Je to ocenění pro celou Slavii, vzkazuje trenér roku
Trenér Trpišovský ovládl anketu, ve které hlasuje fotbalová akademie – hráči, trenéři, funkcionáři a novináři, celkem jasně. O necelých 200 hlasů druhý skončil Jaroslav Šilhavý, třetí místo získal Petr Rada.
Trenére, velká gratulace k prestižnímu ocenění. Jak vás těší?
„Samozřejmě si toho moc vážím, protože je to anketa, kde hlasuje široké spektrum lidí z prakticky každého odvětví fotbalu a je to pro nás všechny v trenérském týmu taková odměna. Jsem hrozně rád, že se nám letos podařilo toto ocenění pro Slavii získat. Děkuji těm, co nám dali svůj hlas.“
Je to meta, o které jste jako začínající trenér snil, nebo je to něco, na co jste vůbec nemyslel?
„Pro mě bylo sci-fi i pomyslet na to, že bych se někdy dostal do profesionálního fotbalu. Od svých dvaceti let, kdy jsem postupně procházel jako trenér různé kategorie, byl můj sen si odtrénovat třeba alespoň jeden zápas v první lize. V životě by mě nenapadlo, že se v ní budu objevovat pravidelně a už vůbec ne, že se podívám i do Evropy. Na to, že bych vyhrál trofej trenéra roku, jsem nepomyslel ani chvíli. V době, kdy jsem začínal, tak jsem si říkal, jestli mi někdo svěří alespoň dorost. Další meta byla dělat trenéřinu jako povolání, aby mě živila, a hlavně abych tu práci dělal dobře. Všechno, co se teď děje, byl tehdy jiný svět a byla i odlišná doba, u kormidla pak stála jiná generace, mně bylo dvacet let. I cíle proto byly jinde. Toto ocenění je pro mě osobně absolutně navíc. V podstatě tomu ještě stále nemůžu uvěřit, že se to děje.“
Jak vás těší, že jste se dostal do výběru v kategorii, kterou si dříve podmanili třeba Karel Brückner nebo Pavel Vrba?
„Je to až neuvěřitelné, když se podívám, jaká jména tu kategorii dříve vyhrávala. Je pro mě čest se mezi nimi objevit. Vzpomínám si, když jsem začal studovat trenérskou „B“ licenci. Shodou okolností jsem se tehdy dostal na vyhlašování ceny trenéra století a byla tam všechna velká trenérská jména, o kterých se bavíme. Pan Uličný, Karel Brückner, Jozef Vengloš nebo Vlastimil Petržela a další. Zkrátka všechny trenérské veličiny té doby. Já jsem se tam dostal přes svého známého jako host a koukal jsem na ně jako na bohy. Oni tehdy trénovali první ligu a hrozně jsem je obdivoval. Dnes mám odpovídat na otázky, jak se cítím, když jsem vyhrál ocenění, které mě řadí mezi ně. Těžko se mi tomu věří. Myslím, že konkrétně třeba Karel Brückner předběhl svoji dobu, tehdy byl možná jeden z nejlepších trenérů na světě. Mluví za něj výsledky, kterých dosáhl nejen s reprezentací, ale i s klubem, s Olomoucí. Když tehdy hráli třeba s Realem Madrid, prezentovali se skvělým stylem, odlišným od ostatních. Byl obrovský vizionář. O Pavlu Vrbovi jsem už mluvil několikrát. Jsou tam ale i jiná jména, třeba Václav Ježek. Znovu říkám, asi bych potřeboval štípnout do tváře nebo dostat pořádnou facku, abych si v hlavě srovnal, že se to skutečně děje.“
O vás se ví, že společenské akce moc nevyhledáváte. Letos se vzhledem k okolnostem galavečer nekoná. Když to trochu odlehčíme, berete to jako pozitivum, že si můžete ocenění užít doma?
„Pokud to budu vnímat trochu s nadsázkou a odlehčeně, je to pro mě skutečně jedna z pozitivních zpráv. Já akce, na kterých je hodně lidí a žádá se, abych byl středem pozornosti, skutečně příliš nemám rád, chodím tam jen v momentě, kdy je nelze odmítnout nebo tam musím být. Představa, že se nemusím soukat do bot a obleku a nebudu středem pozornosti v mém soukromém životě, se mi celkem zamlouvá. Nejsem jednoduše společenský typ, v soukromí tyhle události zkrátka nevyhledávám. Nic to ale nemění na faktu, že si ocenění strašně vážím. V minulosti jsem byl už dvakrát druhý, teď se mi podařilo vyhrát. Jsem ale rád, že můžu být doma s rodinou a neuškrtím se na kravatě v obleku (úsměv).“
Společně s vámi byl vyhlášen fotbalistou roku Tomáš Souček. Když jste byli spolu na Žižkově, napadlo by vás něco takového?
