Příběh Jiřího Sobotky: Mistrem se Slavií i Feyenoordem
Když na mytickém stadionu De Kuip projdete recepcí a vystoupáte schodištěm na boku hlavní tribuny do tiskového centra, praští vás do očí zeď, na které jsou portréty koučů Feyenoordu. V "barvě" je vyobrazen jediný, současný šéf střídačky Arne Slot. Mezi desítkami menších černobílých snímků naleznete i elegantního pána v kabátu a klobouku, jak se ležérně opírá o branku. George Sobotka, stojí v popisku.
Na dvouletou trenérskou misi pražského rodáka umocněnou v roce 1961 ziskem mistrovského titulu ve slavném rotterdamském klubu nezapomněli. Drtivou část života ale Jiří Sobotka spojil se Slavií.
Poprvé za ni nastoupil v roce 1932, když jako devatenáctiletý mladík přišel z Čechoslovanu Košíře. Z hvězdy periferního klubu se záhy stal klíčový střední útočník mistrovského mužstva červenobílých. Vedl útok považovaný za nejlepší, co do té doby fotbalová Slavia měla: Junek, Svoboda, Sobotka, Kopecký a Puč.
Sedmkrát oslavil titul mistra ligy: 1933, 1934, 1935, 1937, 1940, po návratu z dvouletých služeb v Hajduku Split ještě v roce 1942 a 1943. Za tu dobu odehrál v sešívaném 282 zápasů, z toho 114 ligových, a vstřelil 178 branek. Vždy platil za míčového virtuosa, který vyčníval ladným pohybem. Hrál s hlavou vztyčenou a liboval si v překvapivých přihrávkách i zakončení.
„Jeho vojevůdcovské schopnosti byly tak markantní, že je ocenil a vzal na vědomí a ambiciózní Franzi Svoboda, řečený Bonello, který vedle Sobotky dokončil svou kariéru na nemilovaném místě pravé spojky. Koncepce útočného boje se pod Sobotkovým velením opět přiblížila tradičnímu skotskému stylu, tradičnímu slávistickému trianglu, české uličce. Sobotka zrušil dosavadní křečovitý stereotyp vše na Svobodu a naučil útočnou řadu užívat slastí, jež plynou ze změny rytmu, z rozmarnosti a pestrosti akcí. Jiří Sobotka, poslouchaje zákonů své bytosti a jsa celou svou duší na straně veselosti, shledával každou situaci příhodnou k uspořádání taškařice, čímž se rozumí, že míči dokázal vnuknout lapidární, a přece tak mnohomluvný výraz, který je filozofickou podstatou humoru. I humoru fotbalového,“ popisuje Sobotkovu osobnost v publikaci Věčná Slavia její autor Vítězslav Houška.
Málem zlatý dárek k narozeninám
Stejné rysy, jako jeho klubová kariéra, nesla i ta reprezentační. Byla strmá, veleúspěšná. Poprvé vedl útok Československa v březnu 1943 v Paříži proti Francii. Národní tým zvítězil díky jeho trefě a přesnému zásahu Svobody 2:1. Podruhé se představil o měsíc později v Praze proti Maďarsku, pod remízou 2:2 se opět skvěl jeho gólový podpis. Potřetí pak v květnu v památném duelu s Anglií. Hrálo se na stadionu Sparty, kde pár týdnů nazpět shořela hlavní tribuna, místo které stála nakvap postavená ohrada. A Československo ve zvláštních kulisách zvítězilo překvapivě 2:1.
Jedenáct dnů nato Sobotka s národním týmem rozehrál mistrovství světa. Finále proti domácí Itálii předcházely tři vítězné bitvy – proti Rumunsku 2:1 (Puč, Nejedlý), Švýcarsku 3:2 (Svoboda, Sobotka, Nejedlý) a Německu (třikrát Nejedlý, s pěti zásahy nejlepší kanonýr světového šampionátu). 10. června 1934 bylo zahájeno nedělní finále mezi mužstvy Itálie a Československa. Čtyři dny dozadu oslavil Sobotka 23. narozeniny, ten nejkrásnější dárek si ale nedal… Od zlata ho na Stadio Nazionale před 45 tisíci fanoušky odstavila branka Schiavia z prodloužení.
Celkem ve 23 reprezentačních utkáních dal Sobotka osm branek. V roce 1941 odešel na dva roky do Jugoslávie, kde se stal hrajícím trenérem Hajduku Split.
Třináct let ve Švýcarsku
15. března 1942, v den třetího výročí nacistické okupace, Slavia porazila Spartu 8:1. Po levé Bicanově ruce šturmoval Kopecký, na pravé řádil navrátilec Sobotka. Josef Bican, zásobovaný přihrávkami svých spojek, nastřílel mezi stavem 2:0 až 6:0 čtyři góly za sebou. Na sklonku hráčské kariéry hrál Sobotka ještě za Baťu Zlín a některé další menší kluby.
„V roce 1946 mi zemřel otec, proto jsem odešel do švýcarského klubu La Chaux de Fonds. A zůstal jsem tam třináct let. Mužstvo jsem přivedl do první ligy, třikrát se stal mistrem Švýcarska a pětkrát vyhrál Švýcarský pohár. La Chaux byl můj největší trenérský úspěch,“ cituje slova legendy Slavie Vítězslav Houška v knize 50 slavných slávistů.
Trenérem byl až do svých 66 let. Ve Švýcarsku vyměnil několik klubů, s FC Basilej vyhrál Švýcarský pohár, působil i v Belgii a Španělsku. A mistrovský titul s Feyenoordem už jsme zmínili… Domů, do Prahy, se Sobotka vracíval už jen jako turista. Zemřel 20. května 1994 ve švýcarském městečku Intragna.
