Hrdina: Jako by mi červenou a bílou našili do srdce
Stanislav Vlček se svými největšími dary: dcerami Anetkou a Natálkou. Foto: Martin Malý.
Před příchodem do Slavie jste měl prý vážnou nabídku z Brna, je to pravda?
„Když jsem v Moskvě končil, tak mi nejdřív volalo Brno, že by o mě měli zájem. Tenkrát jsem jim slíbil, že asi jo. Bylo to pro mě dobrá nabídka tenkrát. Po telefonu jsme si řekli, že ano. Za týden mi volal pan Csaplár s tím, že by mě chtěl do Slavie. Takže jsem chvíli přemýšlel, nevěděl jsem, jak vážný je zájem Slavie. Pak mi volali podruhé, chtěli, abych opravdu přišel, že mají velký zájem. Takže jsem zavolal panu Jarůškovi do Brna, že jsem dal přednost Slavii.“
Kdyby tedy trenér Csaplár nezavolal, tak by Ligu mistrů hrálo Brno?
(smích) „Tak to si myslím, že asi ne, ale je pravda, že jsem se opravdu rozhodoval mezi těmito nabídkami. Svou roli sehrál také Martin Zbončák, se kterým jsem přišel z Moskvy do Slavie. Nevím, jestli mě přemlouval, abych šel s ním do Slavie, ale svou roli sehrál. Pro mě byla Slavia velkoklub. Tím, že se mnou šel kamarád, kterého jsem znal z Moskvy, tak to bylo ulehčené. Věděl jsem, že s ním pro mě bude začátek v tak velkém klubu snadnější.“
Slavia byla pro vás tehdy větší klub než Dynamo Moskva?
„Rozhodně. V Dynamu tehdy skončil trenér Hřebík, který si nás tam přivedl, takže nám řekli, že končíme také a že si můžeme hledat angažmá. Trenér skončil někdy v červenci, řekli nám, že přijde nový trenér a přivede si nové hráče. Chodili jsme hrát jen za béčko a s áčkem jsme skoro netrénovali. Čekali jsme tedy do přestupního termínu, jestli někdo projeví zájem, nebo ne.“
Jak vůbec vzpomínáte na své první zahraniční angažmá v Moskvě?
„Přestup byl poměrně hektický. O nabídce jsem se dozvěděl chvíli před Štědrým dnem, měl jsem na rozmyšlení jen dva dny. Musel jsem dát trenérovi Hřebíkovi rychle vědět. Navíc jsme tehdy čekali přírůstek do rodiny, takže to bylo obrovsky složité. Já jsem nakonec tu šanci vzal. Co se týče fotbalu, tak angažmá bylo v pořádku, zkusil jsem si ruskou ligu, toho vůbec nelituje. Co se týče ale života tam, tak to bylo hodně špatné. Rodina byla v Čechách, já jsem byl v Moskvě sám. Přiznám se, že se mi i stýskalo. Neužil jsem si to angažmá tak, jak jsem si představoval.“
Dcera se vám tedy narodila během vašeho působení v Moskvě?
„No to bylo úplně neskutečné. Pátého ledna jsem měl do Ruska odletět, jel jsem na letiště, kde jsem ale zjistil, že mám špatně udělaná víza. Vrátil jsem se domů a manželka večer porodila. Takže jsem byl u porodu (smích). Pak se rychle vyřídila víza a druhý den jsem odletěl do Turecka na soustředění.“
Teď už můžete říct, že jste si ta víza udělal špatně naschvál…
(smích) „Naschvál to nebylo, ale manželka ze mě byla asi už tak vynervovaná, že nakonec porodila (smích). Jsem moc rád, že jsem u toho mohl být.“
Do Slavie si vás tehdy přivedl trenér Csaplár, kterého nedlouho nato vystřídal Karel Jarolím. Nebál jste se o místo v kádru?
