Tehdy v Bergamu. NE titulu i klečící hvězda United
Vorlický na severu Itálie působil od šestnácti do 21 let, prošel slavnou akademií, za první mužstvo zapsal nakonec tři starty. Proti Lecce, AC Milán a Udine oficiálně posbíral dvaadvacet minut.
Následně ale operované koleno začalo zlobit znovu, podstoupil další zákrok, společná cesta došla konce. A 8. února 2024 pózoval v edenském boxu číslo 1 se sešívaným dresem.
„Je to emotivní, nezastírám. Pořád v sobě mám pocit určitého nenaplnění,“ ohlíží se v čase 23letý záložník.
Jaké vzpomínky má na TOP fotbalové hvězdy současnosti Amada Dialla a Dejana Kulusevskiho, se kterými sdílel internát?
Kdo jsou klíčové postavy lombardské "Regina delle provinciali"?
Jak klub ovlivnil dva roky starý triumf v Evropské lize a proč se zatím v Bergamu nekonaly mistrovské oslavy?
Co kromě názvu spojuje Tribunu Sever a Curvu Nord, hnací motor Atalanty?
To vše jsme během půlhodinového rozhovoru společně probrali. A samozřejmě jsme se vrátili v čase i na začátek září. Do dne, kdy Vorlického naděje zažít konfrontaci s bývalým klubem na vlastní kůži vyhasly.
Platí, že s blížícím se zápasem Slavia – Atalanta vaše italské vzpomínky ožívají?
„Určitě ano, hodně lidí se mě na to ptá. Chtějí se mnou mluvit česká i italská média.“
Co vám při rozhovorech lítá hlavou?
„Velké emoce. I když nakonec starty v prvním týmu Bergama byly jen tři, tak jsem tam zažil velkou část svého fotbalového života. A také zároveň cítím velký pocit prázdnoty.“
To myslíte jak?
„Vím, že kdyby se nestalo všechno, co se mi stalo, tak věřím, že jsem tam mohl zanechat velkou stopu. Na „kdyby“ se ale samozřejmě nehraje, to vím. Ale cítím prostě určitý pocit nenaplnění.“
Jak vás Atalanta do života naformovala?
„Jako fotbalista jsem do sebe dostal určité evropské návyky, směr, kudy se fotbal v Evropě ubírá. A lidsky jsem vyrostl, to je bez debat, musel jsem se o sebe sám starat, dospět mnohem dřív, než většina mých vrstevníků. Zajímavé je, že tohle ale každý rok vidím jinak, uvědomím si nové věci, co mi angažmá dalo, co naopak vzalo. Ze sta procent si ale myslím, že budu schopný tohle zodpovědět až budu ještě starší.“
Zmínil jste, že vám to něco vzalo…
„Kamarády. Do té doby, když jsem hrál, mi to bylo jedno, šel jsem tam jako fotbalista, hrát profesionální soutěž. Potom přišla zranění, vy si uvědomíte, že důvod, proč jste tam šel, je pryč, není, zmizel. A sám bádáš nad tím, zda ty oběti, které jsem tomu dal, za to stály.“
Akademie Bergama má v Evropě výborný zvuk, proč?
„Je jednou z nejlepších v Evropě, určitě jedna ze dvou/tří v Itálii. Mají strašně vzdělané trenéry, propracovaný systém. Už od nejmenších jim vše navazuje, přípravka, žáci, dorost. Většina trenérů jsou bývalí hráči se zkušenostmi ze Serie A, kteří pracují na individualitách. Chtějí samozřejmě zlepšovat i slabé stránky hráče, ale primárně jim jde o rozvinutí těch silných. Na každém jsou schopni najít jeho přednost, potenciál, a ten pak rozvinout. Proto mají strašně moc odchovanců napříč nejvyššími profesionálními soutěžemi nejen v Itálii.“
Měl jste tenkrát docela slavné spoluhráče, že?
„Dejana Kulusevskiho, který teď hraje v Tottenhamu, a Amad Diallo, toho času v Manchesteru United. To jsou asi ta dvě nejslavnější jména.“
Prásknete nějakou zajímavou historku?
„Na Dejana mám hrozně moc vzpomínek, bydleli jsme na spolu na internátě, měl pokoj naproti. Snad každý večer jsme hrávali FIFU spolu… (smích). U Amada je taková vtipná vzpomínka, že na jednom turnaji, kde jsem získal cenu pro nejlepšího hráče, získávali jsme je tak na střídačku, pamatuji si, že přímo na hřišti, když jsem se s trofejí vracel do zástupu kluků, tak se mi klaněl. Klekl si na kolena. A teď je v Manchesteru, je světová star, tím je to vtipnější.“
Vždyť jsme profesionálové…
Nechci otevírat staré rány, ale pořád mám před očima los Ligy mistrů a vaši radost, když Bergamo připadlo na Slavii.
„Jo. Už od minulé sezony jsem všem kolem sebe říkal, že pojedeme na Atalantu. Strašně jsem si to přál, aby to padlo, aby to vyšlo na venkovní zápas. A stalo se to, vyskočil jsem ze židle, křičel jsem. Přál jsem si to, i jsem tomu fakt věřil.“
Na soupisku pro Ligu mistrů jste se ale nevešel.
