Musíme si uvědomovat, jak velký klub reprezentujeme
Jindřich Trpišovský strávil v dalším díle slávistické talkshow Řečnický klub více než hodinu povídáním o širokém spektru témat od jeho vztahu ke Slavii, přes aktuální připravenost hráčů, až například po rekonvalescenci Davida Hovorky. K fanouškům se připojil po čtvrtečním tréninku ze své kanceláře s náčrtem sestavy Sevilly z legendárního odvetného zápasu osmifinále Evropské ligy za svými zády.
„Je to náčrt sestavy, který si vždy děláme hned po losu. Jak jsme takoví pověrčiví, tak k úklidu těchto starších věcí dojde vždy až po nějaké domácí prohře. Doma se nám ale vesměs dařilo, tak to tu furt máme. Je to příjemná vzpomínka,“ vysvětlil na úvod náčrt na stěně své kanceláře.
Navázal hned komentářem k návratu ke společným tréninkům, ke kterým v uplynulém týdnu došlo, byť zatím ve skupinkách. „Pro hráče je skvělé, že můžou být konečně spolu, že se opět uvidí. Můžeme spolu jednodušeji komunikovat a připomene nám to všem dřívější, normální tréninkový režim. Pro hráče to bylo obrovsky náročné období. Měli za sebou náročnou zimní přestávku, ve které běhali a posilovali, potom se odehrála čtyři kola a najednou měli na více než měsíc opět de facto kondiční soustředění doma. Návrat k tréninku je pro hráče obrovským pozitivem,“ měl radost z uvolnění opatření.
„Svým způsobem jsem si tuhle přestávku, i přesto co přinesla, užil. Po 22 letech, kdy mám za sebou kompletních 22 sezon, jsem konečně zažil úplně jiný režim bez tréninků, zápasů, schůzek a managementu toho, kdo přijde, nebo odejde. Život se hrozně zastavil. Ráno jsem se vzbudil a najednou jsem musel přemýšlet, co budu dělat. Musel jsem si program vymyslet sám. Trochu se nám doma prohodily role. Moje paní dělá starostku v obci, ta měla více zařizování než obvykle. Já jsem se naopak najednou staral o věci doma. Je to něco za něco. Obrovsky mi chyběla práce, na druhou stranu jsem si mohl jít zaběhat, projet na kole, nebo jenom přispat. Měl jsem čas zpětně zhlédnout všechny ligové zápasy, co jsem nestihl, srovnat si tréninkové deníky. Takže to mám nyní tak, že mám všechno hotové, srovnané a jenom čekám, co bude dál,“ zhodnotil pro a proti uplynulého měsíce.
Fotbal je jako lyžování. Když to nějakou dobu děláš, tak to nezapomeneš
O to, že by hráči po dobu individuální přípravy zapomněli, jak se hraje fotbal, strach nemá. „Všichni si říkáme, ať už to jenom začne. Je jedno, jakým způsobem, nebo jak kvalitně budeme do míče kopat. Jen ať už tu je fotbal. Kluci jsou na takové úrovni, že žádné problémy s technikou nemají. Dostanou se do toho hned. Aspoň si někteří psychicky odpočinou. Jsou tu hráči, co odehráli za poslední dva roky obrovské porce zápasů, včetně reprezentace. Kluci se z individuální přípravy vrátili většinou ještě lépe připravení, než jsem očekával. Fotbal je jako lyžování. Když to nějakou dobu děláš, tak to nezapomeneš.“
Možná jediným, kdo přestávku přivítal je David Hovorka, který tak dostal více času na přiblížení se návratu do tréninku. „David Hovorka je na tom v téhle fázi tak, jak by měl být. Chodí běhat na antigravitační pás, na kterém dokáže nyní běžet se 75% zátěží nohy. Chodí na procházky, postupně nohu zatěžuje. Všechno probíhá tak, jak má. Doktoři jsou spokojení. Pokud vše půjde tak jako doposud, tak by se mohl na konci května zapojit do tréninkových cvičení bez kontaktu. Na přelomu června by pak snad mohl trénovat už s týmem. Až začne sám běhat se 100% zátěží nohy, bude to pro něj obrovská psychická vzpruha do další práce.“
Že jsem tehdy nepřišel do Slavie? Byl to asi osud
Jindřich Trpišovský promluvil v Řečnickém klubu i o epizodě, kdy měl do Slavie nakročeno z Viktorie Žižkov. Z přestupu však tehdy sešlo. „Byl to asi osud, když se podívám na výsledky z posledních let. Jsem nakonec rád, že to tak dopadlo. Kariéra se nějak vyvíjí a kluby, ve kterých jsem působil mi daly obrovské zkušenosti, díky kterým můžu trénovat velký klub. Kdyby to tehdy vyšlo, mohlo být všechno jinak.“