„Přiznám se, že jsem se bál. Věděl jsem, že trenér Jarolím je přísný a nevěděl jsem, jestli se mnou bude počítat, nebo ne. Vždycky, když přijde taková změna, tak se dá čekat, že obměna kádru může nastat. Navíc ve Slavii tehdy byli v uvozovkách starší hráči, takže jsem moc nevěděl, co bude. Měl jsem strach, jestli spolu budeme moct spolupracovat nebo ne.“
Slavia na tom navíc tehdy nebyla ekonomicky příliš dobře…
„Je to pravda. Už když jsem přicházel, tak celé období až po Ligu mistrů byly s financemi problémy. Pořád se řešil dluh s ENICem, výplaty také nechodily pravidelně. Dalo by se říct, že při mém působení ve Slavii nebyl jediný půlrok problém s penězi, a to v době Ligy mistrů. Poté jsem odešel, zase přišly problémy. Až teď, když Slavii získal nový majitel, tak to šlape.“
Jak vzpomínáte na své začátky v sešívaném dresu?
„Na první zápas si už asi nevzpomenu, možná to bylo v Mladé Boleslavi. Já jsem přišel až v srpnu, takže na začátku jsem moc nehrál, byl jsem bez herní praxe z Ruska. Pak ale přišlo období, kdy jsem dal za sebou šest gólů, povedl se mi hattrick proti Příbrami. Začátek nebyl dobrý, pohybovali jsme se kolem osmého místa. Na konec toho mého prvního podzimu ve Slavii se to ale otočilo, povedly se mi góly a usadil jsem se v útoku.“
Ve Slavii jste nejprve nosil číslo 12, jak to?
„Já jsem měl celou dobu v Olomouci sedmičku, když jsem přišel do Slavie, tak sedmička byla obsazená. Vím, že jsem měl možnost vzít si číslo 12 nebo 21, tak jsem si vzal dvanáctku a dohrál s ní celý ten rok. K sedmičce jsem žádný vztah neměl, ale poté, co jsme už v Olomouci museli začít nosit jedno číslo celou sezonu, tak jsem měl sedmičku a zůstal u ní.“
Dokázal jste si tehdy představit, že ve Slavii ukončíte kariéru? Že Stanislav Vlček rovná se Slavia?
„Tak to v žádném případě. Mám před sebou takové hráče jako Bican, Veselý, Plánička, to jsou pro mě legendy. Myslím si, že nejsem to, co oni. Prožil jsem tady toho daleko méně než oni. Díky Ajaxu jsem se k nim možná v očích fanoušků přiblížil, ale já to tak nevidím. Je pravda, že na Ligu mistrů se čekalo strašně dlouho. Když k tomu přičtu to, jakým stylem se to povedlo, tak se to tak může vnímat. V ten moment, kdy se to podařilo a já dal ty dva góly, tak to bylo, jako kdyby mi červenou a bílou našili do srdce. To spojení pak bylo jasné…“
Už v Olomouci jste se potkal s dalším strůjcem postupu do Ligy mistrů Martinem Vaniakem. Máte spolu kamarádštější vztah?
„On nemá kamarády, nikdy neměl a nikdy mít nebude (smích). Nikdy můj kamarád ani nebude, protože on si k sobě nikoho nepřipustí. On je takový samorost, je to prostě brankář (smích). Já mám na něm rád to, že se pořád špičkujeme. Už se mě tři roky ptá, kdy konečně skončím. Ve chvíli, kdy vyšla ta zpráva, že končím, tak mi říkal, že na mě neměl telefon, jinak, že by mi napsal konečně a podobně (smích). Od té doby, co jsme ten Ajax udělali, tak ode mě pořád také něco slyší. Huntelaara má pořád na talíři… (smích).“
Když se vrátíme k závěru sezony 2006/2007, tak jste museli hodně dotahovat, abyste byli druzí a hráli předkolo Ligu mistrů…
„Poslední zápas jsme vyhráli v Budějovicích 2:1. Pamatuji si, že jsme také museli vyhrát v Ostravě, což se nám povedlo. Je pravda, že závěr sezony byl těžký, ale dobře to dopadlo.“
Pak vám končila smlouva a nikdo moc nevěděl, co se ve Slavii bude dít…
„Já byl pěkně naštvaný. Nevěděl jsem, co dál. Přišla mi nabídka ze Slavie od Tomáše Rosena a Petra Doležala na prodloužení. Tak jsem se jich ptal, jak si to představují do budoucna. Lukáš Jarolím odešel do Sieny, nikdo v týmu nebyl. Hráli jsme přátelák s Teplicemi, prohráli jsme 0:3, v týmu byla půlka dorostenců. Byl jsem neskutečně naštvaný, volal jsem tátovi, že jsem udělal největší chybu. Že budeme hrát o padáka, maximálně někde v prostředku. Najednou to začalo, volal mi Brába (Erich Brabec – pozn. red.), co a jak. Tak jsem mu říkal, ať to přijde zkusit, že uvidí. Pak najednou mužstvo. Poprvé jsme se sešli těsně před tou Žilinou. Nesehráli jsme jediný pořádný přátelák, ale poté jsme to vyválčili. Ze začátku jsem byl naštvaný, že nikdo nepřišel, ale naštěstí se to otočilo (smích).“
Pak přišel legendární zápas s Ajaxem. Vy jste po něm několikrát říkal, že byste ten druhý gól řešil jinak...
