hořáku ještě přede plyn
a nad pelestí přechází nám,
podobaje se pavučinám,
velikánský stín maminčin.
Dnes už tak šťastně neusínám.“
Josef Bican
(25. 9. 1913 – 12. 12. 2001)
Jarmila Bicanová
(20. 6. 1924 – 12. 12. 2011)
