Jan Bořil: Pořád mám svoje sny | SK Slavia Praha
Více

Jan Bořil: Pořád mám svoje sny

„Fotbalu jsem obětoval všechno, úplně všechno,“ prohlásí Jan Bořil. Stálo to za to, tituly, další trofeje, Liga mistrů, reprezentace. Teď se jen uzdravit…

„Už to jsou tři roky, ale já to vidím pořád živě před sebou. Vidím, a taky slyším. Narvané San Siro, na tribunách padesát tisíc lidí v černomodrých dresech Interu, hukot jako blázen. My pochodujeme na hřiště, pak stojíme na půlící čáře, hymna Ligy mistrů pomalu doznívá, zbývají už jen závěrečné tóny. Do té doby si fanoušci spíš jen tak pobrukovali, ale najednou se ozve sborový řev: ‚The Chaaaampiooons!‘ Poslední slova si lidi na tribunách fakt užili, do zpěvu se položili. Dokonalost, líp to popsat to nedokážu.

Bylo mi prostě krásně.

Tehdy mi došlo: Tak se to povedlo. Tak jsem to dokázal. Liga mistrů, kterou jsem si vysnil, mi otevírá dveře.

Víte, obětoval jsem fotbalu fakt skoro všechno. Každý vám řekne, že dostat se daleko stojí hodně dřiny, ale nejde jen o tu nekonečnou makačku na hřišti. Přišel jsem o spoustu věcí, které kdekdo bere automaticky. Hlavně o přátelství. Všichni kluci kolem mě si užívali, jezdili na dovolené, v létě spolu vyrazili na kolo, na koupaliště, v zimě na brusle... A já místo toho vždycky mazal na trénink. Když jsem pak dorazil domů, byl jsem většinou tak hotový, že už jsem neměl energii ani chuť jít třeba do kina.

Obětoval jsem toho dost, ale obětoval jsem to rád. Prostě jsem si v hlavě nastavil, že když mám za dva dny zápas, už nikam chodit nebudu. Fakt jsem to nikdy neošidil a za odměnu jsem se v pětadvaceti dostal do Slavie, kterou jsem si zamiloval. V sešívaném dresu jsem začal postupně sbírat zážitky, na které jen tak někdo nedosáhne.

Vážím si všech zápasů, ale jeden vyčnívá. Dokonce ho mám výš než Ligu mistrů – a to je co říct.

Bodlo je nejrychlejší

Sevilla, osmifinále Evropské ligy v Edenu, to bylo něco. Magická noc, na kterou nikdy nezapomenu. Ještě teď si vybavuju, jak jsem se po zápase zadíval na tribunu a viděl, jak lidi brečí štěstím. Takovým způsobem odklidit z cesty favorita celé soutěž, tým, který ji šestkrát vyhrál, to se asi může stát fakt jen jednou za život. Mysleli si, že nás přejedou jak parní válec, ale to se sakra spletli. Když dal Ibra Traoré v poslední minutě ten ušmudlaný postupový gól a celá lavička se rozběhla na hřiště slavit, přiznám se, že jsem snad poprvé v životě měl při fotbale na krajíčku.

Tenhle zápas mám na žebříčku na prvním místě, ale je pravda, že lidi mi mnohem víc připomínají gól v předkole Ligy mistrů proti Kluži, a hlavně pak ve skupině Barceloně. Asi si ho pamatují i proto, že jsem do balonu práskl bodlem, jako kdysi s klukama na plácku. Proč? Momentální nápad. Placírka? Nárt? Tomu situace nenahrávala, obránci by mi to určitě zblokovali. Tak jsem šťouchl do balonu špičkou a vyšlo to. Nemířil jsem, možná jsem si jen podvědomě vzpomněl na to, co mi vždycky říkal táta: ‚Jendo, bodlo je nejrychlejší, nečitelné, švihneš a letí to!‘ Dobrá rada!

Jo, táta... Byl to on, s kým jsem u nás doma v Hořátvi sledoval Ligu mistrů a hučel do něj, jak moc bych si ji někdy chtěl zahrát. On mi donekonečna opakoval: ‚Tak pro to něco dělej! Když budeš makat víc než ostatní, jednou se ti to třeba povede.‘ Když se to opravdu vyplnilo, viděl jsem na něm, jak je šťastný a hrdý. Odmala se mnou objížděl zápasy a tréninky, cepoval mě, radil. A byl u toho, když jsem býval přilepený u televize a čekal, až zazní ta magická znělka.

Umíte si představit, jak mi bylo, když jsem ji pak slyšel naživo? Přímo na hřišti? Poprvé v Nikósii v předkole Ligy mistrů, ale nejvíc jsem si ji vychutnal, když jsme později přes Kluž proklouzli do skupiny: v Miláně, Dortmundu a Barceloně. Tam jsme se cestou na hřiště pomodlili v kapličce uvnitř stadionu, já spíš jen symbolicky sepnul ruce. Ale i to snad fakt zafungovalo. Když jsme se po utkání do kabin vraceli, zašli jsme ještě pánubohu poděkovat, že jsme nedostali gól a uhráli remízu 0:0. Byla to klika.