„Vůbec ne. Já jsem měl tehdy úplně jiné starosti, i když to není zas tak dávno, pokud si dobře pamatuji, tak zhruba šest let. Tomáš Souček k té své dosud skvělé kariéře našlápnuto už měl, pravidelně jsme ho nasazovali do hry (úsměv). Mě osobně ale nic takového nenapadlo, v tu dobu jsem si ani nemyslel, že se někdy prosadím v naší nejvyšší soutěži jako trenér, natož, že bych si zkusil trénovat v evropských pohárech. V tu dobu jsem byl nesmírně rád, že jsem se dostal do druhé ligy, bral jsem to jako zázrak. Neměl jsem myšlenky na trénování takového velkoklubu, jako je Slavia, a natož, že s ní někdy budu hrát Ligu mistrů. Tehdy jsem byl nováčkem v druhé lize a Tomáš? Ten si zažíval svůj debut v dospělém fotbale. Jsem moc rád, kam jsme to od té doby za 6 let spolu dotáhli. Ať už my trenéři nebo on. Je vidět, že máme za sebou nádherný rok.“
K ruce máte velký tým lidí, bez kterých by rok 2019 nebyl takový. Souhlasíte?
„Rozhodně! Samozřejmě se k tomu váže poděkování pro všechny. Ale je to trochu nevděčná role, protože nikdy nemohu poděkovat všem, kteří by si to zasloužili a jsou bez pochyby součástí toho, že jsem získal tohle ocenění. Nejde je vyjmenovat. Ta cena je sice za rok 2019, ale abych ji mohl získat, muselo se na tom podílet hrozně lidí. Samozřejmě největší dík patří všem hráčům, kteří byli v minulém roce součástí týmu, protože bez správných hráčů žádný trenér nic nedokáže. Vždy říkám, že hráči jsou důležitější než trenér, protože oni bez trenéra mohou vyhrát zápas, ale trenér bez nich nikoli. Dík proto míří hlavně do kabiny, a to i ke všem kondičním trenérům, fyzioterapeutům, masérům, kustodům, Standovi Vlčkovi, našemu videotechnikovi Lukáši Váňovi a samozřejmě trenérům ve štábu okolo mě, to ocenění beru tak, že je pro nás všechny. Chtěl bych poděkovat vedení Slavie, v čele s Jaroslavem Tvrdíkem a Tomášem Syrovátkou, že mně dovolili tento tým trénovat a mohl jsem získat tohle ocenění. Dík patří i všem zaměstnancům ve Slavii, kteří nejen v tom krásném roce vytváří pro nás všechny neuvěřitelné zázemí, které potřebujeme. Chtěl bych poděkovat i Michalu Býčkovi. A hlavně moc děkuji i Honzovi Nezmarovi, který mě do první ligy přivedl a vlastně je to takový můj strážný anděl, který mi sedí na rameni od začátku mého působení v nejvyšší soutěži. Každý trenér v životě podobného člověka potřebuje. Speciální poděkování pak samozřejmě patří mým rodičům, že mi vůbec dali možnost se k této práci dostat, protože mě celý život podporovali. Samozřejmě také mojí přítelkyni, která bohužel sklízí i ty negativní dopady mojí práce. Jí patří největší poděkování a také mému synovi. Trenérská práce je náročná a za těmihle všemi úspěchy se bohužel skrývá to, že je musím okrádat o čas strávený se mnou. Ocenění je tady hlavně i pro ně.“
Nedílnou součástí slávistického stroje jsou fanoušci. Máte pro ně nějaký vzkaz?
„Chtěl bych říct, že výhru vnímám jako cenu pro Slavii. Je to slávistická trofej, stejně ji vnímám i u Tomáše Součka, to je taky výhra pro Slavii. Jsem rád, že ke čtvrtfinále Evropské ligy, zisku domácího „doublu“, výhře v československém poháru i startech v Lize mistrů, jsme nakonec mohli přidat ještě tohle razítko v podobě trenéra a hráče roku. Je to pro mě všechno jeden balíček. Odměna pro všechny, kteří jsou toho součástí, ať už v realizačním týmu nebo ve Slavii obecně. Beru to jako satisfakci pro ty, kteří mě přivedli do Slavie a věřili mému stylu, tomu, co chci dělat. Je to přesně pro všechny, kteří mi dnes a denně ve Slavii pomáhají. Ta moje práce je zkrátka takový vrcholek ledovce, pod kterým je řada ohromně důležitých lidí, mnohdy důležitějších, než jsem já sám. Pokud bych to počítal na trofeje i s tou Sukovou, je to pět trofejí za uplynulý rok pro Slavii. Uzavírá se tím veleúspěšná doba, která se zařadila mezi ty nejslavnější v bohaté historii Slavie. A pokud jste se ptali na vzkaz fanouškům, tak mám jedno velké poděkování za trpělivost, kterou s námi měli v začátcích našeho angažmá. Při těch porodních bolestech, které předcházely tomu všemu, co jsme pak společně zažili, a věřím, že zažijeme i v budoucnu."
