Masér Slavie Petr Bílek obsluhoval zlatou hokejovou generaci
21. 11. 2013, Redakce
Masér Petr Bílek působí ve fotbalové Slavii jen krátce přes rok, v červenobílých barvách přesto není nováčkem. V dresu hokejové Slavie se proháněl po ledě po boku Vladimíra Růžičky nebo Tomáše Vlasáka, po skončení aktivní kariéry byl jako masér a kustod reprezentace u šesti titulů mistrů světa. O svém hokejovém působení právě vydává knížku vzpomínek.
Vy jste byl se Slavií spjatý už před vaším příchodem k fotbalu, ale s trošku jiným sportem, že?„Se Slavií jsem spjatý díky hokeji, jelikož jsem byl jako mladý hráč Sparty a na hostování jsem chodil hrát právě za Slavii. Když jsem se vrátil z vojny, byl jsem ještě chvíli ve Spartě, ale za nějaké tři roky jsem odešel.napevno do Slavie a strávil tu báječných šest sezon.“
Takže se znáte s Vláďou Růžičkou?
„Přímo ve Slavii jsme se minuli.Ale s Vláďou Růžičkou jsme velcí kamarádi, protože jsme spolu prošli juniorské reprezentace od šestnáctky po dvacítku. Známe se velmi dobře, jsme stejně staří, takže spolu vycházíme jako velcí kamarádi.“
Byl s vámi v týmu ještě někdo, kdo se potom v hokejovém světě výrazněji prosadil?
„Ve Slavii jsem zažil ještě Tomáše Vlasáka, jako sedmnáctiletého jsem ho měl na pravém křídle. Všichni ví, že hrál strašně dlouho za Slavii, potom putoval světem a dnes válí za Plzeň. Co snad můžu říct, je, že tenkrát měl strašně dlouhé vlasy. Dneska už má na hlavě prd…“
S hokejem jste skončil kdy?
„To bylo v roce 1992, v nějakých skoro třiceti dvou letech.“
Ze zdravotních důvodů?
„To ne. Tenkrát už byla jiná doba, bylo potřeba něco změnit, už mě to nenaplňovalo. A taky jsem byl po několika operacích. Mám operovaná obě kolena, rameno, zdevastovaný jsem byl dost. Tenkrát se končilo kolem třiceti, takže to bylo normální. Dneska kluci vydrží kolem pětatřiceti, osmatřiceti nebo čtyřiceti let, to už není žádná výjimka. Tenkrát se o nás tolik nepečovalo, nebyly regenerace, rehabilitace, bylo to na jiné úrovni, než je teď. Maximálně jsme se šli koupat do teplého bazénu, to bylo všechno. Dneska je ta regenerace úplně jinde.“
Na jakém postu jste strávil nejvíc let své hokejové kariéry?
„Jako žáček jsem začínal v obraně, ale vždycky mě to tak nějak táhlo dopředu. Za tři roky mě trenér posunul do útoku a celý zbytek jsem vlastně strávil jako střední útočník. Ten, který musí vymýšlet, přes kterého všechno jde. Rád jsem dával góly, nerad jsem prohrával, rád jsem se srážel a mydlil. Takže jsem před bránou byl doma.“
Pomohla vám vaše aktivní sportovní kariéra, když jste se potom dal na dráhu maséra?
„Myslím si, že jo. Celý život jsem ve sportovním kolektivu, se sportem jsem začínal v osmi letech, končil ve dvaatřiceti, živil jsem se hokejem jako profesionál ještě za totality a potom ještě chvíli v nové době po Sametové revoluci. O to víc mě lákalo zůstat v tom kolektivu, protože mě bavilo být s klukama, s lidma, s partou. Byl jsem rád tam, kde se vymýšlela sranda, byl jsem tahounem oslav a dalších „dobrých“ věcí. I proto jsem se vrhnul na maséřinu. A ještě když jsem hrál, tak jsem si udělal trenérský kurs, takže mám vlastně druhou nejvyšší trenérskou třídu v hokeji, trénoval jsem mládež a potom i dospělé. Jsem rád u sportu, těší mě to, baví mě to, nemůžu být sám.“
Na jaké okamžiky z vaší hokejové kariéry nejraději vzpomínáte?