„No, když jsem to pak viděl, tak jsem si říkal, že mnohem jednodušší by bylo, abych udělal brankáři Stekelenburgovi kličku a dal to do prázdné branky. Byly dvě varianty a já se rozhodl pro tuhle, nakonec snad správnou (smích).“
A dneska byste to udělal jak?
„Dneska bych tam ani nedoběhl (smích). To by mě tam museli dovézt. Abych utekl obraně Ajaxu, to už dneska ne (smích).“
Vy jste pak trhnul rekord ve stovce sprintem po strahovské tartanové dráze…
„To je pravda. Bylo to nádherné. Člověk potom v sobě najde tolik energie, to bylo neskutečné. To jsou ty okamžiky, po kterých si řeknu, že se mi vyplatilo těch dvacet let ve fotbale. I těch deset vteřin za to stálo. Někomu se něco podobného podaří, někomu ne, někdo takových chvil prožije více. Já jsem si toho vážil o to víc, že jsem celou kariéru hrál českou ligu a nikdy jsem neměl žádný velký úspěch. Věděl jsem, že jsem se fotbalu snažil dávat všechna a v jednatřiceti mě trefila taková neskutečná věc.“
Vás navíc před utkáním limitovalo poraněné lýtko, jak vůbec vzpomínáte na dobu před zápasem s Ajaxem?
„Já si pamatuji přesně tu cestu, kdy jsme jeli z hotelu na Strahov. Všude byli nadšení fanoušci. Když jsem je viděl, jak nám věří, jak na nás koukají, to byly davy, které se valily na Strahov. Ještě teď z toho mám husí kůži. Člověk pak cítí tu zodpovědnost, kterou má. Já jsem podobnou situaci zažil po předkole s Anderlechtem, z Bruselu jsme tehdy přivezli nadějnou prohru 1:2. Fanoušci nám také ohromně věřili. Tehdy z toho bylo ale ohromné zklamání, když se to nepovedlo. Když jsem to proti Ajaxu zažil podruhé a viděl opět ty natěšené fanoušky, kteří nám věřili, že se to povede, o to více se to nakumulovalo, že z toho vznikl takový zážitek.“
Po postupu do následoval velmi úspěšný půlrok nejen v základní skupině Ligy mistrů…
„Já jsem takové úspěchy sebral ve 31 letech a za půl roku jsem přestupoval do Anderlechtu. Tak jsem si říkal, že jsem za to všechno asi odměněn. Zahrál jsem si ještě v zahraničí, byť to nebyl takový superklub, pořád ale Anderlecht Brusel.“
Navíc na vás čekal Klub ligových kanonýrů, česká reprezentace...
