Návrat k červenobílým dresům
55 let od návratu k červenobílým dresům - 2.duben 1956 je významným datem v dějinách fotbalové Slavie
Autor: Vladimír Zápotocký
Nikdy to nikdo neviděl „černé na bílém“, a přeci měla mít Slavia od roku 1951 zapovězené své tradiční červenobílé dresy. Od nového režimu s vedoucí silou KSČ dostala nálepku buržoazního klubu. Její významní členové této strany už odešli jinam (Vykoupil, Jandera, Knotek). Klub byl decimován i majetkově. Prožil neuvěřitelné proměny ve všech sférách. Někteří bývalí funkcionáři (většinou nečekali na vyhazov a samotní odstoupili se slovy „tohle už není moje Slavie“) dokonce tvrdili, že „ti noví“ nejsou ani klubisti. Jsou to „poserové“, co se chtějí zavděčit a na pouhé „doporučení“ komunistů dresy prostě správci nedovolili používat. Argument? Vždyť ještě v červnu 1952 v nich první mužstvo hrálo finále Poháru přátelství (proti Spartě)! Leč, drtivá většina fanoušků červenobílých věřila, že kyvadlo dějin se zase otočí a Slavia, v dnešní nařízené podobě „podle sovětského vzoru“ Dynamo, bude zase Slavií…i s těmi svými slavnými dresy.
Snímek 1:
Jaro 1954. Celkem 138.derby. Sparta-Slavia se hraje pod názvy Spartak Praha Sokolovo – Dynamo Praha, domácí tradičně v rudém, Slavia alias Dynamo v „hasičské“ modré. Nikdo nereptá, nikdo nemá námitky. Hráči se bojí projevovat a jen hrají. Jsou rádi, že Bican se do klubu mohl vrátit, třebaže mu je už 41 let. Zcela vpravo stojí kapitán Trubač, vedle něho brankář Kabíček a dál Ipser, Marek, Fišer, M.Urban, Andrejkovič, Hubálek, Štádler, Bican a Kocourek. Zápas prohrávají po špatném druhém poločasu 1:5 (poločas 1:2) a Josef Pondělík je na stránkách Československého sportu peprný: „ Dynamovci hráli do poločasu dobře, potom ale po hřišti pobíhalo deset hasičů a jedenáctý byl jejich trubač.“
Snímek 2 :
Podzim 1955. Tentokrát 142.derby a Slavia zase v netradiční kombinaci. Bílé dresy, modré trenýrky a modrobíle pruhované stulpny. Odleva stojící jsou kapitán mužstva Štádler, Hildebrandt, Hubálek, Fiktus, Pešek, Trubač a Kocourek, v dolní řadě odleva pak Muzikář, Jonák, Ipser a Pičman. Příští derby na Spartě už zase budou červenobílí, ale to nikdo ještě netuší.
Snímek 3 :
Velikonoce 1956, konečně zase červenobílí! Je neděle. Druhý duben odpoledne. Začíná mezinárodní Velikonoční turnaj. Na sparťanský trávník vybíhá jedenáctka v nových, nažehlených červenobílých dresech. Jako za Pláničky a Bicana. Stadion bouří, tleská, mnozí fanouškové slzí radostí, fotografové se sbíhají, nelze přeci propást ten slavnostní okamžik! Před jejich objektivy předstupuje tato „památná jedenáctka“ : v horní řadě odleva Kocourek, Andrejkovič, Jareš, Hildebrandt, Hubálek, Pešek a kapitán mužstva Štádler, v dolní řadě odleva jsou Fiktus, Jonák, St.Hlaváček a Svoboda. Traduje se hrubá věta „todle někdo vodsere!“ Měl ji říct prezident Antonín Zápotocký (byl v lóži na hlavní tribuně), měl ji říct redaktor Josef Laufer (popřel to, byl přitom se správcem Polťákem v kabině mužstva) a dokonce i nejvyšší zástupce sjednocené tělovýchovy František Vodsloň (seděl na hlavni tribuně v první řadě), leč skutečného autora vypátrat nelze. Možná šlo jen o báji a mýtus. Slavii už z dresů tak slavných nadále nikdo nesvlékal.