„Já měl štěstí, že jsem se dostal k hodně úspěchům. Jako junior jsem vyhrál nějaký titul se Spartou, potom v osmnáctce jsme byli druzí na mistrovství světa. Ale měl jsem to štěstí, že jsem se dostal jako masér k národnímu týmu, kde jsem od roku 1994 do roku 2010 potkal řadu skvělých hráčů. To se nepoštěstí hned tak někomu. Poznáte spoustu typů hráčů, vůdčích osobností, nosičů vody, dělníků ledu… Měl jsem štěstí na generaci, která byla velkou partou, která se dokázala domluvit. I když to nešlo, zavřeli se v kabině, vynadali si, řekli si, jak to bude. Měl jsem štěstí na trenéry, kteří to respektovali, jako byl třeba pan Hlinka, potom na něj navázal Vláďa Růžička. To byly trenérské ikony a ti hráči to potom měli jednodušší. Tahle parta potom vyhrála kdeco, od olympijského vítězství po mistrovství světa. S nadsázkou se dá říct, že ostatní medaile – stříbro nebo bronz – už ne, že by nebyly dobré, ale pamatuji si třeba třetí místo z olympiády z Turína, které nikdo nějak moc neoslavoval. Byli jsme zklamaní, protože jsme měli mužstvo jako zvon.“
Je rozdíl masírovat fotbalistu a hokejistu?
„Po fyziologické stránce je každé tělo stejné, svaly jsou stejné. Ve fotbale i v hokeji jsou samozřejmě svaly namáhané rozdílně. Hokejisté mají silnější nohy, vypracovanější vršek, tělo je tréninkem jinak vypracované. Fotbalista je spíš šlachovitější. Z masérské stránky je ale práce stejná, nedá se to nějak odlišit.“
O hokejistech se často říká, že mají posunutý práh bolesti, je to pravda?
„Říká se to a je to pravda. Když se hraje play-off, doktor musí být zticha, ať už na ligové úrovni nebo na mezinárodní (smích). Veškeré takzvané léčení se dělá za zavřenými dveřmi, je zakázáno o tom mluvit, aby se to soupeř nedozvěděl. Zažil jsem tak spoustu hráčů, koneckonců, všichni víme z roku 2005, že se dá hrát a vybojovat titul mistra světa se zlomeným malíčkem. Ale spoustukrát jsou to naražená žebra, nebo i naštípnutá žebra, která se před každým tréninkem opíchávají. Před každým zápasem napere doktor do hráče dvě injekce, aby to nějak odehrál, potom celou noc sotva leze. Do rána se trošičku vyspí, když je další den zápas, tak znova injekce. Takhle je to v hokeji zavedené, každý hráč to musí cítit a říct sám. Ale to, že se říká, že hokejista vydrží víc než fotbalista, je asi pravda.“
Ve fotbalové Slavii už jste přes rok. Kdybyste to měl porovnat, liší se nějak pobyt ve fotbalové a hokejové kabině?
„Není. Prostě parta pětadvaceti bláznů. Počet lidí je tam podobný, jsou to lidi, kteří jsou nadšení sportem, dělají ho proto, protože je to baví. Práce je jim koníčkem a mělo by je to povznášet a bavit. Pokud se hráč takhle chová a bere to na sto procent, tak to ani jinak být nemůže.“
Masér je skoro vždy dobrou duší týmu, jeho úkolem je sem tam udělat nějakou srandu. Je taková i vaše role?
„Já jsem na to zvyklý, tak nějak jsem se to léty naučil. Je to pravda, že se vám při té masáži hráč sem tam rozpovídá, můžete s ním mluvit, o čem chcete. Samozřejmě ho můžete povzbudit, když má nějaký problém, něco mu pomoct vyřešit. Vaším úkolem je ho připravit na trénink, povzbudit ho tak, aby odevzdal svůj výkon. Protože hraje i za vás. Kdyby nebyli hráči, nebyli by maséři. Jsou to spojené nádoby.“
Co podle vás nesmí v kabině za žádnou cenu chybět?
„Co musí být v kabině každý den? Kafe, muzika a dobrá nálada!“
