Karel Šiktanc o Pepi Bicanovi
28. 10. 2002, Redakce
Bylo mi deset let… Stáli jsme s otcem v ochozech kladenského fotbalového stadiónu. Bylo nabito, protože přijela Slavia Praha. Stál jsem na špičkách, slepý sluncem, hluchý křikem, vlajka se tloukla na žerdi. Nikdy nikdo ještě nedokázal perem zachytit tu chvíli, to ovzduší, to prostředí, které mám dodnes v hlavě. Všecko je tak báječně barevné a čistotné a podrobné, že bych si to mohl po nocích potichu říkat ze sna. Protože šlo o všechno. Tatínek fandil Kladnu a já Slavii. A já, vyšponovaný jako lať, nemohl se dočkat hráče, o kterém všichni mluvili, o kterém jsem už věděl první poslední, však dosud nikdy neviděl ho hrát. Bylo to nádherné. Byl to můj nejsvátečnější den.
A já tu za něj dneska děkuju.
Ano, je to dávno: čtyřiašedesát let. Bylo to kousek od války, kterou jsme ani netušili. Co vše pak ještě bylo za ten dlouhý čas! Josefa Bicana jsem pak samozřejmě viděl ještě hodněkrát…
Ale ať: já ho mám pořád v očích tam na Kladně, tam poprvé. Protože už tenkrát to byl můj hráč. Můj ze všech první. Fotbalista královského rodu. Pan Kumštýř. Protože umět obdarovat lidi je umění. A těch, co dokážou to, trvale na světě málo.
