Od hrnku s hvězdou k sedmi pohárům. Ze srdce díky, Slavie!
Dokázal jste si na začátku představit, že ve Slavii vydržíte tak dlouho?
„Ne. Ani ve snu. Když jsem přicházel, neměl jsem žádné konkrétní plány. A nakonec se mi odsud vůbec nechce.“
Tři soutěžní zápasy po přestupu jste nehrál. Říkal jste si v té chvíli, jestli jste udělal dobře?
„Každá změna je pro mě náročná. Přišel jsem do ambiciózního týmu, všechno bylo rychlejší, dravější, náročnější. Zprvu jsem přemítal, co tady vlastně dělám. Postupně si ale vše začalo sedat a já zlepšovat. Nic bych neměnil, načasování bylo správné.“
I tak, do Slavie jste nepřišel jako posila, která by se hned ujala v základní sestavě. Ta geneze tedy zpětně musí být o to sladší.
„Je to tak, se základem jsem nepočítal. Nebo takhle, všechno jsem bral jak je. Přišel jsem do rozjetého prostředí, Slavia vedla po podzimu ligu, klukům to šlapalo, byli sehraní. Záleželo tedy jen na mně, jestli šanci dokážu využít. I když mi trenéři něco vyčetli, dal jsem do všeho maximum a začalo se mi to vracet.“
Uběhlo pár měsíců a Slavii jste v Kluži vystřelil Ligu mistrů. Bod zlomu? Řekl jste si v tu chvíli, že už tady jste správně?
„Už na jaře jsem začal nastupovat do klíčových utkání, dařilo se nám, zapadl jsem do týmu. Když se tedy blížila konfrontace s Kluží, počítal jsem s tím, že si zahraju od začátku. Dopadlo to nejlépe, jak mohlo. Koliho chycená penalta, můj vítězný gól a domácí razítko.“
Teď už se můžete přiznat, chtěl jste ten volej trefit takhle?
„Přesně takhle. Čestně (smích). Tomáš Souček mě nabádal, ať radši nastavím placírku, protože na trénincích jsem to nártem posílal na parkoviště. Chtěl jsem tedy hlavně trefit bránu, v ten moment hodně pomohli vyběhnuvší spoluhráči, kteří tím udělali ve vápně rozruch. Asi osud, mělo se to tak stát.“
Celkově jste za Slavii v Evropě nastoupil do 58 duelů, v historických tabulkách jste druhý. To se musí poslouchat krásně…
„Někdy jsem byl z pohárových zápasů až příliš nervózní. Často se říká, pojďme si to užít, když však stojíte tváří v tvář nejlepším hráčům světa, tak to zkrátka nejde. Jdete bojovat. Mám lepší i horší vzpomínky, celkově jsem ale moc vděčný za každou z nich.“
Jaká je ta nejsilnější?
„Domácí zápas s AS Řím. Měl jsem touhu, že bych někdy chtěl dát hezký gól proti velkoklubu. Povedlo se."
Zbyl tedy vůbec nějaký nesplněný sen?
„Zahrát si se Slavií na EURU… Teď vážně, sny jsem nikdy moc neměl, ambice ano. Vyhrát třikrát za sebou ligu není vůbec sranda. Dvakrát ještě fajn, napotřetí všechny kolem už ale tak moc ser*te, že vám to opravdu nedají zadarmo. K tomu ještě dva doubly, také neuvěřitelná věc a ještě hezčí vzpomínka.“
Za šest a půl roku toho se spoluhráči zažijete hodně i mimo hřiště, na to se také nezapomíná…
„Bývá to tak – sejde z očí, sejde z mysli. Tady to ale neplatí. Věřím, že některá přátelství mám do konce života, se Standou Teclem stoprocentně. Potom Vláďa Coufal, Lukáš Provod, Tomáš Souček, kluci z realizáku nebo Tomáš Holeš, s kterým mám v lize nahráno asi nejvíc. Věřím, že nám to vydrží.“
Slavia vám určitě bude sloužit i jako domov, kam se můžete vždycky vrátit.
„Když bude nějaká akce, budu moc rád, když si na mě ve Slavii vzpomenou. Teď jsem z té situace celkově naměkko, píše mi spousta fanoušků, spoluhráčů, je to silné. Moc doufám, že mě tady vždycky rádi přivítají a nezapomenou na to, co jsme společně dokázali.“
Jste dojatý nebo smutný?
„V tuhle chvíli dojatý, smutný jsem byl na podzim. Postupně to ze mě vyprchalo, moc mi pomohlo i půlroční hostování, že jsem Slavii neopustil hned. Měl jsem čas na nějakou vnitřní aklimatizaci.“
Fanoušci vám na sítích nechali stovky vzkazů, co říct k nim?
„Velké díky za každého z nich. Co jsem byl ve Slavii, vždy na nás chodil téměř plný stadion, i když jsme tituly nevyhrávali. Nikdo nám nenadával, nebo aspoň mně, vždy při nás stáli. Po výhře, po prohře. Svatá věta, vždy naplněná beze zbytku.“
Odcházíte se sedmi trofejemi a třemi dětmi. Jak jste za tu dobu změnil?
„Přišel jsem jako mladé vyjančené ucho a postupně poznával, jak vypadá opravdový dospělácký život ve velkoměstě. Herně i lidsky jsem se uklidnil, do života mi to dalo strašně moc. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí, kteří mi v lecčems pomohli a otevřeli nové dveře.“
Všechny poháry ční za vámi, jaký je to pocit?
„Krásný. Jen je trošku škoda, že je nemůžu mít i doma na poličce (smích). Uběhlo to strašně rychle, připadá mi to jako dva roky. Tituly jsme sbírali jeden za druhým, občas jsem si ani neuvědomil, že ta doba může někdy skončit. A teď je to tady…“
Přicházel jste tenkrát jako slávista?
„Asi to teď říkám vůbec poprvé, dřív mi to nepřišlo úplně patřičné, mohl by to říct každý. Slávistou jsem byl ale odmala. Měl jsem svůj oblíbený slávistický hrníček, teď je z toho sedm velkých pohárů. Slavia se do mě zažrala. Navždy.“
Na kterou trofej vzpomínáte nejradši?
„Na tu první. Celé jaro byla ohromná jízda, vkročil jsem do snu. Mrzí mě jen období covidu, kdy jsme nemohli slavit s fanoušky. Navždy si ale zapamatuju improvizovanou party na valníku před Edenem. Kredit všem, kdo se o tu trošku punkovou akci zasloužili.“