Když tě živí manželka

Anebo ne? Šli jsme štěstí naproti. Nikoho jsme se nebáli, ani Messiho. Doma jsem se s ním i pošťuchoval, zlobil se na mě, že jsem ho bolestivě trefil v souboji. Ale já prostě nemám v povaze někoho šetřit, před někým uhýbat nebo mít z někoho vítr. Uznávám, hraju tvrdě, což se soupeřům nelíbí. Ale nikdy zákeřně. Jen se podívejte do statistik, vždyť já v životě nedostal červenou kartu! Jen vždycky jdu do všeho naplno. A obzvlášť v Lize mistrů, kterou jsem si vysnil. Jak jsem si k ní čuchl poprvé, hned jsem si uvědomil, kam jsme se to dostali a co se nám poštěstilo.

Nejen proto, že od té doby se o ni snažíme marně, si uvědomuju, že hrát velké zápasy není samozřejmost.

Ve dvaceti jsem si prožil horor na Žižkově, kde jsme spoustu měsíců neviděli z výplaty ani korunu a já neměl ani za co natankovat. Živila mě Míša, tehdy přítelkyně, teď už manželka. Občas mi musela dát pětistovku, abych vůbec mohl jet na trénink. Bylo mi do breku – postoupili jsme do ligy, v kabině všichni drželi pospolu, ale živořili jsme. Když po dlouhé době přišlo aspoň deset tisíc, zaplatil jsem pojištění, nakoupil trochu jídla a peníze byly zase v čudu.

Možná i proto, že jsem si ve fotbale sáhl na dno, ho mám tak rád. Moc neřeším věci okolo, důležité je pro mě jen to, co se děje při zápase na hřišti. Snad jen jako kluk jsem měl v pokoji vylepeného na plakátu Brazilce Ronalda, dokonce jsme se s kamarádem podle něj nechali ostříhat. Jo, tušíte správně, kopírovali jsme ten šílený účes, se kterým vyběhl do finále mistrovství světa před dvaceti lety. Jednorožec se mu říkalo: holá hlava, jen vpředu hustá ofina.

Ale nikdy jsem neškemral o podpisy, nikdy jsem nelovil společné fotky s fotbalisty. Tenhle přístup mi zůstal. Vzpomínky na super zápasy mám v hlavě, nepotřebuju mít ve skříni schované dresy slavných soupeřů. Nikdy mě nelákalo si je měnit, je mi to úplně proti srsti. Možná se budete divit, ale fakt jsem ani v Lize mistrů za nikým neběhal a nechal jsem si pokaždé svoje triko. Je pro mě cennější. Někdy si pohárový dres schovám, někdy daruju kamarádům nebo rodině, někdy vydražím na dobrou věc. Jinou památku na Ligu mistrů nemám, ani ji nepotřebuju.

Nevadí, vzpomínky jsou pro mě víc. Nikdo mi je nevezme.

Legenda? Zní to divně

Asi vám ani nemusím dlouze vysvětlovat, jak moc mi po tom všem Slavia přirostla k srdci. Doufám, že to na mně je vidět. Když jsem před skoro sedmi lety přicházel a poprvé jsem oblékal sešívaný dres, ještě mi to tolik nesecvaklo. To všechno až časem. Teď, když ho před sebou vidím, cítím opravdovou hrdost. A taky zodpovědnost ke klubu. K vám, fanouškům. S některými se už dobře znám, vím, co prožíváte a co pro vás Slavia znamená. Když jdu na hřiště, myslím na to a vím, že vás nesmíme zklamat. Nechci, aby to znělo jako klišé nebo přehánění, ale já opravdu ve Slavii našel druhou rodinu. Máme k sobě všichni blízko, o to víc všechno prožíváme.

Tuším, že mě tu lidi snad mají rádi, ale když mi někdo tvrdí, že jsem legenda, cítím se divně. Legenda... Až jednou seknu s kariérou, pak by mě to označení určitě zahřálo, ale teď? Ještě cítím, že tady mám rozdělanou práci na hřišti. Ještě chci se Slavií něco dokázat, něco velkého. Pořád mám sny. Věřím, že budu fit, že sem vrátíme titul a hlavně Ligu mistrů, protože nic víc v evropském fotbale není.

Se Slavií jsem tak pevně propojený, že už si neumím představit, že se tohle pouto někdy přetrhne. Mám díky ní život o sto procent bohatší a určitě zůstanu i po kariéře. Ale to je ještě, doufejme, daleko.

Těším se na vás na hřišti. Už brzy!“

Aktuálně

U16 míří do Emirátů. Utká se mimo jiné s Chelsea a Sportingem

29. 3. 2024
Slávisté z kategorie U16 míří na mezinárodní turnaj do Spojených Arabských Emirátů. Na turnaji je čeká pět utkání mimo jiné s Chelsea a Sportingem Lisabon.

Informace pro fanoušky na Slovácko

29. 3. 2024
Zápas v Uherském Hradišti se hraje v sobotu 30. března od 18:00. Co k výjezdu potřebujete vědět?

Sbírka na nový vozík pro slávistu Jakuba

28. 3. 2024
Slávista Jakub Vybíral trpící dětskou mozkovou obrnou, se na fanoušky obrací s prosbou o pomoc. Přispějete Jakubovi ve sbírce na potřebný nový elektrický vozík?

Další články