František Cipro: Konec doby temna
Tisková konference po ligovém zápase Slavie s Baníkem Ostrava 28. dubna se nesla ve velmi opatrném duchu. Červenobílí vyhráli 2:0, do konce ligové sezony 1995/96 zbývala tři kola a Slavii k titulu chyběly tři body. Jedna výhra nebo tři remízy. Trenér František Cipro přesto tehdy odmítl před novináři mluvit o mistrovských oslavách. A za svými slovy si stojí i teď, po více než 26 letech.
„Neměnil bych nic. Byly tu hodně čerstvé zkušenosti s tím, že Slavia své úspěšné tažení k titulu nedotáhla. To jsem rozhodně nechtěl připustit nebo tuto zkušenost snad přehlížet. Byl jsem realista. Cítil jsem, že novináři a nakonec i fanoušci chtějí slyšet něco jiného. To mě nezviklalo,“ vzpomíná na slavnou sezonu František Cipro.
V ligovém finiši už byla znát na hráčích únava, hromadila se i zranění. Sezona předčasně skončila pro kapitána a brankářskou jedničku Jana Stejskala... „Bylo to jasné a zřetelné. Už nešlo víc trénovat. Díky postupům v evropských pohárech jsme zažívali tradiční anglický rytmus středa, neděle, středa. A k tomu cestování. Musel jsem hráčům věřit, ne je hlídat po nocích, jestli není někdo na flámu nebo něco podobného. Musel jsem vysvětlovat i jednotlivě. Obdivuhodná byla forma Radka Bejbla. Super kondice, odpovědnost, typologie. Na druhou stranu novináři poukazovali hlavně na Vláďu Šmicera. Měl zamotanou hlavu. Byl v širší nominaci na mistrovství Evropy, ale jistotu tehdy ještě neměl. K tomu se připravoval jeho přestup do francouzského Racingu Lens a ještě svatba s dcerou Ládi Vízka. Bylo toho na něj tehdy moc. Vysvětlování jsem se nikdy nevyhýbal, ale slavit něco předem, to ke mně nikdy nepatřilo.“
Dosáhnout dvou naprosto zásadních milníků v klubové historii v jedné sezoně je skutečně něco neskutečného. Který úspěch měl pro Františka Cipra větší hodnotu? „Já jsem vždy tvrdil, že je potřeba domácí výhry potvrzovat v Evropě. Nic víc. To platilo už tehdy. Vážil jsem si toho, že jsme to dotáhli až mezi čtyři nejlepší evropské celky ve své pohárové soutěži.“
František Cipro je samozřejmě nejen známý a úspěšný trenér, ale devět let také oblékal sešívaný dres jako hráč, který vystřídal několik postů. „Začal jsem v útoku mezi Frantou Veselým a Zdeňkem Klimešem. Pak přišel trenér Rýgr s tím, že budeme hrát 4–3–3 a přesunul mě do zálohy. Dlouho jsme se tam střídali jen čtyři. Josef Jebavý, já, Zdeněk Klimeš a Jiří Grospič, který alternoval i v obraně. Pak skončil Bohouš Smolík a nebyl levý bek. Zkoušeli tam asi tři alternativy, až přišel trenér Jareš a povídá: ‚Franto, zkus to ty.‘ Po dvou zápasech ke mně přišel a suše sdělil: ‚Zůstaneš tam.‘ A zůstal jsem tam opravdu až do konce hráčské kariéry. Přibyla vlastně jen kapitánská páska. Později se mi to při trénování hodilo. Uměl jsem se vžít do role hráče, ať hrál vepředu nebo vzadu.“
Historický titul v roce 1996 získal František Cipro jako polovina z trenérského dua s Josefem Pešicem. Když se poprvé potkali v září 1971 na hřišti v derby, každý v jiném dresu, asi těžko by si někdo pomyslel, že za 25 let se jejich osudy propojí a vrátí Slavii po tolika letech na nejvyšší příčku. „Odehrál jsem ho jako nováček a podle mě jsme spravedlivě vyhráli 2:1. Byli jsme lepší. Já byl nervózní už dávno před zápasem, na trávník jsem vstupoval takzvaně vyklepanej, ale celkově říkám spokojenost. Naším nejlepším mužem byl Eda Gáborik, který dal druhý gól a podílel se na naší spokojenosti nejvíc. A že hrál na straně Sparty svou premiéru v derby také Pepík Pešice? Ano, samozřejmě to moc dobře vím. Je to pikantní část historie, pokud si to spojíme s tím, že byl mým nejbližším spolupracovníkem v trenérské pozici právě po čtvrtstoletí v tažení za vysněným slávistickým titulem mistra ligy 1995/96. Kdo to mohl tehdy tušit?“ usmívá se Cipro.
Kouzlo bílých dresů
František Cipro patřil do generace hráčů Slavie, která získala během 49letého titulového půstu alespoň Český pohár v roce 1974. „Já jeho zisk vidím stejně jako historie, tedy že to byl pro nás velký úspěch. Odehráli jsme ročník vlastně ve třinácti lidech, i když se třeba v minutové stopáži na trávníku objevili hráči Pepík Bouška, Olda Zakopal nebo Eda Helešic,“ vzpomíná na své spoluhráče. A zároveň zisk trofeje přisuzuje i jinému faktoru než jen kvalitním spoluhráčům.
„Také vím, jakou roli hrály bílé dresy. Tehdy se domácí musel podřizovat dresu hostí a rozhodoval to sudí už v šatně. Když to nešlo jinak, tak nás převlékli do bílého a nám se v nich dařilo. V semifinále na Bohemce a ve finále na Spartě jsme v nich vyhráli. Tehdy byly v poháru opravdu kultovní. Ostatně, to se nám stávalo v té době často. Už jako kapitán si pamatuji, že dokonce Dukla Praha dorazila do Edenu v kombinaci bílé a červené. A my jsme museli do modrého. Ten zápas byl přehnaně vyhrocený už třeba jen z tohoto důvodu. Dovedete si jistě vybavit ty reakce fanoušků, když obě jedenáctky vyběhly na trávník.“
