HVĚZDNÁ HISTORIE | Zážitky z první ruky Václava Petráka
Slavia dokráčela v sezoně 1999/2000 v Poháru UEFA až do čtvrtfinále a po cestě si na nedostatek vzrušení rozhodně stěžovat nemohla. Zápas s Vojvodinou na neutrální půdě, která i byla hodně horká pro obě mužstva, neméně dramatická odveta v Bukurešti po senzační domácí výhře nad silnou Steauou anebo řada zápasů v netradičních dresech, doma i venku. Jak na to všechno vzpomíná tehdejší kustod Václav Petrák, který se dnes stará mimo jiné o chod slávistického muzea?
Škatulata s dresy
Pokud se podíváte na fotografie z úvodního zápasu čtvrtfinále na půdě Leedsu United, zaujmou vás určitě pro Slavii netradiční celočervené dresy. Utkání v Anglii ale nebylo jediné, ve kterém slávisté v této kombinaci nastoupili. „Šlo o třetí sadu, dresů, první sada byla červenobílá, druhá tehdy tradičně modrá. V červené sadě jsme už hráli s Grasshoppers Curych, a protože jsme postoupili, tak jsme ji brali jako vítěznou. Používali jsme ji pak v celé té sezoně,“ vzpomíná tehdejší kustod, kterého asi nikdo nemůže podezřívat, že by si právě na dresy nepamatoval.
Oproti tomu například domácí zápas s Vojvodinou hned v prvním kole odehráli slávisté v modrých dresech a záznam utkání může nepozorného diváka skutečně zmást. Jugoslávci totiž na Strahově nastoupili v červenobílém sešívaném dresu, který k nim historicky patří stejně jako ke Slavii. Když se totiž činnost klubu začala těsně po první světové válce rozvíjet, stala se jakýmsi jeho patronem (i vzhledem k tomu, že řada hráč tehdy studovala v Praze) právě Slavia. A na důkaz vděku přijala Vojvodina slávistické sešívané dresy za svoje.
„Doma mám na památku téměř všechny dresy z této sezony. Ze zápasu s Grasshoppers Curych, se Steauou, s Udinese Calcio i s Leedsem. Chybí mi bohužel jenom Vojvodina Novi Sad, to tehdy nešlo a dodnes mě to mrzí. Moc jsem stál o to vyměnit si dres s hráčem, který se jmenoval Mrdak. Když jsem to jméno viděl na jeho dresu, říkal jsem si, že tohohle hráče prostě musím mít. Ale bohužel, hráči Vojvodiny si dresy měnit nemohli, protože měli jen jednu sadu, se kterou hráli ligu i pohár,“ vysvětluje Václav Petrák možný důvod toho, proč náš tehdejší soupeř nastoupil na Strahově právě v červenobílém.
Ani Novi Sad, ani Szeged. Skopje
Vstup do pohárové sezony nebyl pro slávisty žádný med, a to nejen z pohledu výsledků, kdy dvojzápas s Vojvodinou otáčeli až v samém závěru domácí odvety. Venkovní zápas, který skončil bez branek, se totiž v tehdejší napjaté situaci musel odehrát v makedonském Skopje. UEFA kvůli konfliktu s Kosovem fotbal v tehdejší Jugoslávii hrát zakázala a po plánech na přesun do maďarského Szegedu, bulharské Sofie nebo dokonce sehrání obou zápasů v Praze padla nakonec volba právě na Skopje.
Stalo se tak pouhých devět dní před zápasem a sehnat ubytování tak nebylo zrovna snadné. Mimo jiné proto, že Skopje byla jedním z center poválečné pomoci Kosovu, město bylo plné uprchlíků a vojáků jednotek KFOR.
„Kustod Petrák a maséři táhnou přepravky, v nichž mají desítky litrů vody. Bez ní jsme si netroufli. A také bude hlad, uvidíte při snídani, ty jejich slibované švédské stoly chci vidět,“ citovala tehdy Mladá Fronta klubového lékaře Josefa Maurera.
Hotel hodinu od města a problém s cigaretami
„Právě zápas ve Skopje, kde jsme hráli s Vojvodinou Novi Sad, se mi z celé sezony vybavuje úplně nejvíc. Musím říct, že jsme tam měli nejhorší ubytování, co pamatuji v rámci mých sto šesti zápasů v evropských pohárech, co jsem se Slavií absolvoval,“ dodává sám Petrák.
„Bydleli jsme asi padesát kilometrů od Skopje a bylo to poprvé a naposledy, co jsem zažil, že v jednom hotelu bydleli společně hráči, novináři i fanoušci. On to vlastně nebyl hotel, byla to spíš taková ubytovna. Když jsem chtěl na pokoji otevřít okno, tak mi málem vypadlo z rámu na ulici,“ přidává někdejší kustod zkušenosti s ubytováním ve městečku Veles.
„Když taxikář vezl sportovního sekretáře Zdeňka Kudelu na meeting UEFA, tak mu u taxíku někde uprostřed polí upadl z auta výfuk. Auto se i přes taxikářovu snahu nerozjelo a Zdeněk Kudela si tak musel zavolat nový odvoz.“
„Na tenhle výjezd taky nezapomenu z toho důvodu, že novináři, kteří s námi bydleli na hotelu, mi ráno v den zápasu řekli, že tragicky zahynul Zdeněk Jánoš. To byla hrozná zpráva,“ připomíná Václav Petrák smrt někdejšího gólmana Slavie, která v tu chvíli otřásla celým mužstvem.
Dres si sice slávistický kustod ze zápasu s Vojvodinou neodnesl, přesto mu jeden suvenýr z výjezdu do Skopje zbyl. „Na stadionu ani v okolí se taky nikde, absolutně nikde nedala sehnat cigára. Trenér Franta Cipro mě poprosil, jestli bych mu je nesehnal, a dal mi na ně dolar. Jak jsem ale řekl, bylo to absolutně nemožné. Všude se prodávaly jen samé oříšky a semínka, takže ten jeho dolar mám doma někde schovaný na památku dodnes,“ uzavírá Petrák vzpomínky na bezpochyby jeden z nejdramatičtějších výjezdů Slavie.
Nutno dodat, že z utkání na neutrální půdě nebyl nijak nadšený ani náš tehdejší soupeř. Vojvodina se v té době mohla pochlubit kompletně zrekonstruovaným stadionem, na který se ale tehdy na ligu pouštělo zadarmo a evropské poháry, ze kterých by klub viděl alespoň nějaké peníze, se na něm nesměly hrát. Namísto toho se hráči trmáceli na zápas přes pět set kilometrů autobusem, na letadlo tehdy podle generálního sekretáře klubu prostředky v rozpočtu nezbyly…
A jak to bylo dál?
Pokud vás zajímá, jak to bylo dál, podívejte se na náš Řečnický klub. Cestu Slavie pohárem UEFA tam popsal tehdejší útočník Luděk Zelenka.
