Vracím se k režimu profesionálního fotbalisty
Poslední srpnový den informoval klub s odstupem času o Douděrově vážné rodinné životní situaci, která reprezentačnímu obránci neumožňuje plně se zapojit do podzimních střetnutí Slavie.
Douděra vynechal výjezdy do Liberce, Lille, Ludogorce a Frankfurtu, omluvil se ze srazů národního týmu. Silný příběh rámují dva zápasy s Českými Budějovicemi.
V domácím utkání 27. července (4:0) ve druhé minutě 26letý univerzál otevřel skóre, dva dny poté byla v jeho rodině diagnostikována rakovina. Nedělní odvetě na jihu Čech předcházela úlevná zpráva od doktorů, že chemoterapie u rodinného příslušníka byly úspěšné. Je mimo ohrožení života...
Úleva, vděk, radost. Emoce, které už tak emoční fotbalista, stále vstřebává. A také šance na nový začátek, restart.
„Pamatuju si to přesně. Dával jsem gól Budějovicím. Vždycky, když se to nějakému hráči podaří, je v euforii, svět je krásný. Já jsem nebyl výjimka. V úterý ale bylo všechno jinak, přišla diagnóza rakoviny,“ vzpomíná na šokující zprávu Douděra.
Jak se tohle dá vstřebat?
„Nijak... Je to, byl to, totální šok. Kdo něco takového nezažije, nemůže to pochopit. V rodině se nám otočil svět vzhůru nohama. První dva, tři týdny byly extrémně náročné. Musíte volat příbuzným, informovat je... Viděl jsem jejich reakce, to bylo strašné, říkal jsem, že něco takového nechci zažít, nechci být příjemce takové zprávy. Osobně jsem si vždycky hlídal, snažil se rozdělit, fotbalovou kariéru a osobní život, soukromí. Svoji rodinu jsem neprezentoval, od osmnácti let jsem si dával pozor, co pouštím ven, nepouštím. Jasně, táta a brácha dělají fotbal, ale zbytek jsem rozděloval. A teď se to slilo.“
Musel jste udělat výjimku.
„Došlo mi, že tohle je věc, kterou nepůjde ututlat, ani nemůžu, nechci. Cítil jsem, že i lidé mimo klub potřebují vědět, co se děje v mém životě, jak mě to ovlivňuje. Aby pochopili proč, co a jak. Nejezdil jsem na evropské výjezdy, to byla taková nejvíc zjevná věc, že to je vážné. Fotbal miluju, ale prostě teď šel stranou.“
Odchází vaše rodina událostmi posledních čtyřech měsíců zocelená?
„Posílilo nás to. A utvrdilo v tom, co jsem i věděl, že naše rodina, když drží při sobě, zvládne všechno. Dokázali jsme takový náš zázrak. A chci zmínit i svou druhou rodinu, Slavii. Vždycky jsem o ní tak hovořil, byl tady šťastný. Když se stalo tohle, ani jsem nečekal, jak se Slavia ke mně zachová... Pro mě to bylo utvrzení se v tom termínu druhá rodina.“
Potřebnou podporu jste dostal.
„Ano. Všichni se za mě postavili, vyjádřili mi podporu. A já jsem v tu chvíli zjistil, že nechci víc... Že víc už nezažiju. Od trenérů, od hráčů, od Jaroslava Tvrdíka, který nám extrémně pomohl. Volali jsme si, vždycky mě tak krásně uklidnil, řekl mi, co a jak. A nechci zapomenout na doktory a všechen personál ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Taky na ostatní fanoušky, nejen ty slávistické. Strašně jsem se bál přenést tu informaci ven, to už jsem řekl. Ale od všech, kteří věděli, co prožívám, že máme v rodině vážnou životní situaci, se mi dostalo neskutečné podpory. Ukázalo mi to, jak jsou lidi v Česku solidární. To nám taky moc pomohlo. Proto chci vyzdvihnout nejen Slavii, ale i tyhle první zprávy, které k nám v prvních třech týdnech proudily takřka ze všech koutů republiky. To bylo nádherný. Moc všem děkuju.“
Asi ještě nějaký čas potrvá, než to vstřebáte, že?
„Určitě... Teď, jak nás propustili z nemocnice, prohlásili nás za zdravé, všem říkám, že vlastně nevím, co se předchozí čtyři měsíce dělo. Tedy vím, že se vyhrálo derby, to je tak všechno (úsměv). Zpětně bylo nejhorší přijít domů a tu diagnózu říct.“
Prozraďte, jak jste se za této konstelace dokázal soustředit na zápasy.
„Říkal jsem si vždycky, když jsem nastupoval, abych zkusil hrát tak, aby na mně nebylo nic znát. Ale bylo to těžké... Kór u mě, každý mě zná, ví, jak jsou emoce na hřišti pro mě důležité. Táta mě třeba uklidňoval po telefonu, že to bylo dobré, ale já jsem věděl, že to není pravda. Nejvíc jsem si to uvědomoval, když jsem třeba zkoušel v zápase volej. Věděl jsem, že to prostě netrefím. Bohužel, cítil jsem to. Zkazil jsem jich za tu dobu hodně, pět, šest, sedm určitě. To, co by se předtím povedlo, nártem to napálit alespoň směrem na branku, relativně obyčejná věc, prostě nešlo. Vyzkoušel jsem si, že potřebuju mít koncentraci jen na daný zápas. To teď nebylo.“
Ještě něco jste musel na hřišti upravovat?
„Dával jsem si pozor na červené karty. Fauly, které by pramenily z frustrace, kterou jsem prožíval. Uzamknul jsem se do sebe. A díky klukům, vítězné vlně, na které jsme, se to podařilo. Kdyby se prohrávalo, nevím, co bych dělal. Klobouk dolů před kluky, že mě tak podrželi na hřišti. A taky děkuju trenérům za důvěru, moje běžecká data byla nejhorší od Boleslavi. Kondice nebyla, rytmus taky ne, dva týdny jsem byl v nemocnici, pak zase trénoval, pak znovu. Regenerace u mě neexistovala. Rychle jsem přejížděl na tréninky, udělal si svých 90 minut, rychle se převlékl, jako první jel pryč. Myslel jsem jen na rodinu, abych jí byl oporou, všechno se zvládlo."
Nedělní výhru jste si už dokázal naplno užít?
„Ano, i jsme vlastně slavili naše zdraví. Všechno se to krásně sešlo. Musím to říct znovu, od začátku sezony si tým sedl neuvěřitelně, je stmelený, funguje skvěle. Já tomu zase zkusím víc pomoci, nastartuju se do normálního režimu. Po čtyřech měsících jsem byl na masáži, na regeneraci… Vrátil jsem se zase do módu profesionálního fotbalisty. Bude to chtít čas, zbývá měsíc do Vánoc, ale udělám maximum, abych to urychlil. Ten nejhezčí vánoční dárek už jsme si stejně dali.“