Snímek 4 :
Velikonoce 1956 znovu …a vítězně! Červenobílá jedenáctka poráží v euforii a po nadšeném výkonu na úvod tohoto turnaje Hajduk Split 3:1 a druhý den opakuje týž výsledek s IFK Göteborg a turnaj na Spartě vyhrává! Momentka z úvodního duelu s Hajdukem zachytila v záklonu po odhlavičkování vysokého centru nejlepšího muže zadních řad slávistů Hildebrandta, kterému asistují Štádler a Andrejkovič, útočník hostí Veselinovič klečí na zemi už bez šance zasáhnout do hry.
Snímek 5 :
Jaro 1956. Jen pět týdnů po Velikonocích zase nejtradičnější derby na Letné. Už 143. v pořadí. Po sérii devíti vzájemných zápasů v neslávistickém oblečení přichází opět „potěšení“ příznivců. Obě strany mají ještě socialistické názvy, ale tradiční dresy. Slávista Jareš (střelec vůbec prvního znovu „červenobílého“ gólu proti Hajduku a pozdější trenér Slavie) tentokrát neuspěl, v hlavičkovém souboji byl úspěšnější sparťan Procházka, stejně tak i celé jeho mužstvo. Výsledek? 1:0 pro Spartu.
Snímek 6 :
Léto 1956. Dnes by to bylo Slavia-Dukla, tehdy liga pod názvem Dynamo – ÚDA v Edenu. Hrálo se naposledy sovětským systémem jaro-podzim. Červenobílí i soupeř v tradičním oblečení. A aktéři toho duelu? Dva, co oblékli i reprezentační dres. Domácí ing. Andrejkovič brání a hostující kanonýr M. Dvořák se snaží soupeře obejít.
Snímek 7 :
Podzim 1956. Slavné jihoafrické turné červenobílých s hrajícím trenérem Pepi Bicanem. Fota slávistů se objevují ve všech tamních denících i magazínech. Probíhá slavný Johannesburský festival (La Scala, London filharmonics, od nás Vlachovo kvarteto), naši vyhrávají pět zápasů (při skóre 23:3) a najdou (už notně utrmácení) přemožitele až v posledním duelu svého turné (0:2). Tam už je odkryta rouška tajemství, proč se mohla slávistická obec vrátit k tradičním dresům. Šlo o obchod (náš Podnik zahraničního obchodu) s takovými komoditami jako zlato (třetina světové těžby je právě v tomto koutu Afriky) a diamanty. Obchodovat je potřeba. Leč, republika tato jihoafrická je v klatbě pro apartheid. Musí tedy cestovat také někdo, kdo je u nás „v klatbě“ (rozhodně ne Dukla, Sparta či Slovan), ale musí hrát v tradičním dresu a s tradičním označením (tedy, doma Dynamo, v Jihoafrické republice Slavia). Takové rozhodnutí „na nejvyšších místech“ mělo padnout v Praze už na jaře. Shodou okolností právě o Velikonocích…
Snímek 8:
Konec roku 1956. Slavná hokejová legenda žijící v zahraničí, Josef Maleček (na snímku se slavným útočníkem Montreal Canadiens Maurice Richardem) a jeho rozhovor s Bicanem na vlnách rozhlasové stanice „Svobodná Evropa“, to byl další „amen“ nad Pepim. Byl z klubu znovu vyhozen a až do roku 1964 (to se Dynamo stalo opět Slavií) se nesměl objevit v žádné ročence, klubové brožuře, ani v zápasech starých internacionálů. Co hrozného řekl? Přibližně asi toto: „ žádné utlačování, ani lynčování černých jsem neviděl, dokonce tam mají fotbalově hodně slibné černé chlapce a ti mají možnost za své kluby hrát…naši funkcionáři si museli tam získané šperky a cennosti nechat poslat lodí, mělo jich být tolik, že by letadlo mělo nadváhu a prý ani nevzlétlo…“
Text : podle dochovaných archiválií z pozůstalostí bývalých funkcionářů SK Slavie Praha připravil Vladimír Zápotocký
Reprodukce starých fotografií: Vladimír Brada
