Dokázali jsme neskutečné věci! Slavii budu mít vždycky v srdci
Když jste přišel, snil jste o zisku titulu, v prvním rozhovoru jste to vytyčil jako svůj cíl. Nakonec jste získal se Slavií sedm trofejí. Jste hrdý, co se vám podařilo?
„Když jsem přicházel, tak jsem si bez ohledu na to, kolik toho odehraju, přál zvednout pohár nad hlavu alespoň jednou, a nakonec se mi to povedlo hned třikrát. O to víc si toho vážím, protože možná až časem si člověk uvědomí, co zažil. I slávističtí fanoušci uvidí, co se dokázalo, a já toho byl součástí, takže si toho strašně moc vážím.“
Do Edenu jste navíc zamířil ve 30 letech, takový výčet úspěchů zní po třicítce až nerealisticky, jako pohádka, souhlasíte?
„Je pravda, že spousta lidí přestup moc nechápala. Nedávalo jim smysl, když jsem přišel v takovém věku. O to víc jsem rád, že se mi to povedlo. Trenéři se takhle rozhodli. A taky Honza Nezmar, který se za to přičinil, takže mu musím poděkovat, že mi věřil a přivedl mě do Slavie. Někdy to tak máme napsané, že to přijde takhle pozdě, takže to takhle asi mělo být a jsem za to rád. Lepší po třicítce než vůbec. To, že jsem mohl zvednout nad hlavu ty trofeje je i díky trenérům a spoluhráčům, takže jim za to děkuji.“
Kdybyste měl ze tří titulů vybrat ten, který pro vás znamenal nejvíc, byla k němu nejtěžší cesta, jaký by to byl a proč?
„Těžké vybírat, protože každý titul byl úplně jiný. Vážím si každého. Ten první byl asi nejlepší. Každý rok to pak chcete opakovat. Obhajoba je vždycky o to náročnější. Asi bych řekl, že ten první je nejlepší a ten třetí, kterým jsme to završili, jsme získali bez prohry. Těžké vybírat. Ale ten první byl asi lepší, protože to bylo poprvé a já jsem si to strašně moc přál.“
A co evropské bitvy? Hned třikrát jste si s týmem zahrál evropské čtvrtfinále. Na jaký dvojzápas budete navěky vzpomínat? Bude to ten proti Leicesteru, kdy jste s Davidem Zimou udrželi dvakrát čisté konto?
„Mohl bych vypíchnout pár zápasů, i když jich je spousta. Měl jsem možnost být u toho a zažít úplné nesmysly, co se nám podařily. Památný zápas se Sevillou tady doma, který nemůže nikdy nikdo zapomenout. Ibra dal krásný ošklivý gól, ale ta euforie byla obrovská. To byl skvělý zápas. S Davidem jsme udělali lockdown proti Leicesteru, to bylo skvělé. A myslím si, že spousta lidí nezapomene, když jsme hráli ve Skotsku. To bylo trochu jiné. Kdybych měl vypíchnout jeden, tak ten zápas se Sevillou, který byl mimořádný a asi nic takového už nezažiju.“
Mrzí vás, že na úžasné angažmá hodilo stín odvetné utkání proti Rangers?
„Byla samozřejmě chyba, že se to stalo. Uvědomuju si to. Mrzí mě to vůči spoluhráčům, protože jsme udělali velký úspěch, postoupili jsme dál a Rangers jsme u nich nedovolili skoro nic. Celá ta pozornost se strhla ale spíš na mě než na kluky, kteří si to zasloužili za to, jak makali, dělali všechno pro postup a já jsem na sebe strhnul negativní pozornost.“
Jak byste zhodnotil svou poslední sezonu, kdy jste byl velkou část času zraněný?
„Poslední sezona mě nezastihla v takové formě, jakou bych si představoval. Bojoval jsem se zraněním, psalo se, že už si za Slavii nezahraju, že už to nebude takové jako dřív. Trápilo mě to, semlelo mě to víc než ta kauza. Nemohl jsem dělat, co mě baví. Nemohl jsem hrát a pomoct klukům. Kolikrát jsem si říkal, co jsem udělal špatně. Potom jsem dělal věci, které jsem dřív nedělal. Doufal jsem v návrat a ten moment, kdy jsem se vrátil na hřiště, to nejlepší. Byl jsem strašně vděčný a moc jsem si toho vážil. Měl jsem husí kůži už na rozcvičce. Cítil jsem tu atmosféru a věděl jsem, že jsem zpátky.“
To už jste byl úplně fit?