Cesty Jindřicha Trpišovského a Slavie se však po čase skutečně sešly. Ve spolupráci, která trvá už přes dva roky, zaznamenal několik historických úspěchů, a tak musel přirozeně přijít i dotaz na jeho vztah ke klubu. „První rok, když jsem tu trénoval, tak jsem byl obrovsky opatrný. V momentě, kdy začneš klub trénovat, tak tě fanouškovství opouští. Nad úspěchem, nad zlepšením přemýšlíte najednou 24 hodin denně. Chcete pro klub to nejlepší, o ničem jiném nepřemýšlíte, už nejste jako fanoušek. O mém fanouškovství, nebo sympatiím obecně ke klubům rozhodují především individuality. Pokud mám rád nějakého hráče, nebo trenéra, o kterém vím, že dělá svoji práci dobře, fandí se mi jeho klubu o trochu snadněji. Pokud naopak někoho nemám příliš v lásce, dobře se mi jeho klubu nefandí. Jsem Pražák, na Slavii jsem chodil odmalinka. Táta mě vodil i na Bohemku, fotbalu jsem propadl. Chodili jsme ještě do starého Edenu. Jsem generace, které přímé přenosy všechny zápasy nezajistily. Když jsem chtěl vidět zápas, musel jsem na něj osobně jít.“
„Velikost Slavie jsem přirozeně jako fanoušek fotbalu znal, ale člověk si ji uvědomí stejně až ve chvíli, kdy je tady. Pamatuji si na začátek působení, kdy mi místopředseda představenstva Tomáš Syrovátka říkal, že jsem ještě nezažil trénování ve velkém klubu. Já jsem mu oponoval, že na nás chodilo v Liberci na evropské zápasy deset tisíc lidí. A on mi říkal jednu věc, kterou jsem si uvědomil, až po čase: „Nám tady fandí půl republiky.“ A je to tak. Největší změna, kterou vnímám, je to, že ať přijedeme kamkoliv, jsou tam naši fanoušci. Nejenom fanoušci z Prahy, co za námi přicestovali, ale slávističtí fanoušci z každého kouta republiky. Slávisté jsou všude. Jsou v Praze, na pumpě v Českých Budějovicích, v restauraci v jiné části zemi, prostě všude. Musíme si všichni uvědomit, jak velký klub reprezentujeme, to říkám i hráčům. Jsem proto rád, že vznikla prezidentská chodba, kde vidí hráči největší úspěchy slávistických legend. Připomíná jim to neustále, jaký velký klub, jak prestižní značku reprezentují. Na druhou stranu je to ale i svazující. Každý nezdar je daleko bolestivější, vytváříte na sebe sami tlak.“
Vidět fanoušky, jak s námi po tisících cestují po Evropě, je možná hezčí než samotný zápas
Za dobu svého působení odtrénoval Jindřich Trpišovský na lavici Slavie i spoustu evropských zápasů. Kde zažil nejlepší atmosféru? V tom měl trenér jasno. „Možná to zní jako klišé, ale jsou to venkovní zápasy, kde je plný sektor hostů. Hráčům podpora venkovních fanoušků vždy obrovsky pomůže. Jste v nepřátelském prostředí a najednou vidíte a slyšíte někoho, kdo je po celou dobu zápasu s vámi. Když si vzpomenu na Genk, na fandění na Chelsea, a to nejen na děkovačku, ale i na fandění během zápasu, tak mám stále husí kůži. Nebo zápas na Dortmundu, to jsme brali všichni jako obrovskou odměnu. V kontextu toho, co Slavia v posledních letech prožila, to byla pro všechny obrovské zadostiučinění a odměna. Cítil jsem z fanoušků strašně dobrý pocit. Byl to téměř sen, co jsme mohli zažít. Někdy jsem tomu nemohl uvěřit. Jedeš do Dortmundu na zápas Ligy mistrů a z autobusu vidíš plné ulice slávistických fanoušků. Předtím jsme jeli hrát na Stamford Bridge. Na stadion, na který celý život koukáš v televizi, na Mourinha, na jeho hvězdy. A najednou tam jsou tisíce tvých fanoušků z Česka, kteří tě přijeli podpořit. To jsou možná ještě hezčí pocity než ten samotný zápas.“
Trenér kromě mnoha jiných témat promluvil i o tom, na kom z hráčů se přestávka odrazila nejvíce, jak hodnotí dosavadní sešívané působení Nicolaea Stancia, nebo o svém trenérském působení před příchodem do Slavie.
Záznam a podcast
Celý záznam pořadu Řečnický klub s Jindřichem Trpišovským v roli hosta naleznete na našem Slavia TV. Pokud preferujete pouze zvukový poslech, pořad naleznete i v podcastových aplikacích.
Epizoda Řečnického klubu s Jindřichem Trpišovským je už k dispozici i na Spotify, Google Podcasts, Apple Podcasts a také níže v článku.
