15 let v novém Edenu: Vzpomínky architekta
7. květen 2008. Ten den se slávisté konečně dočkali, po strahovském exilu získali nový domov.
O úvodní výkop před zraky 14 618 diváků se nemohl postarat nikdo jiný než klubová legenda František Veselý. Poté následoval exhibiční zápas mezi výběrem Slavie Praha a týmem Oxford University Association Football Club, se kterým Slavia poprvé hrála v březnu 1899. Červenobílá družina vyhrála 5:0, skóre otevřel Vladimír Šmicer.
Při příležitosti patnáctiletého jubilea pro vás uveřejňujeme vzpomínání architekta Martina Kotíka, duchovního otce nového Edenu.
„Bydlel jsem na Strahově. A když tam Slavia hrála, chodily na ni tři, čtyři, někdy možná pět tisíc lidí. Takže mám radost z toho, že teď jsou návštěvy zpravidla přes deset tisíc a není žádný zázrak, když je stadion plný. Fotbal se někdy hraje dobře, někdy špatně, někdy se líbí, někdy ne. Ale – aniž bych chtěl být nějak pyšný – beru to tak, že i ten stadion, zázemí a prostředí přispívá k tomu, aby lidé na fotbal chodili. Čím jsem starší, tím jsem ješitnější. A i ta ješitnost se ve vztahu k Edenu projevuje.
Ne, že bych zamačkával slzu v oku, ale jsem rád, když vidím, jak dnes vypadá. A doufám, že to stejně vnímají i fanoušci. Od studentských let jsem měl dvě přání. Navrhnout a postavit divadlo a navrhnout a postavit sportovní stadion. To první se mi nepovedlo, to druhé ano. Ale že bych během práce na Edenu cítil nějaký větší tlak, to si nemyslím. Spíš obráceně, tlačil jsem já.
Podle zadání tehdejšího hlavního akcionáře, společnosti ENIC, neměla být kapacita nového stadionu vyšší než třináct tisíc diváků. A já, když jsem si vzpomněl na staré fotky zápasů Slavie, na které přišlo i padesát tisíc lidí, jsem se je snažil přesvědčit, aby to bylo víc. A tak jsme pomalými kroky postupně zvyšovali kapacitu na patnáct, šestnáct, osmnáct tisíc, až to došlo ke konečným dvaceti tisícům.
Když už tu rostl úplně nový stadion, stadion pro Slavii, a navíc tu v té době nebylo žádné podobné místo pro zápasy národního týmu, říkal jsem si, že těch dvacet tisíc je prostě minimum. S kolegou jsme tehdy byli pozvaní do Anglie, kde jsme si několik stadionů prošli. Anglické stadiony jsou pro mě takové elegantní, mají atmosféru. Byli jsme samozřejmě na těch velkých, ale provázeli nás i po menších. Následně jsme byli v Basileji, Mnichově, na Ajaxu nebo v Portugalsku.
Jednou z inspirací, kterou jsme si přivezli, bylo i to, že by stadion měl mít ekonomickou využitelnost i mimo jeden až dva dny v týdnu, kdy se hraje fotbal. Proto jsme jako jeho součást navrhli třeba hotel nebo administrativní a komerční plochy. Z těch stadionů, které jsme viděli, mě zaujaly dva. První byl v Readingu, asi třicet kilometrů od Londýna. Takový útulný, asi pro pětatřicet tisíc lidí, tehdy byl s vysokými bránami připravený pro zápas ragby. A potom stadion Ajaxu.
Vždycky šlo ale o peníze. Stadiony tam venku mají zpravidla dvou, tří, čtyřnásobnou finanční náročnost. Stahovací střecha, obrovská plocha, padesát tisíc lidí. To všechno člověka inspiruje, ale když potom dojde na snižování rozpočtu, přichází řada na prostorovou skromnost. Člověk musí dbát na to, aby se moc nerozmáchnul...
16. října 2006, Martin Kotík (zcela vlevo) se zúčastnil slavnostního poklepání na základní kámen Edenu, který byl přivezen z mýtické hory Blaník.
Co se nám ale u investora nakonec povedlo prosadit, byl dřevěný podhled. Byl to jeden z největších problémů, protože to jsou peníze navíc, které tam teoreticky nemusely být. Dostali jsme limit, kolik se na to maximálně může uvolnit, a tak jsme hledali a hledali, až jsme nakonec díky mému příteli architektovi objevili společnost v Kanadě, která nám cedrové dřevo dovezla kontejnerem. Ti, kteří nám tehdy byli schopni prodat cedr tady, byli dvakrát až třikrát dražší. Je to jedna z věcí, která prostředí stadionu zútulňuje a dělá takové komornější. A díky tomu, že na dřevo neprší, je jeho životnost padesát, klidně sto let, navíc prakticky bez údržby. Za celých patnáct let se uvolnilo možná pět nebo deset latí. A to jsou jich tam tisíce, strop má plochu necelých 14 tisíc metrů čtverečních!
Stadiony jsou rozdělené do kategorií, podle toho, jaké zápasy se na nich můžou hrát. A naším cílem bylo, aby měl Eden i přes menší kapacitu standardy na to, aby se tu mohla hrát důležitá mezinárodní utkání. Konalo se na něm finále EURO do jedenadvaceti let, evropský Superpohár, teď se chystá další finále.
Takže i v Evropě má Eden nějaký zvuk. Že je to stadion navržený tak, aby mohl hostit významné evropské zápasy. Než jsem začal navrhovat Eden, nebyl jsem fotbalovým fanouškem. Ale od té doby, kdykoli vidím ten stadion v televizi, mám radost z toho, kolik je tam zase lidí. A je pravda, že i díky tomu teď přeji ve fotbale Slavii. Aby tak úspěšně, jak na tom stadionu funguje teď, pokračovala i dál. A aby to dotáhla až do finále letošní Konferenční ligy. Aby se ukázal světu nejen ten stadion, ale aby se ukázala hlavně Slavia.“
(text vyšel ve speciálním vydání magazínu HALFTIME k výročí 130 let od založení klubu - pozn. red.).