„Přesně tak. Něco neuvěřitelného. V kvalifikaci o Euro 2008 jsem moc nehrál, ani jsem nepočítal, že bych se dostal do nominace na šampionát. Zahrál jsem si kvalifikaci v Německu v Allianz Areně, ve Webmley proti Anglii přátelák od začátku, proti Beckhamovi, Rooneymu. V mých očích něco neuvěřitelného. Na Euro jsem navíc byl nominovaný, zahrál jsem si ve všech třech zápasech ve skupině. Já jsem měl takové štěstí, že jsem tohle všechno mohl prožít. Ligu mistrů, nároďák, Euro…“
Svým odchodem do Bruselu jste ale přišel o dvě kompletní mistrovské sezony, nemrzí vás to?
„Mně se připisuje trochu ta Liga mistrů, pořád je to pro mě možná něco více než tituly. Mně tehdy přišla nabídka z Andrelechtu, kterou jsem vzít musel. Už jsem vůbec nepočítal s tím, že bych nějaké takové angažmá mohl získat. Kdybych tehdy neodešel, tak bych ten pohár v létě zvedl nad hlavu také, mám takový půltitul (smích). Po svém návratu jsem myslel, že tituly budou pokračovat, ale bohužel tomu tak nebylo…“
Jak vzpomínáte na angažmá v Anderlechtu?
„Tam jsem si to užil moc. Byli jsme tam s celou rodinou, holky tam chodily do školy, a obrovskou výhodou bylo to, že jsem tam měl další dva Čechy, Honzu Poláka a Dana Zítku, který měl navíc stejně staré děti jako my. Bylo to vynikající, vzpomínáme na to strašně rádi a bylo to už o něčem jiném, než v Moskvě. Takhle bych si představoval zahraniční angažmá.“
Vám se tam docela i střelecky dařilo?
„Tak pár gólů jsem tam dal. První rok jsem odehrál celý, i když jsem tam měl pár svalových zranění, ale ten poslední půlrok, kdy už bylo jasné, že se budu vracet, už jsem moc nenastupoval. Celkem jsem tam dal asi deset gólů.“
Byl tehdy v Anderlechtu už Romelu Lukaku?
„Byl ještě v B-týmu a postupně přecházel do áčka. Ale už byl s námi v kabině, i když já osobně jsem s ním nikdy nehrál. Od první chvíle, co přišel, na něm bylo vidět, že je obrovský talent, v Anderlechtu si ho hýčkali.“
Při návratu z Belgie jste měl jasno, nebo byla ve hře ještě jiná varianta než Slavia?
„To jsem měl jasno. Volal jsem Pavlovi Paskovi, aby zjistil, jaká je situace ve Slavii, jestli bude zájem. A teprve kdyby nebyl, tak bych se poohlížel jinde. Vlastně hned potom jsme si volali s trenérem Jarolímem a ten mi řekl, že mě určitě berou a že chtějí, abych se vrátil. Vůbec jsem neuvažoval, že bych šel někam jinam.“
Jak vy vůbec vzpomínáte na trenéra Jarolíma?
„Byl to pro mě nejlepší trenér, kterého jsem za celou kariéru měl. Musím tedy jmenovat dva trenéry, nesmím zapomenout na Petra Uličného, který mi v Olomouci taky strašně moc dal a strašně mi pomohl. Když se mi tam přestalo dařit, byl to on, kdo mě vrátil do velkého fotbalu. A tím druhým je Karel Jarolím, s kterým jsem zažil ty největší úspěchy a hrálo se mi pod ním úplně výborně. Ano, je to přísný trenér, náročný trenér, ale zároveň spravedlivý. Pro mě v mé kariéře trenér číslo jedna.“
Chybí vám třináct zápasů, abyste překonal Jaroslava Šilhavého v největším počtu odehraných zápasů v lize, nechtěl jste to ještě zkusit?
