Diana Bartovičová: Velká zodpovědnost
„Když jsem v osmnácti letech přestoupila ze Slovácka, myslela jsem si, že Slavia bude jen mezičlánkem v mojí fotbalové kariéře, že přestoupím do zahraničí. Slavia mi ale hodně přirostla k srdci, a i když jsem měla nějaké nabídky na přestup do zahraničí, tak jsem se vždy rozhodla zůstat ve Slavii a zároveň také pro mě bylo důležité studium fyzioterapie. Navíc jsem vždy měla smlouvu a v ženském fotbale kluby moc nechtějí hráčky pod smlouvou vyplácet.
Jednou jsem si přeci jen vyzkoušela, jaké to je hrát v zahraničí, v letní pauze a během přípravy jsem hrála ve Švédsku v FF Kiruně, kde se liga hraje přes léto. Dohoda ale byla taková, že se vrátím do Slavie před naším zápasem v Lize mistryň s Barcelonou.
Přede mnou byla dlouholetou kapitánkou Blanka Pěničková, což je velká osobnost nejen slávistického fotbalu, ale i českého. Převzít po ní pásku bylo hodně těžké, je to pro mě velká zodpovědnost vést tým v ligových zápasech i v Lize mistryň. I když jsem samozřejmě během těch let netušila, že další kapitánkou budu já, a nějak jsem se nezaměřovala na to, abych se učila být kapitánkou, tak Blanka byla vzorem v přístupu k fotbalu, ve vystupování na veřejnosti i v kabině. Pozorovala jsem, jak umí skvěle řešit i všechny problémy mezi kabinou a realizačním týmem a obdivovala jsem ji za to.
Když probíhala volba kapitánky poté, co ukončila kariéru, tak za mnou Blanka přišla s tím, že kabina jako kapitánku zvolila mě. Blanka byla nadšená, já úplně rozhozená a překvapená, nejsem vůdčí typ a viděla jsem v týmu vhodnější kandidátky na tuhle důležitou funkci. Dokonce jsem chtěla zfalšovat výsledky hlasování (smích).
Nakonec jsem se nechala přesvědčit a kapitánskou pásku jsem přijala, je to pro mě opravdová čest. Já mám problém mluvit i před větší skupinou lidí, a tak jsem se musela hodně věcí postupně naučit. A to hlavně umět řešit menší neshody v týmu anebo být prostředníkem mezi týmem a trenéry.
Když Blanka hrála svou poslední sezonu a ne vždy nastupovala v základní sestavě, střídalo se víc hráček jako kapitánky. Tam si pamatuji, že jsem dokázala i zařvat, bylo to ve chvíli, kdy jsme prohrávaly 0:3 v derby a spoluhráčky byly úplně v šoku, poprvé v životě mě viděly naštvanou a řvát.
Moc jsem se těšila na naši první účast v základní skupině Ligy mistryň. I když mít na ruce kapitánskou pásku a vést tým v těchto zápasech je fakt velká zodpovědnost. V minulosti už jsem byla kapitánkou v několika utkáních Ligy mistryň proti Fiorentině nebo Arsenalu a to víte, že jste vlastně tak trochu zodpovědná za to, jak se tým v téhle prestižní soutěži prezentuje. Pochopitelně některé spoluhráčky nikdy Ligu mistryň nehrály, neměly ani zkušenosti z reprezentace, na mně jako na kapitánce bylo, abych jim dodala sebedůvěru a nebály se.
Z pohledu kapitánky jsou hodně těžká všechna derby, ve kterých se nám nedaří. Nejhorší je, když nejenže prohrajeme, ale ještě hrajeme špatně. Strašné bylo i vypadnutí z předkola Ligy mistryň proti Fiorentině, kdy jsme dostaly gól v 94. minutě. To se v nás mísil vztek, zklamání, smutek, brečely jsme. Je to těžké, když máte takové pocity a víte, že je teď na vás, abyste holky podpořila a zvedly jsme zase hlavy a šly dál.
A pak jsou zase ty skvělé momenty jako letos, když jsem jako kapitánka zvedla nad hlavu mistrovský pohár. Letos to byla moje třetí sezona ve funkci kapitánky, tu první nám zhatil covid, ve druhé jsme prohrály o skóre se Spartou, a tak ta loňská byla skvělá, byl to nepopsatelný pocit. Stejně tak když jsme vyhrály domácí pohár a získaly jsme double."
