Pepi byl nedostižný nejen ve fotbale | SK Slavia Praha
Více

Pepi byl nedostižný nejen ve fotbale

O tom, že byl Josef Bican nejlepší kanonýr všech dob, pochybuje málokdo. Pepi byl však přeborníkem i v jiné disciplíně: v chytání ryb. Chodil na ně dlouhá léta a postupně se z něj stal vášnivý rybář. Pavel Kovář to ve své knize „Bicanovo tajemství“ popisuje víc než výstižně.
Někde to už četl předtím a Jan Werich mu tuhle pravdu starých Asyřanů připomněl: Kdo nechytá ryby, zkracuje si život. Protože do jeho délky, kterou každému z nás bohové vyměřili, se nezapočítává čas strávený rybolovem…
Ryby začal chytat v Sedlici s dědou jako kluk – na černo.
„Děda nebyl pytlák, spíš jen takový pytláček. Kolem Sedlice bylo asi třicet rybníků. Krásných a plných ryb. Jednou šla babička k jednomu z nich prát. Malá voda, pěkný letní den. Děda a já jsme šli taky. Děda mi udělal menší proutek, nemohl vědět, že hned zabere pořádnej kapr a utrhne mi to. Sobě uřízl silný prut, dal tam rousnici, měl imitaci padesátku a chytil hned obrovskýho kapra.
Pepo, dones ho babičce. Babička kapra zabila a strčila pod prádlo na dno nůše. Když jsem se vrátil k dědovi, měl už dalšího. Nesl jsem ho zase babičce, ale ta začala šeptat: Támhle naproti se někdo díval, určitě rybmistr, řekni dědovi, ať toho nechá!
Babička si to vymyslela, dvě ryby nám stačily, děda by totiž chytal dál. Nemít ovšem strach, že nás chytnou. Kolikrát říkal, že kdyby ho policajt vedl přes Sedlici v železech, že by tu ostudu nepřežil. Rychle jsme rozlámali pruty, zahrabali je do trávy a děda chudák, aby zmátl rybmistra, obešel snad celou vesnici a přišel domů až kdovíkdy. My s babičkou jsme donesli ryby domů, babička je dala do tašky, tu strčila pod zástěru a šla k místnímu holiči. To byl moc hodný pán, chudé lidi stříhal celý život zadarmo. Za dva kapry dal babičce třeba dvacetikorunu. Ta byla šťastná…“
Děda mohl Pepiho naučit jen pár pytláckých fint, ale to bylo málo. Ve Vídni se nerybařilo, takže řádným rybářem se stal až po příchodu do Prahy. Členem Rybářského klubu byl od roku 1939. Tehdy ho začal učit všem tajům rybolovu slávistický internacionál Josef Čapek.
„S ním jsem jezdil od začátku války na labskou tůň Borek. To bylo ještě Labe čisté. Pepík mě zasvětil do všech rybářských fint. Hlavně nás bavilo chytat štiky. Tenkrát jsme tam chytali úplně sami. Ve válce, auta žádná, jsme jezdili vlakem do Staré Boleslavi a na Borek šlapali osm kilometrů. Ruksak, tři pruty, rybičky jako návnady. Byl jsem mladej, celou cestu bych nejraději utíkal, už abych byl u vody. Objevovali jsme se tam jednou za týden nebo čtrnáct dní. Byla to skvělá rybářská škola a měli jsme i bohaté úlovky. Po letech jsme spočítali, že průměrně za den každý chytil pět štik. To je k neuvěření, dneska jich chytíte taky pět za rok. S rybami je to jako s góly, taky jich je čím dál míň…“
Z nádraží Praha-Těšnov, které je zbourané, dnes tudy vede magistrála a opodál stojí hotel Atrium, jim jel osobní vlak ve tři hodiny ráno. Pak museli šlapat oněch osm kilometrů, takže chytat začali před šestou. Nosili si s sebou dost jídla a nikdy nezapomněli na lahvinku vína. Anebo slivovičky, to když v říjnu po ránu už trochu mrzlo. Tu ale na rozdíl od vína Josef Bican skoro nepil. Zato u vody kouřil cigarety. Ono to vlastně nebylo kouření, protože nešlukoval, jen vyfukoval kouř. Odháněl komáry.
Na stará kolena chytal Bican skoro celý rok. I v zimě, klidně i na Štědrý den. „Jsou období, kdy ve Vltavě u Trojského mostu chytnu čtyřkilového a párkrát i desetikilového kapra. Rozdávám je. Mám od mostu až k zoologické zahradě svá místa, kde si ryby krmím. Pozdě na podzim obden až tři kila vařených brambor, nudlí, kolínek a pěkně rozsekaných na drobno. Loni jsem tak od začátku listopadu až do poloviny prosince chytil sedmadvacet kaprů! Nádhera!“
I když mrzlo, vydržel sedět čtyři hodiny u vody, až do tmy. Praha z dálky za řekou svítila, občas se trochu zahřál u ohýnku. Jednoho dne ale ani ťuk. To se kapři stáhli do slepého vltavského ramene pod Bulovku, je tam hloubka, bahno, klid. Tam přezimují.
Pepi měl mezi rybáři hodně známých, ale nejraději chytal sám. Neměl rád, když chytil rybu, že si hned přisedl jeden, za chvíli druhý a pak třetí. To se zvedl a šel jinam. Protože ze sportu si přinesl smysl pro fair play a rybolov bral sportovně.
„Někdy chytnu deset až patnáct plotic, krásné ryby, jsem u vody sám. Tak to je dobrý, říkám si a těším se na zítřek. Přijdu druhý den na to samé místo a je tam plno rybářů. A všichni hned: Pane Bican, včera jste se napakoval, co? Já vás viděl… Je mi záhadou odkud. Možná z mostu dalekohledem.“
K vodě si z fotbalu přinesl neocenitelné vlastnosti – postřeh, rychlou reakci a snahu využít každou šanci. Hodiny se nehnul od prutu, zatímco ostatní rybáři si šli zapálit a poklábosit kus od břehu. On ne. Seděl a vytrvale sledoval třpyt vlnek. Nikdy z něj neměl před očima mžitky. Ryby neměly šanci, podobně jako ji neměli brankáři. Rybáři proto říkali: „Pan Bican? Ten je jako vydra!“
A co na to Pepi? „Chytil jsem v životě strašně moc ryb. Daleko víc než jsem dal gólů. Párkrát několik parádních štik za dopoledne! Víte, co to je za rybářské štěstí?! Jedno je jisté – fotbal jsem snad hrát uměl, ale ryby chytat umím!“

Převzato z knihy Pavla Kováře "Bicanovo tajemství".
Foto: archiv Josefa BIcana.

Aktuálně

U16 míří do Emirátů. Utká se mimo jiné s Chelsea a Sportingem

29. 3. 2024
Slávisté z kategorie U16 míří na mezinárodní turnaj do Spojených Arabských Emirátů. Na turnaji je čeká pět utkání mimo jiné s Chelsea a Sportingem Lisabon.

Informace pro fanoušky na Slovácko

29. 3. 2024
Zápas v Uherském Hradišti se hraje v sobotu 30. března od 18:00. Co k výjezdu potřebujete vědět?

Sbírka na nový vozík pro slávistu Jakuba

28. 3. 2024
Slávista Jakub Vybíral trpící dětskou mozkovou obrnou, se na fanoušky obrací s prosbou o pomoc. Přispějete Jakubovi ve sbírce na potřebný nový elektrický vozík?

Další články