David Kalivoda: Jak to bylo tehdy na Žižkově

Utkání na Žižkově bylo prvním zápasem, ve kterém František Straka vedl Slavii jako hlavní trenér. Co jste si myslel o jeho příchodu do Slavie?
„Jeho jmenování trenérem Slavie byl velký přešlap úplně pro všechny strany. Přišlo mi to jako podivná a stupidní záležitost, jak ze strany Slavie, tak ze strany Straky, že nabídku přijal. Pár dnů před jeho jmenováním jsem zaslechl, že by měl přijít, ale přišlo mi to úplně absurdní, že by se to skutečně mělo stát.“

Ale stalo se…
„Ano… On, velký sparťan, šel trénovat Slavii. To, jaký to byl nesmysl, se následně taky potvrdilo, fanoušci byli od začátku proti němu, zády se k němu otočili i sparťani. Na Žižkov šli všichni na protest pochodem v černém, měli transparenty, celý zápas skandovali proti Strakovi a z toho pak spontánně vyplynula děkovačka pro mě.“

Dokážete si představit, že byste v té době byl stále v kabině Slavie a měl byste pod Strakou trénovat?
„Tak to je hodně těžká představa. Nemusíš jako hráč souhlasit s tím, kdo tě trénuje, ale jednou jsi profesionál, máš v klubu podepsanou smlouvu, a tak musíš odevzdat maximum. Je těžké stavět se na zadní, my jako hráči nemůžeme rozhodovat o osobě trenéra. Asi bych možná něco řekl, ale víc bych to nemohl řešit.“

Bavil jste se o situaci přímo se svými bývalými spoluhráči ve Slavii?
„Z tehdejšího kádru jsem se znal s Lukášem Jarolímem, Martinem Latkou, Davidem Hubáčkem, ale nemyslím, že bych to s nimi tehdy řešil. Bavili jsme se o situaci hlavně s lidmi okolo Slavie, mými kamarády, fanoušky.“

A někdejší spoluhráči po prohraném zápase odešli do kabiny a fanoušci vyvolávali vás…
„Já vstřelil jediný a rozhodující gól utkání, neslavil jsem ho, naopak jsem se ještě za něj omlouval. Fanoušci během zápasu skandovali moje jméno, bylo to příjemné, že na mě nezapomněli. No a po konci slávisti odešli ze hřiště, fanoušci mě vyvolávali, poděkoval jsem jim potleskem.“

Pak jste šel blíž ke kotli.
„Spontánně mi naznačili, ať si sednu a já přemýšlel, zda je to vhodné. Nakonec jsem si ale sedl, říkal jsem si, proč ne, vždyť jsem ve Slavii vlastně vyrostl, strávil jsem v ní velkou část svojí kariéry, byl jsem šťastný, že fanoušci na mě nezapomněli a já nezapomněl na ně.“

Co na děkovačku říkali spoluhráči, trenér a vedení?
„Měla dozvuky, trenér Pulpit nebyl rád, fandové Žižkova mi pak říkali, ať si jdu za svými slávisty a nechodím k nim. Ale chápu je, nebyla to v českém fotbale úplně standardní záležitost. Spoluhráči mi na děkovačku nic neřekli, přeci jen už jsem byl starší hráč a oni byli mladí.“

V týmu s vámi byl i mladík Jan Bořil, pozdější kapitán Slavie.
„Ano. A i mladý Bóřa dokonce mlčel, zvláštní věc (smích). Spíš byli všichni překvapení, že jsem dal gól, rozhodl o porážce Slavie, a přesto mě fanoušci takhle vzali k sobě. Ještě dnes se mě na děkovačku hodně lidí ptá, pro mě to byl opravdu silný a nezapomenutelný zážitek, hrál jsem za Slavii od 13 let, klub miluju a pořád sleduju.“

To pro vás muselo být těžké vidět, jak se Slavia potácí na dně tabulky a řeší existenční problémy…
„Úplně osobně se mě situace netýkala, sledoval jsem vše zpovzdálí, ale bál jsem se o Slavii hodně, byly to hodně smutné časy. Jak už jsem říkal, byl jsem v ní od 13 let, zažil jsem problémová období, kdy nebyly peníze a pak zase byly. Ale asi bych si nikdy nedokázal představit, že se Slavia bude zachraňovat v posledním kole…“

Chodíte pořád do Edenu a byl jste někdy na Tribuně Sever součástí děkovačky z druhé strany?
„Trávím na Slavii hodně času, i když spíš v tréninkovém centru v Horních Měcholupech. Syn David hraje za U8, takže jsem tam i pětkrát týdně na tréninku. Na zápasy áčka chodím, když mám čas. Na Tribuně Sever jsem ještě nebyl, i když už jsem dostal od fanoušků pozvánky, abych tam přišel, takže se tam chystám. Uvidím, jestli vezmu syna, už si koupil i kuklu (smích). Já si pozvání od fanoušků hodně vážím. Je to pro mě znamení, že na mě nezapomněli a že jsem pořád jeden z nich, slávista.“