Co najdete v nedělním Slávistickém Poločase
SYNOT TIP ARENA/EDEN – Rozhovor s Lukášem Jarolímem, šedesátiny Miroslava Pauříka, návštěva slávistů u Miroslava Ondříčka nebo nahlédnutí do fotarchivu s Karlem Nachtmanem. To a další zajímavosti najdete ve Slávistickém Poločase, který vychází v rámci nedělního zápasu Slavie s Libercem. Poločas je zdarma k dispozici v den zápasu u vchodů na stadion.
Lukáš Jarolím zažil v Brně obnovenou premiéru
Po tříletém angažmá v italské Sieně se vrátil opět do klubu, ve kterém s fotbalem jako malý kluk začínal a ve kterém působil s různými přestávkami téměř čtrnáct let. V roce 1996 také jako devatenáctiletý oslavil se Slavií mistrovský titul. Podobný úspěch by si rád zopakoval i teď. „Když se nás s bráchou učitelky ve škole ptaly, čím chceme být, tak jsme vždycky shodně odpovídali, že fotbalistou. Tehdy byla jiná doba, takže se na to moc dobře nedívaly. Fotbal byl ale pro nás vždycky na prvním místě,“ vzpomíná Lukáš Jarolím.
Když jste se v létě do Slavie vrátil, tak se hodně v médiích řešilo, že vás bude opět trénovat váš otec. Jak jste to vnímal?
„Vzhledem k tomu, že táta se prosadil jako fotbalista, tak mě to provázelo prakticky od mých prvních fotbalových kroků, kdy jsem tady ve Slavii začínal. Dnes už to prakticky nevnímám, je to počtvrté, co mě trénuje, takže už to beru jako normální věc.“
Do Slavie jste se vrátil po třech letech. Je spolupráce s Karlem Jarolímem lepší než když jste se spolu sešli v mužstvu jako trenér a hráč poprvé?
„Určitě je to lepší. To by bylo špatné, kdyby to nemělo být lepší. Jsme oba o něco starší, zkušenější a určitých situací se dnes už dokážeme vyvarovat.“
Na jaké angažmá rád vzpomínáte?
„Určitě na dobu strávenou ve Francii. Čtyři roky jsem tam byl s rodiči a rok jsem tam byl sám. To je dost dlouhá doba na to, abych měl na Francii dobré vzpomínky. A co se týká té fotbalové stránky, tak to bylo angažmá v Itálii. Tři roky jsem byl v pěkném městě v Toskánsku, působil jsem v první lize, takže na to vzpomínám opravdu rád.“
Pro kluka, který vyrostl v socialismu, musel být příchod do Francie jedno velké překvapení...
„Určitě. Dříve jsme se takzvaně na západ nikdy nedostali, byla to naše první cesta. Já i brácha jsme byli ze všeho vyjukaní, chvíli to trvalo, než jsme se s tím srovnali. Když jsme tam třeba přišli do supermarketu, tak jsme na všechno koukali s otevřenou pusou. Od sportovních věcí, které jsme předtím nikdy neviděli a neznali, až po různé potraviny.“
Jak vás přijali vaši vrstevníci? Bylo těžké si tam najít ze začátku kamarády?
„Na první trénink ve Francii opravdu nezapomenu. Francouzsky jsme neuměli ani slovo, šli jsme tam s tím, že se to tam naučíme. Další věcí bylo samozřejmě oblečení. Všichni kluci měli na sobě repliky dresů, které jsou dnes běžně k dostání, ale dříve něco takového nebylo. My s bráchou jsme měli obyčejné tričko, trenky a gumové kopačky. Takže ostatní na nás docela koukali, jak jsme tam přišli vybavení (směje se).“
Hrál se fotbal u Jarolímů často? V tomto ohledu je asi výhoda mít bratra, se kterým si můžete kdykoliv jít na hřiště zakopat...
„S bráchou jsme v podstatě nic jiného nedělali (směje se). Když jsme se přestěhovali do Francie, tak mně bylo jedenáct a jemu osm. Českou školu jsme studovali dálkově, takže jsme měli v podstatě spoustu času. Téměř každý den jsme hráli na zahradě fotbal, bez toho jsme ani nemohli snad být. A když bylo špatné počasí, tak jsme si kopali v domě. Rodiče z toho ale moc velkou radost neměli. Tak jsme vždycky čekali, až nebudou doma, abychom mohli přestěhovat nábytek a hezky to rozbalit. Jenom jsme vždycky museli být ve střehu a vyhlížet, až se budou vracet, abychom to stačili dát všechno nazpátek.“
Váš otec neměl radost z toho, že se fotbalu věnujete i po tréninku?
„Z toho určitě radost měl. Ale moc velkou radost neměl, když doma našel rozbitý nábytek a prošoupané koberce.“
Pokračování rozhovoru si můžete přečíst ve Slávistickém Poločase.