„O tom jsem uvažoval spíš před touto sezónou. Možná, kdyby to byla menší ztráta, ještě bych o tom přemýšlel, ale na druhou stranu, abych teď kvůli třinácti startům znovu prožil zimní přípravu a potom chodil na hřiště na minuty, abych udělal třináct startů, tak to bych neudělal v žádném případě. Myslím si, že by to bylo nedůstojné. Něco jiného by bylo, kdyby to byly starty třeba dva. Já to tolik neprožívám, to spíš můj táta, který mě do toho tlačí, že jsem to měl ještě dát. On mi vedl celou kariéru, mám od něj zaznamenané všechny zápasy, proto mi to pořád připomíná, ať pokračuji. Jiná situace by byla, kdybych sám cítil, že můžu být mužstvu ještě nějak prospěšný, to bychom si pak s trenérem sedli a nějaké řešení dali dohromady. Ale to musí člověk vycítit sám a já cítím, že pro mě už místo na hřišti není a že jsem teď v zimě udělal správné rozhodnutí.“
Vy jste chtěl končit už v létě, ale přemluvil vás nový trenér. Jak vnímáte právě trenéra Radu?
„Byl to vlastně on, kdo mi dal šanci v nároďáku, v zápase proti Anglii, jinak jsem ale pod ním neměl možnost trénovat. V létě jsem nevěděl, co bude, čekal jsem, kdo přijde jako nový trenér, a myslel jsem si, že už to zabalím. V jakémkoli zaměstnání je potřeba úspěch, něco, co by tě nakoplo a ukázalo ti, že to má ještě smysl. A po minulé sezóně jsem si říkal, že už to smysl nemá, nedaří se nám a já už toho mám taky plné zuby. Rozhodlo se ale, že přijde Petr Rada, který mi hned volal a řekl mi, abych ještě v kabině zůstal. Ještě o půl roku mi prodloužil kariéru, ale už v té době jsem byl na 99 % rozhodnutý, že v zimě skončím. Počítal jsem s tím, že už tolik nastupovat nebudu. Pokud bude zdravý Škoďák, že on bude útočník číslo jedna pro Slavii, a já tu budu pro případ, kdyby se něco stalo.“
Nemrzí vás, že jste si přeci jenom ještě jednou nezahrál v základu?
„Tak každého fotbalistu mrzí, když nehraje, ale ten půlrok už jsem bral jako nějakou nadstavbu. Trenéru radovi jsem několikrát říkal, že už jsem byl v létě na 99 % rozhodnutý, že do toho znovu nepůjdu, a díky němu jsem se ještě vrátil. Nelituji toho půlroku, že jsem ho mohl s klukama ještě strávit, protože atmosféra v kabině je skvělá, i když výsledky by samozřejmě mohly být lepší. Přišli noví, mladí kluci a já doufám, že jsem jim ještě něco předal, protože i to byla moje úloha v kabině.“
Přišla řeč na zápas s Ajaxem, ale musí přijít i na opačný pól – na zápas s Tiraspolem.
„To byl úplný opak Ajaxu a myslím si, že to ovlivnilo celé moje působení ve Slavii. Protože když jsem se vracel, těšil jsem se na mužstvo, na kluky, kteří tu byli, a přišel jsem do kabiny, kde se tým z půlky obměnil. Odešli ti, na které já jsem se těšil, třeba Brabčák, v tu chvíli jsem to nečekal a bylo pro mě překvapení, že tu ti hráči nejsou. Po dvou titulech jsem to tehdy moc nepochopil. To ale nemění nic na tom, že Tiraspol byl asi můj nejčernější moment, jak kdybych dostal kudlu do zad. Po tom zápase to se mnou bylo hodně špatné, nebyl jsem se schopný z toho dostat. Všichni spoléhali na to, že se vrací Standa Vlček, viděli, že jdeme do Ligy mistrů, máme super rozlosování, nemůžeme narazit na těžkého soupeře. Tady už se to bralo jako hotová věc, mrzí mě to doteď. Kolikrát jsem nad tím přemýšlel, proč, proč zrovna v té chvíli, v devadesáté minutě, ono to není samo sebou. Možná to byl nějaký trest shora, protože je pravda, že chování některých lidí jsem v té době nechápal. Mrzí mě to o to víc, že jsme si v českém fotbale vybojovali nějakou pozici, potom, co nám to tam s Ajaxem spadlo, a podívejte se za tři roky, kam to dospělo. V jednu chvíli skoro před krachem, z toho mi je smutno.“
Na druhou stranu, na jaře 2011, kdy byl Slavia před krachem, se v kabině semkla skvělá parta. Na to období asi vzpomínáte rád?
