Před 75 lety byl vypálen stadion Slavie na Letné
Škoda se vyšplhala na 2 828 000 korun. Během svého působení získala Slavia na tomto hřišti 13 mistrovských titulů, třikrát slavila double (vítězství v lize i v poháru). Po dobu tří let pomohla Slavii se hřištěm Sparta a ve čtvrtek 7. dubna 1948 se na nově vybudovaném stadionu červenobílých na Letné hrál opět fotbal s SK Čelákovice (výhra 11:1). Diváci mohli obdivovat novou moderní dřevěnou tribunu za 3 a půl milionu korun.
Přímým svědkem požáru domácího stánku Slavie byl Milan Ogoun – kapitán atletické Slavie od roku 1942 a rekordman na 400 a 800 metrů, který v prostorách stadionu bydlel. Jeho otec a bratr se aktivní spoluprací podíleli na činnostech Gabčíka a Kubiše v přípravě atentátu na říšského protektora Heydricha:
„Od soboty 5. května 1945, kdy bylo z rozhlasu vyhlášeno Pražské povstání, stala se situace na celé Letenské pláni hodně nebezpečná. Střílelo se z mnoha stran – německá vojska, německé rodiny, které na pláni bydlely, začala fungovat i domácí česká obrana. Proto jsme s tchánem odstěhovali rodinu do suterénních prádelních prostor. Byl jsem ženatý krátký čas a měli jsme půlroční dceru. Nešlo je jinak ochránit. Vlastně my dva chlapi jsme vůbec nespali, jen jsme hlídkovali. V tělocvičném objektu „Studánka“ nad Stromovkou, kde provozovala některé sporty právě Slavie, bylo obránci Prahy ustaveno velitelství obranného vojenského okruhu stejného jména. Vedoucím technického pracoviště tam byl architekt Pokorný, jinak správce klubového majetku.
Na operační mapě svěřeného úseku byly zakresleny uliční barikády, postavení bránících jednotek a potřebné podrobnosti obránců Prahy. Tady a na barikádě v Kamenické ulici „sloužili“ dva nerozluční přátelé právě ze Slavie: Jirka Hanke zvaný „Papoušek“ a s ním Karel Keval. Ten dost „atletil“ a fotbal hrál pravidelně za rezervu. Oni a ještě asi tři kluci přišli na pomoc s hašením. Bylo to před půlnocí. Kolem jedenácté večer v neděli 6. května se totiž ocitl náš stadion pod neuvěřitelně silnou palbou německých zbraní. Byla to zběsilá série a bohužel obsahovala i zápalné směsi. Tribuny začaly hořet ohromnou silou. Nešlo to zachránit.
Na velitelství „Studánka“ zaznamenali rudou zář nad střechami letenských činžáků, vydali se k nám i s vodní zálohou, ale na vše bylo pozdě. Říkali jsme si, proč Němci ustali a rychle palebné pozice opustili a změnili svá postavení? Náčelník bojové jednotky obránců v Technickém muzeu a také člen Slavie nadporučík Stock zaprotokoloval, že palebné pozice Němců ostřelovali. Další ráno bylo smutné. Vše ještě doutnalo. A Němci v Praze ožili. Už se vědělo, že Američané nejedou z Berouna na Prahu se svými tanky, naopak německý polní maršál Schörner stahoval síly „na Prahu“ a hodlal město „držet“ nejméně tři týdny.
Co jsme probírali na Slavii? Kdy se tu naposledy objevili Vogel s Hahnemannem, „provianťáci“ wehrmachtu, co si sem za Bicanem chodili taky zatrénovat... Kdy naposledy jsme slyšeli o českých udavačích, co „měli na svědomí“ Rošického s Vojtěchovským... Kdy se objeví ti, co se vraceli z koncentráků jako třeba Jandera… Přišla i paní „Fanny“ Maddenová s nějakým prádlem, byl už podvečer... A právě ona přinesla ohromně smutnou zprávu od architekta Pokorného z velitelství „Studánka“. Dnes na barikádě v Kamenické ulici padl náš fotbalista a atlet Karel Keval.“