„Zranění ještě nebylo úplně stoprocentně v pořádku, nebylo to dokonalé, takže ta sezona nebyla podle mých představ. Lepší odcházet na vrcholu s titulem nebo nějakou trofejí, ale to se prostě nepodařilo, což mě mrzí. Snažil jsem se hrát a pomáhat týmu, jak to jen šlo. Z mého příběhu ve Slavii by se dala napsat kniha, dalo by se napsat spoustu věcí a lidi by si početli. Já jsem rád, že jsem tady byl. Poslední zápas byl se Spartou, mrzí mě, že jsem začal prohrou v Jihlavě a končím taky prohrou. O to víc jsem rád, že jsem tady mohl být, protože tu byla obrovská konkurence, zažili jsme obrovské úspěchy, fanoušci byli skvělí a pořád mě podporovali, stáli při mně v těžkých chvílích. Jsem nesmírně rád a budu to mít navždy v srdci. Dveře se zavřeli a prostě odcházím ze Slavie. Mrzí mě to, ale bohužel takový je fotbalový život.“
Na co budete nejradši vzpomínat?
„Celkově ty čtyři a půl roku jsem zažil neskutečné zápasy. První trofejí byl pohár. Pak přišel double a čtvrtfinále Evropské ligy. Myslel jsem si, že po zápase se Sevillou už člověk nic lepšího nemůže zažít. Utkání mělo neskutečné emoce a člověk to ocení až takhle s odstupem. Po té sezoně, když vyšla knížka Totální sezona, tak jsem si ji každý večer četl a čtu si ji pořád. Vždycky jsem si připomněl, co jsme zažili, co jsme dokázali. Pak přišel titul pojmenovaný Hotovo 20, přidali jsme druhou hvězdu a neprohráli se Spartou jediný zápas. To bylo skvělé. Vyvrcholením bylo, že jsme při posledním titulu neprohráli. Říkal jsem si, že to ani není možné takový úspěch. Až jednou budeme staří a budeme chodit na stadion s dětmi a budu jim říkat, co všechno se nám podařilo, tak budou koukat a nebudou věřit, co se nám povedlo. Jsem za to nesmírně rád, že jsem měl to štěstí být v tomhle úžasné týmu, ve Slavii Praha.“
Vaším příštím působištěm bude exotická Indonésie, Persija Jakarta. Co jste si stihnul načíst o této destinaci?
„Moc jsem toho nezjistil. Vím, že město má patnáct milionů obyvatel, klub tři miliony fanoušků, obrovský stadion a je tam horko. Moc informací zatím nemám. Samozřejmě se tam těším, jsem zvědavý, jaké to tam bude. Bude to něco úplně nového, krok do neznáma.“
Jednu „exotiku“ už jste zažil, hrál jste v Kazachstánu, teď to ale bude jiné, že? Jste starší, máte malého syna…
„Je pravda, že když jsem byl v Kazachstánu, tak to bylo úplně něco jiného. To byl pro mě šok. Když jsem tam přiletěl poprvé, myslel jsem, že večer poletím zpátky, že tam asi nezůstanu a není to pro mě. To jsem tam byl ale sám, teď mám rodinu a člověk pak musí myslet jinak. Jestli se jim tam bude líbit, jestli budou v pořádku a cítit se tam dobře. Probírali jsme to s manželkou, jak to vnímá, jestli by to dávalo smysl a usoudili jsme, že to půjdeme zkusit a uvidíme, jak se nám tam bude líbit.“
Těšíte se na hraní na padesátitisícovém stadionu, největším fotbalovém stánku v Indonésii?
„Určitě se těším. Měl jsem možnost zhlédnout pár videí a musím říct, že je opravdu nádherný. Myslím, že se inspirovali stadionem Realu Madrid. Ten stadion je opravdu obrovský. Věřím, že tam budou chodit lidi, bude se nám dařit a snad si přenesu trochu štěstí na trofeje ze Slavie do Indonésie.“
Vášeň tamních fanoušků pro fotbal krásně ilustruje nárůst sledujících na vašem Instagramu, že?
„Je pravda, že jak se objevilo u nich, že přestupuju, tak když jsem otevřel Instagram, nechápal jsem, co se děje. Zájem byl obrovský, lidi píšou pořád a nestíhám to ani číst, ani otevírat, protože těch zpráv je opravdu spoustu. Ptají se mě, kdy tam přiletím, nevím, jestli bude nějaké přivítání na letišti. Ptají se mě, kdy se objevím v Jakartě a kdy konečně nastoupím.“
Těšil jste se velké oblibě u sešívané fanouškovské obce, co byste jim vzkázal na rozloučenou?
