Riste prožil nejkrušnější chvíle kariéry
15. 3. 2010, Redakce
PRAHA/STŘEŠOVICE - „Sledoval jsem míč, pak jsem uviděl protihráče, jak jde se mnou do souboje, dál už na to nechci raději vzpomínat,“ popsal asi nejhorší okamžik své fotbalové kariéry ale asi celého života. Riste Naumov v pondělí ve střešovické....
PRAHA/STŘEŠOVICE - „Sledoval jsem míč, pak jsem uviděl protihráče, jak jde se mnou do souboje, dál už na to nechci raději vzpomínat,“ popsal asi nejhorší okamžik své fotbalové kariéry ale asi celého života. Riste Naumov v pondělí ve střešovické nemocnici, kde se zotavuje po operaci zlomené nohy. „Hned jsem věděl, že je zle, že mám zlomenou nohu. Napadlo mě, jestli to není konec mé kariéry, vzpomněl jsem si i na svoji těhotnou manželku, která sledovala sama doma utkání v televizi, pak si pamatuju už jen bolest,“ pokračuje ve svém vyprávění. Při návštěvě přijal také všechny vzkazy, které jste mu poslali na náš web. „Děkuju všem za vzkazy a za podporu, udělám všechno pro to, abych se co nejdříve k fotbalu vrátil,“ vzkazuje. Jak se dnes cítíte?
„Je to mnohem lepší než včera po operaci. Dostávám léky proti bolesti, takže mě to tolik nebolí. Už jsem dneska poprvé mohl vstát a chodit krátce o berlích.“
Je to vaše první vážné zranění, nebo jste už něco takového někdy zažil?
„Když jsem hrál za Viktorii Žižkov, zlomil jsem si klíční kost, ale to jsem nehrál jenom měsíc, něco tak vážného prožívám poprvé. V nemocnici jsem byl za lékaři jen na kontrolách, ležím tu poprvé. Možná ale už zítra, nebo pozítří půjdu domů.“
Vaši blízcí o vás museli mít strach...
„Taky jsem si na svoji manželku hned po tom zákroku vzpomněl. Dívala se sama doma na přenos, musela se hrozně polekat. Je těhotná, čekáme v červnu holčičku. Volali jsme jí už ze sanitky, protože jsem neměl svůj mobil a číslo si nepamatuju, pomohli nám Jarda Černý a Goce Toleski. Manželka Maja pak se mnou byla před operací v nemocnici, přišla i druhý den.“
Pro ní to muselo být asi ještě těžší než pro vás.
„Byla v šoku, dnes byl na kontrole u lékaře, je v pořádku ona i dítě. Dostala léky na uklidnění. Z Makedonie už včera přiletěla moje maminka, přijede i její maminka, starají se o ní. Já jsem si myslel, jak se o ní postarám, to teď aby se starali i o mě. Ale věřím, že budu brzy rehabilitovat. Lékaři mi říkali, že jsem měl štěstí v neštěstí, protože je to taková ta čistá zlomenina, která by se měla dobře hojit. Snad budu mít nohu pak ještě silnější.“
Vybavíte si si ty nešťastné chvíle na trávníku?
„Bylo to hrozně rychlé, sledoval jsem míč, soustředil jsem se jen na něj. Najednou jsem uviděl jednoho hráče, jak jde ke mně do souboje, nestačil jsem reagovat. Neviním ho z ničeho, byl to souboj o míč, srazili jsme se. Nemyslím si, že mě chtěl zranit. Hned jsem viděl, že mám nohu zlomenou. Byl jsem v šoku. Napadlo mě, že je to možná konec mé kariéry, vzpomněl jsem si na manželku, že o mě bude mít strach.“
Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré, tak alespoň budete mít víc času na dcerku, až se narodí....
„Já bych byl rád, kdybych mohl být už zdravý, až se narodí. Ale je to asi osud, přišlo to, kdyby se mi nic nestalo v tomhle souboji, mohlo to přijít jindy.“
Jaká léčba vás teď čeká?
„Už jsem udělal pár kroků o berlích, budu je nosit dva měsíce, pak už bez nich. Je to u každého jiné, věřím, že se to bude hojit dobře, a že se na trávník vrátím co nejdříve, že bych za šest měsíců bych mohl začít trénovat. Z nemocnice bych mohl jít už zítra nebo pozítří. Ale rád bych rehabilitoval tady a ne v Makedonii, chci zůstat s týmem, sledovat zápasy na stadionu.“