„To je jasné, přestože jsem moc nenastupoval. Ale byl jsem v týmu, kde byla obrovská vůle, i když jsem půl roku snad vůbec nebrali peníze. Všichni jsme se tam semkli a myslím, že tenkrát jsme to dělali i kvůli panu Platilovi, o kterém jsme věděli, že za mužstvo dýchá, že dělá všechno pro to, aby ty peníze sehnal. Chodil k nám dolů do kabiny a řešil tam tyhle věci s námi. To nás opravdu tak semklo, že jsme nakonec v jarní tabulce skončili na čtvrtém místě.“
Po neúspěchu s Tiraspolem hrála Slavia o Evropskou ligu s Bělehradem, hlavně zápas v Srbsku byl pro vás asi jeden z nejvypjatějších?
„Tady jsme vyhráli tři nula a tam Martin Vaniak kouzlil, vymýšlel na velkém vápně, a nakonec byl borec na konec, když hodil protihráči míč pod nohy. No a zase jsem za něj musel tahat kaštany z ohně já (smích). Jeli jsme tam, jako že se nic nemůže stát, a najednou bum, bum a dva nula jsme prohrávali v poločase. Atmosféra neuvěřitelná, trenér Jarolím kluky v šatně uklidňoval, že máme ještě pořád gól navrch, ale naštěstí jsme brzy gól dali a tím pádem bylo rozhodnuto, protože oni by museli dát ještě tři. Do té doby to byl ale neuvěřitelný bengál, šli jsme na hřiště kordonem policistů, fanoušci tam na nás křičeli, hrozili nám, takže tím, že jsme dva nula prohrávali, jsme je dostali pěkně do varu.“
Je nějaký další zápas, na který kromě Ajaxu rád vzpomínáte?
„Derby 4:1 na Strahově v roce 2005. Dlouho jsme Spartu nemohli porazit, prohrávali jsme 1:0, pak ještě Pavel Fořt nedal penaltu, a nakonec jsme jim dali 4:1. Blážovi jsem dával gól na dva nebo tři jedna, ale pamatuji si, že tam jsme si už opravdu věřili. Věřili jsme v sílu toho mančaftu, i když jsme prohrávali, fanoušci říkali, kdy jindy už je porazit, než teď. Zmákli jsme to a tam se to nechci říct zlomilo, ale už bylo vidět, že to jde nahoru a že se tu tvoří nějaký mančaft. Na jaké zápasy ve Slavii se může vzpomínat? Samozřejmě na ty největší, se Spartou. Proher bylo dost, ale ty vítězství si člověk samozřejmě pamatuje.“
Co bude první věc, kterou udělá Standa Vlček, až nebude muset ráno na trénink?
„Po těch dvaceti letech jsem opravdu vycuclej. První věc, na kterou se těším, je, že se nebudu muset bát dát si cukroví. Tím nechci říkat, že chci abych byl za rok jako koule, ale každý den nebudu muset stát na váze, na to se strašně těším. Budu si prostě moct dát, co budu chtít. To jsou takové maličkosti, ale víte, dvacet let o tom člověk přemýšlí. Jestli udělal dobře, jestli měl, nebo neměl, jestli to bude vidět na hřišti. Odpadne mi běhání o dovolené. Každou zimu na horách, i v létě, sebrat se každé ráno a mazat někam do lesa. Sám si to ještě nedovedu představit. Dvacet let nalajnovaného života, kdy jsem věděl přesně, co mám dělat, a teď to bude úplně jiné.
Uvažujete o tom, že byste nastupoval ještě v nějaké nižší soutěži?
„Teď jsem rád, že to bude úplně jiný život. Chtěl jsem to teď na půl roku ustřihnout, ani nechci nikde hrát. Každý říká, že mi to za chvíli začne chybět, tak až začne, tak se seberu a někam půjdu. Teď jsem ale tak vycuclej a mám toho tolik, že nechci kopačky půl roku vidět.“
