Josef Bazal: Je na řadě další krok, a to prosadit se ve Slavii!

Před rokem jste absolvoval přípravu s A-týmem, nemrzelo vás nakonec tehdy, že odcházíte na hostování?
„Nemrzelo, i když to asi bude znít špatně, chtěl jsem na hostování. Chtěl jsem hrát, jsem ještě mladý a chci se zlepšovat. Věděl jsem, že ve Slavii nedostanu tolik příležitosti hrát jako na Žižkově. Na jednu stranu jsem byl zklamaný, že nebudu ve Slavii, na druhou stranu jsem uvítal, že budu na Žižkově hrát.“

Navíc to bylo asi přínosnější než Juniorská liga a udělal jste důležitý krok do dospělého fotbalu…
„To rozhodně, dokud jsem to nezažil, myslel jsem si, že ve druhé a juniorské lize takový rozdíl není. Rozdíl je velký a ve všem, například v důrazu. Technicky jsou si možná podobné, ale pro hráče s mojí postavou je druhá liga náročnější, jsou tam starší a zkušenější hráči a nestačí to samé, co v Juniorské lize.“

Takže na sobě vidíte za ten rok posun kupředu?
„Ano, myslím si, že jsem krok kupředu udělal a věřím, že jsem si určité věci srovnal. Nakonec to podle mého bylo dobré rozhodnutí, ačkoliv se to na počátku nezdálo.“

Navíc se vám dařilo i týmově, že?
„Ve druhé lize není hodně klubů, které by chtěly tolik hrát fotbal, ale Žižkov byl jedním z nich. Byli jsme mladý tým, měli jsme tam hodně kluků ze Sparty a myslím, že na druhou ligu jsme hráli hezký fotbal. Dlouho jsme se drželi na čele, pak jsme to bohužel pokazili, ale i tak si myslím, že jsme na dobrém třetím místě. Šli jsme daleko i v poháru, přes Jihlavu, Slavii, skončili jsme až v Boleslavi. I po týmové stránce to byl podařený výkon.“

Na Žižkově měli kádr většinou sestavený z hráčů na hostování, takže bylo velmi pravděpodobné, že dostanete šanci?
„Věděl jsem, že šance bude samozřejmě větší než ve Slavii. Na Žižkově jsem byl já ze Slavie, potkal jsem se tam s Vukym (Vukadin Vukadinovič), Štochl z Příbrami, ze Sparty tam bylo asi pět nebo šest kluků. Sešla se tam dobrá parta mladých kluků, kteří chtěli něco dokázat. Šli jsme tam s cílem se zlepšit, abychom se do svých klubů vrátili ještě lepší.“

O pohárovém duelu se Slavií jste se už zmínil. Chtěl jste proti ní hrát?
„Samozřejmě, chtěl jsem hrát a ukázat, že bych si místo ve Slavii zasloužil. Na druhou stranu se na ten zápas dá hledět dvojí perspektivou. Na jednu stranu jsem nastupoval jako do každého jiného zápasu a chtěl odevzdat stoprocentní výkon za Žižkov, na druhou stranu jsem hráčem Slavie. Mám ji rád, fandím jí, vyrůstal jsem tady. Těšilo mě, že proti tomu týmu můžu hrát.“

Vy jste dokonce v tom utkání vstřelil gól a Žižkov postoupil…
„Přesně tak. Novináři mi pak dali otázku, zda si myslím, že jsem trenéra Beránka naštval. Já jsem to komentoval, že asi ano, protože žádný trenér není rád, když jeho tým dostane branku. V ten moment je mu asi jedno, kdo ji dal. Já byl rád, že jsem gól dal, ale radost mi kazila hořkost, že to bylo právě proti Slavii, protože to je poslední tým, který bych chtěl vyřadit.“

Sledoval jste průběžně Slavii?
„Samozřejmě, že ano. Na jaře přišla nervozita, jestli to zvládneme a trvala až do posledního kola. Věřil jsem klukům, že to zvládneme, protože jsem si nedovedl představit Slavii ve druhé lize. Sledoval jsem i podzim, který byl určitě lepší. Chodím na všechny domácí zápasy, když jsou ty venkovní v televizi, tak alespoň koukám. Těšilo mě, že se jim daří a jsou na prvním místě. Bohužel si myslím, že jsme je pak na tom Žižkově načali, že přišla malinko herní krize. Ale tak to bývá vždycky, tým má nějaký vývoj, sezona je dlouhá, a to se stává i slavnějším klubům, že je mimo formu a že párkrát během cesty zakopne. Teď už dochází ve Slavii k posunům a uvidíme, kam až to na jaře může dojít.“