„Pár dní po losu mi volali trenéři a sportovní úsek, že moje jméno tam nebude. Bolelo to, první tři dny byly náročné, kor tím, že byla repre pauza.“
Chápu.
„Byl jsem sám doma, člověk nebyl v tréninku, aby na to mohl zapomenout rychleji. Vím, že jsem udělal všechno, abych na té soupisce byl. Ale argumenty, které mi byly řečeny, jsem pochopil, jsou jasné, zřejmé. Bylo potřeba to vzít sportovně, já jsem to udělal. Jsme profesionálové. Šel jsem dál, soustředil se na další zápas.“
To byla Karviná, dvakrát jste skóroval.
„Hrozně me to nakoplo do budoucna. To, na co jsem tak dlouho čekal, se stalo. Všechna moje dřina se vyplatila. Měl jsem z toho obrovskou radost. Byl to velký den a impuls do další práce.“
Z bojů o záchranu k vítězství v EL
Jakou sílu má současná Atalanta, aktuálně osmý tým Serie A, stále neporažený?
„To, kolikátí jsou v tabulce, myslím odpovídá jejich výkonnosti. Pořád je to evropský tým, silný, kvalitní. Na druhou stranu v uplynulých letech na mě působili lépe, vedl je Gasperini, měl k dispozici jiné hráče. Pořád je to ale účastník Ligy mistrů, chtějí hrát technický fotbal, který je založený na odvaze hráčů, přesnosti. Chtějí soupeři vnutit svůj styl hry, chtějí kontrolovat zápas od první do poslední minuty. To je ta jejich největší síla.“
Pobavme se společně i o individualitách. Na koho si dát pozor?
„Tým je teď jiný, hodně hráčů se vyměnilo. Ale zmíním kapitána Martena de Roona, Nizozemec, 34 let, stálice sestavy, je tam deset let, symbol klubu. Taky Berat Djimsiti, albánský reprezentant, Ademola Lookman, který má sice s klubem určité neshody, chce se posunout dál, ale když má formu, daří se mu, tak je to světový hráč, také jeden z mých dobrých kamarádů. Ostatně on dával hattrick Leverkusenu ve finále Evropské ligy… Fantastickou sezonu měl také Charles de Ketelaere, přišel z AC Milán. A určitě i Lazar Samardžič, další útočná hrozba. Útok mají opravdu hodně kvalitní.“
Vy jste vlastně „zažil“ i premiérovou účast Bergama v Lize mistrů, že?
„Jo, hrál jsem tu dobu v Primaveře, sezona 2019/20. Měli hrozný start, tři zápasy, nula bodů, jedenáct obdržených branek. Ale nakonec se dostali až do čtvrtfinále… Trenér Gasperini tehdy říkal, že to způsobila neznalost té soutěže, hráli to poprvé v historii. Neměli zkušenosti, mentální nachystanost na Ligu mistrů. Po třech zápasech to ale dokázali úplně přetočit, začali se zvedat, zvykli si na režim dvou zápasů za týden. A ukázali, že tam byli právem, byli konkurenceschopní.“
Jak velké bylo pro klub, že se jim povedlo ovládnout Evropskou ligu?
„Ještě předtím, než toho dosáhli, byli dvakrát nebo třikrát ve finále italského poháru. Vždycky domácí pohár brali jako tu nejdosažitelnější možnost něco vyhrát, málokdo si brousil zuby na ligový titul. Ale nikdy se jim to nepovedlo… Vítězství v Evropské lize brali jako zakončení určité práce, sedmiletého cyklu. Byla to tečka za chodem klubu v té uplynulé dekádě, restart. A utvrzení, že jdou po dobré cestě. Bylo to obrovské. Atalanta byla před deseti lety provinční klub, který se snažil udržel příslušnost k Serii A, a pak vyhráli druhou nejprestižnější soutěž v Evropě. Pro klub to bylo neuvěřitelné.“
Vykompenzovalo to alespoň částečně absenci titulu?
„To nevím. Když tam byl trenér Gasperini, poslední dvě jeho sezony, hodně o tom mluvil, přál si ho získat. Chtěl postavit tým, který bude triumfovat, vedení Atalanty ale má trošku jinou filozofii, pracují koncepčněji, cíle jsou dlouhodobé. I to byl možná důvod , proč se pak cesty Atalanty a Gasperiniho rozešly, proto šel do Říma. Ambice jsou ale velké, kdyby zjistili, že se sezona vyvíjí dobře, zisk titulu je reálný, určitě by pro něj šli.“
Co fanoušci, dojde na střed dvou Tribun Sever, Atalantu žene vpřed Curva Nord?
„Ano, vášeň pro klub je hodně podobná, jak jsou slyšet, jaké mají chorály. Cítíte, že tam lidi jsou s vámi, že celé město stojí za vámi. V tomto směru jsou skvělí, Bergamo má 109 tisíc obyvatel a na každý zápas je vyprodáno. To je skvělé číslo.“
Jak vy osobně bude zápas prožívat? Do Itálie jste v pondělí s týmem neodcestoval.
„Možnost jsem měl, ale upřímně řeknu, že by to bolelo, nebylo by mi to příjemné. Budu ve studiu, zápas budu spolukomentovat. Bude to pro mě zpestření, klukům budu moc držet palce.“
