Lukáš Jarolím je na Švýcarské boudě
ŠPINDLERŮV MLÝN/ŠVÝCARSKÁ BOUDA – Ve středu večer přicestoval za A-týmem na soustředění ve Špindlerově Mlýně, ve čtvrtek už se zapojil do tréninku se Slavií. Třiatřicetiletý záložník Lukáš Jarolím se po třech letech v italské Sieně vrací do Slavie. Bude to už počtvrté, kdy jej bude trénovat jeho otec Karel Jarolím. V minulosti spolu působili ve Slovácku, v Příbrami a právě v letech 2005 až 2007 v sešívaném dresu.
Jaké jsou první dojmy po návratu do Čech?
„Jsem tady teprve chvilku. Přijel jsem ve středu večer, zatím jsem absolvoval výšlapy se zátěží, takže na uvítanou nic moc (smích). Ale blízko k tomu, že se vrátím, bylo už v únoru. Už jsem se na to docela i těšil.“
A jak to vypadá se smlouvou ve Slavii?
„S Tomášem Rosenem jsme prakticky domluvení. Zbývá už jenom podepsat smlouvu. V Itálii mám smlouvu do 30. června. Potřebuju ještě potvrzení od Sienny, že můžu nastupovat v přátelácích, to by ale problém být neměl.“
Uvažoval jste o prodloužení smlouvy v Itálii?
„Týden před tím, než skončila sezona, přišel do Sieny nový sportovní ředitel. Nikdo mě pak nekontaktoval, mně se tam vlastně ani zůstávat moc nechtělo.“
Byl návrat do Slavie jedinou možností?
„V Itálii se začnou dělat přestupy až teď, během dvou týdnů. Pro mě bylo první variantou to, že se vrátím do Slavie, nechtěl jsem čekat. Samozřejmě je možné, že by se něco naskytlo, ale je to risk. Tady začíná liga brzo, a kdybych v době, kdy začíná liga, nevěděl, kde budu, tak by to bylo složité.“
Byl se za vámi táta podívat v Itálii?
„Byl se za mnou podívat spíše ne jako za fotbalistou, ale jako za synem. Během tří let, co jsem tam byl, na to nebyl pořádně čas. Využil volna a byl se podívat na fotbal i na tréninky, takže spíše rodinná návštěva.“
Lámal vás k návratu do Slavie?
„V únoru jsem byl už domluvený se Slavií, ale Siena mě nepustila. V té době tam nebyl sportovní ředitel, všechno měl na starosti trenér. Možná by se to přes sportovního ředitele vyřídilo, ale trenér mě prostě nechtěl pustit. Z mé strany byla vůle se vrátit, lámat mě nikdo nemusel.“
Slavia, do které se vracíte, je asi hodně jiná od Slavie, ze které jste odešel...
„V kádru tu už moc lidí nezbylo, snad jen David Hubáček a Standa Vlček. Nějaké změny jsou i v realizačním týmu. Já jsem ale s kluky byl v kontaktu, každý rok jsem s nimi absolvoval na začátku roku nějaké tréninky, z toho dění jsem úplně nevypadl. Pro mě to není, že bych šel úplně do neznáma. Hrál jsem například exhibici s Oxfordem, když se otevíral nový stadion v Edenu.“
Kdyby vám Sienna nabídla prodloužení kontraktu, bral byste to?
„Angažmá v Itálii asi ano, ale v Sienně se mi moc zůstávat nechtělo. Chtěl jsem mít jasno. Minulou sezónu jsem tam moc neodehrál a celková atmosféra od začátku sezony nebyla dobrá. Nemyslím atmosféru v mužstvu. Mezi kluky byla atmosféra výborná, možná taky proto, že jsme od začátku sezóny hráli o sestup. Ale odvrátili se od nás fanoušci, bylo to občas nechutné.“
Bylo tam hodně bouřivé prostředí?
„Konec sezóny probíhal už docela v poklidu. Ti skalní fanoušci už ani nechodili. Ale ze začátku, když jsme byli opravdu u dna a vypadalo to, že bude vůbec problém se zachránit, tak fanoušci protestovali. Nejdřív proti trenérovi, potom i proti hráčům. Před každým zápasem jsme měli soustředění na hotelu, tam jsme nechali auta a na zápas jsme jeli autobusem. Když jsme prohrávali a vraceli se zpátky na hotel autobusem, tak to muselo být pod policejní ochranou. Policie hotel zablokovala, protože u něj na nás čekali fanoušci a chtěli jít do střetu. Museli jsme čekat třeba i dvě hodiny, než odejdou.“
Vybavuje se vám nějaký hodně bouřlivý zážitek?
„Nejhorší to bylo, když jsme se vraceli po večerním zápasu z Boloni. Kolem druhé hodiny ráno jsme přijížděli do Sieny a na dálnici už na nás čekali fanoušci, zablokovali silnici a museli jsme čekat na policii, až nás zavezou na hotel. Po tomhle největším střetu vedení odvolalo trenéra, situace se trochu uklidnila, lepší výsledky ale nepřišly. Takže celou sezónu nebyla atmosféra, co se týče fanoušků, moc dobrá. V Itálii je to tak ale asi všude. Tam stačí, že mužstvo třeba jednou, dvakrát prohraje, a už se tahají nože ze skříní.“
Kromě bouřlivého prostředí, jaké ještě zkušenosti vám přineslo italské angažmá?
„Já jsem Itálii vůbec neznal. Byl jsem tam vlastně jenom jednou, když jsme hráli v pohárech s Palermem. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Ale prostředí je tam sympatické, země, lidé, co se týče jídla, životního stylu, hodně se mi to líbilo. Francie se mi taky líbila, ale Itálie je taková pohodovější. Lidé jsou pozitivnější. A co se týče fotbalu, lidé jsou do toho blázni. Mají to v krvi, je to pro ně sport číslo jedna a je to vidět.“