Kdy jste se dozvěděl, že se zapojíte do přípravy áčka?
„To si přesně nepamatuju, ale bylo to asi v půlce prosince a já byl ve škole, když mi volal sportovní ředitel Karol Kisel, že nastupuju do přípravy. Na Žižkově jsem měl původně hostovat až do konce sezony a tohle pro mě byl takový bonusový impuls, že by mě Slavia chtěla už teď. Potěšilo mě to, kdo by nechtěl jít do Slavie.“

V lednu jste poprvé poznal i realizační tým?
„Ano, ale i hodně kluků se tady obměnilo. Druhou polovinu ale znám jako mladé kluky z juniorky a dorostu, jiné už jsem tady zažil, protože jsem byl v áčku víckrát. Realizační tým byl pro mě něco úplně nového, naštěstí se mnou trenér Beránek mluvil hned v autobuse a měl jsem z toho poměrně dobrý pocit. Na druhou stranu je to pořád fotbal, je to všude stejné a nebylo se čeho bát.“

Padly narážky na vaši branku do sítě Slavie?
„Narážky byly, ale zase ne nic strašného, spíš mi kluci posílali smsky a hecovali mě už po zápase (úsměv).“

Jak zatím hodnotíte probíhající soustředění na Slovensku?
„Na soustředění jsem zatím spokojený, protože se přiznám, že mám raději teplo. Nesnáším, když je v lednu mínus deset a já musím hrát venku. Přivítal jsem to, i když je soustředění delší, než jsem zvyklý. Jsem rád, že využíváme krytou halu, což je pro všechny lepší. I v Praze bychom trénovali na umělé trávě.“

Blíží se přípravné zápasy, pro vás asi klíčové období přípravy. Budete se v nich rvát o místo v kádru i pro jaro…
„Jedna věc je trénovat s týmem, druhá věc je zápas. Já se přiznám, že mám raději zápasy než tréninky, protože zápas je důvod, proč se trénuje. Určitě půjde o všechno, nemám na co čekat, musím všechny přesvědčit, že sem patřím. Mám jasný cíl prosadit se tady, zůstat ve Slavii a nastupovat co nejčastěji, abych udělal další krok ve své kariéře.“

Na pokoji jste s Levanem Keniou, předtím jste se ale neznali, že?
„Neznali. Byl jsem domluvený, že budu na pokoji s Kájou Hrubešem. Přijeli jsme sem, a jak jsme já a Levan poměrně noví, tak už měl Standa Vlček rozepsané pokoje a my to tak nechali. S jazyky je to malinko složitější, ale už se domluvíme. Vím všechno o jeho rodině, kariéře. Je to super kluk, myslím, že už ho tím trochu otravuju, ale jak byl v už v sedmnácti v Schalke a pak i jinde, ptal jsem se ho na spoustu maličkostí. Chtěl jsem vědět, s kým hrál, jak hrál, jak trénoval, snažím se to brát tak, že je pro mě skvělý příklad, jak se můžu posunout. Jsem rád, že jsem nakonec s ním, je to velice dobrý fotbalista a pro mě tedy i učitel.“

Jakým jazykem spolu tedy hovoříte?
„Levan nemluví moc anglicky, takže já piluju němčinu. Až se vrátím, čeká mě z ní zkouška, takže tohle je další věc, ve které mi může hodně pomoct, protože on mluví plynně. Studuji teď na ekonomce, mám individuální plán, některé zkoušky jsem zvládl v předtermínu, ale po návratu mě čeká právě ta zkouška z němčiny. Od Levana se tak kromě fotbalových věcí snažím učit i němčinu, to je super.“

Jak zvládáte kombinovat vysokou školu společně s fotbalem?
„Popravdě to zvládám dost těžce, ale naštěstí mám profesory, se kterými se snažím domluvit. Snažím se za nimi chodit, aby o mně věděli. Mám stoprocentní individuální plán, takže bych tam nemusel chodit vůbec, ale z gymplu jsem si zvykl na to, že je tam lepší být, co nejčastěji to jde. Potom se to nemusím učit doma a já navíc nejsem typ, který by se doma rád šprtal. Nejsem premiant, ale myslím si, že to nějak lze zvládnout.“

Bylo studium vaše iniciativa nebo rodičů?
„Určitě moje i rodičů, ti mi řekli, že pokud splním maturitu, do třiadvaceti mě nechají rozhodnout, zda budu fotbalistou nebo ne. Samozřejmě, že dokud jsem nešel do Slavie, myslel jsem si, že budu minimálně právník nebo doktor (smích). Během čtyř let na gymplu, když jsem hrál za Slavii a měl individuální plán, jsem už ale zjistil, že zase tak studijní typ nebudu a táhne mě to k fotbalu. Věděl jsem, že maturitu musím mít a teď ta vysoká škola už je něco, co chci studovat, dokud to půjde.“