„Já myslím, že spoustu fanoušků by ani nenapadlo, že tady budu teď sedět, budu mít po pravé ruce ty trofeje, budu tady stát a děkovat všem, co mi fandili a stáli při mně. Musím za to obrovský poděkovat, protože jsem zažil něco neskutečného. Všechny ty zápasy, kdy nám lidi fandili a podporovali nás. Cítil jsem se tu jako doma mezi rodinou. Všem fanouškům moc děkuju za to, jak při mně stáli a jakým způsobem mě podporovali. Moc děkuju!“
A trenérům a spoluhráčům?
„Těm se taky sluší poděkovat. Díky trenérům jsme se spoluhráči měli možnost odehrát a zažít skvělé zápasy, získat tyhle trofeje. Bez nich by to nešlo a já jim za to moc děkuju. Moc si vážím toho, že jsem měl to štěstí být v takhle skvělém týmu, měl kolem sebe takhle skvělé spoluhráče a díky nim jsem měl možnost vyhrávat trofeje, takže moc děkuju.
A mám ještě jedno speciální poděkování. Chtěl bych poděkovat panu Tvrdíkovi, který při mně stál. Na začátku nebyl úplně přesvědčený o tom, že mám jít do Slavie, ale myslím, že jsem potom nejenom jeho přesvědčil. Chtěl bych mu především poděkovat za to, jak se ke mně zachoval při té nešťastné události. Zachoval se skvěle a já si toho moc vážím. Já mu přeju, aby ten jeho zápas dopadl co nejlépe, aby ho vyhrál a byl zase zpátky mezi lidmi na stadionu a mohl se radovat ze zápasů přímo na hřišti. Takže moc děkuju.
Chtěl bych poděkovat všem ve Slavii, které jsem měl možnost za těch čtyři a půl roku potkat, bylo to skvělé. Všichni se ke mně chovali mile a ve všem mi pomáhali. Já jsem se tu díky nim cítil jako doma. I těm lidem, kteří nejsou tolik vidět. I když nejsou tolik vidět, tak je jejich práce hrozně důležitá. Díky nim tady máme veškerý servis, nemusíme myslet na spoustu věcí a můžeme se soustředit jen na výkony na hřišti, což je důležité. Patří jim velké poděkování, takže vám taky moc děkuju, moc si vážím toho, jak jste se ke mně chovali.
Spoluhráči, trenéři, kustodi, trávníkáři, všichni ve Slavii, kteří tu jsou, a taky fanoušci, kteří jsou neuvěřitelní. Já si to tu užil, těch čtyři a půl roku stálo za to. Myslím, že se tady na mě asi nezapomene, ať v dobrém nebo špatném. Moc děkuju, že jsem tady dostal příležitost, mohl tady být a získat ty trofeje. Všem moc děkuju, vážím si toho a Slavii budu mít vždycky v srdci. Moc jsem si to tu zamiloval a není lehké to tu opustit. Takový je ale fotbalový život, Slavii budu přát, ať se jí daří, a Slavia se vrátí na prvním místo, kam patří.“
Chtěl byste říct ještě něco na závěr?
„Za čtyři a půl roku jsem toho zažil spoustu a nechci zapomenout ani na jeden zápas. Je tu skvělé publikum, fanoušci nás hnali vždycky dopředu. Zažil jsem úžasné zápasy. V derby jsem dal gól. Svůj první gól ve Slavii jsem věnoval malému, který se mi v té době narodil. Začátky byly rozpačité, ale pak jsem si to tu čím dál víc užíval. Nejlepší část kariéry mě zastihla po třicítce a jsem rád, že mě to takhle trefilo. Škoda, že to nebylo dřív, ale já si vážím, že jsem tady mohl být, získat ty trofeje. Je to něco úžasného, nikdy na to nezapomenu. Jsem nesmírně šťastný, že jsem tady mohl být a zapsat se do historie Slavie. Už to nechám na lidech, jestli si mě budou pamatovat v dobrém, nebo zlém, doufám, že v tom lepším světle samozřejmě. Doufám, že se Slavii bude dařit a vrátí se tam, kam patří. Moc si toho vážím a všem moc děkuju. Ať se všem daří, ať jsou tady šťastní a užívají si ty krásné okamžiky.“
