Nebát se hrát! Samek o gólech, začátcích, tlaku i Součkovi
Odkaz na pdf magazínu Poločas najdete na konci rozhovoru s Danielem Samkem. Omlouváme se všem fanouškům a děkujeme za pochopení.
Co se dá stihnout za pět měsíců? Pokud máte píli a pokoru, spousta věcí... Třeba si v 17 letech vydobýt místo v základní sestavě úřadujících mistrů. Mít na svém kontě tři ligové trefy. Nebo potěšit výkonem bývalého kapitána a nynější hvězdu West Hamu Tomáše Součka. Vítejte v příběhu Daniela Samka, jemuž dal tatínek jednu zásadní radu. „Vždycky mi říkal, že pokud si něco hodně přeju, musím tomu i hodně obětovat. A pak, snad, přijde odměna. Tak se tím snažím řídit," vypráví defenzivní záložník, velký příslib červenobílé budoucnosti.
Od svého květnového ligového debutu proti Jablonci, kdy ho Jindřich Trpišovský po zisku doublu nasadil na 77 minut, ušel Daniel Samek dlouhou cestu. V obsáhlém rozhovoru pro Poločas před čtvrtečním domácím utkáním Evropské konferenční ligy s Maccabi Haifa vás po ní provede.
Dva týdny starý duel v Izraeli výsledkově ani herně nevyšel. Co bude potřeba zlepšit do odvety?
„V zápase tam jsme herně propadli v prvním poločase, nehráli jsme podle našich představ. Haifa měla jednu nebo dvě šance, ze kterých dala gól. My jsme měli jednu tutovku, kterou jsme nedali. Do druhé půle jsme šli s tím, že musíme dát minimálně jednu branku, ideálně to ale otočit. Nepovedlo se… I já jsem měl šanci, která mohla skončit gólem. Mrzí nás, že jsme tam neuhráli alespoň bod, i když jsme chtěli vyhrát. Zkomplikovali jsme si situaci ve skupině.“
Střílel jste z hranice vápna, americký brankář Josh Cohen předvedl skvělý zákrok…
„Pamatuji si, že Osky to naváděl po brankové čáře do vápna. Stál jsem na hranici šestnáctky a trošku jsem čekal, že se to tam může někde vykulit. Byl jsem připravený na střelu, akorát mi to šlo někam mezi nohy, moc jsem nevěděl, jak to trefit. Střílel jsem to pravou šajtlí a gólman tam byl poměrně rychle, což jsem nečekal. Předvedl dobrý zákrok, mrzelo mě, že jsem nevyrovnal a nenastartoval tým k obratu.“
Na hřiště jste šel o poločase. Přinesl energii, hecoval jste spoluhráče. Žádal to trenérský tým?
„Od trenérů jsem měl pokyny, abych tým povzbudil. Říkali mi, ať se nebojím hrát, ať hraju jako vždycky. Abych se nikam neschovával a snažil se něco vytvořit, což se docela povedlo. Hecování kluků bylo potřeba, v první půli tam nebyla moc komunikace.
Je vám to vlastní, byl jste lídr i v mládežnických týmech?
„Pro mě je to přirozené, dělal jsem to vždycky odmala a vím, že k tomu mám nějaké předpoklady. Nebojím se toho. Býval jsem i kapitán reprezentace, když jsem jezdil se svým ročníkem.“
Také jste hrál stopera, těžíte z toho?
„Je to možné, tam je komunikace hodně důležitá.“
Zmínil jste, že trenéři žádají, abyste se nebál hrát. Je pro vás jejich důvěra důležitá?
„Trenéři vidí, že umím hrát s míčem a jsem schopný něco vytvořit. Je pro mě důležité, že mě k tomu nabádají. Když se něco nepovede, tak mě spíš podpoří, než aby na to reagovali špatně. Určitě je lepší něco předvést a něco zkazit, než když se schováváte a nepředvedete nic. Takhle to beru.“
Vzhledem k situaci ve skupině je čtvrteční souboj hodně důležitý, že?
„Nemyslíme na nic jiného než tři body. V situaci ve skupině je to klíčové, abychom se mohli dotáhnout na čelo.“
Jak na vás vůbec působí Evropská konferenční liga?
„Asi nikdo nevěděl, co od té soutěže čekat. Je to třetí evropská soutěž, hraje se první sezonu. Pro nás se jeví jako taková evropská skupina, všichni tři soupeři jsou atraktivní s nádhernými stadiony. Pro nás ta soutěž znamená dost a nebereme to na lehkou váhu. Rozhodně chceme uspět.“
Chovejte se tak, abyste mohli být vzorem
V A-týmu jste debutoval proti Jablonci před pěti měsíci. Jak na to vzpomínáte?
„Upřímně si ten zápas moc nepamatuju (smích). V juniorce nebo béčku jsme neměli žádné soutěžní zápasy, měli jsme jen přáteláky. Hrát ligu nebo přátelák je velký rozdíl. Moc jsem nevěděl, jak na tom budu, ale myslím si, že jsem to zvládl dobře. Vzpomínám na to hezky, jenom je škoda, že jsme v Jablonci nevyhráli.“
Co první moment, kdy jste nakráčel do kabiny, ten ve vzpomínkách máte?
„Ten ano (smích). Bylo to před zápasem MOL Cupu v březnu, kdy jsme hráli proti Karlovým Varům. Pamatuji si, že jsem byl nervózní a nevěděl jsem moc, co dělat. Už to je určitě lepší (smích).“
Vykal jste někomu?
„Starším klukům ano. Přémovi jsem řekl dobrý den (smích). Když jsem sem přišel poprvé, tak jsem všem trenérům vykal, ale dnes už většině tykám. Až na trenéra Trpišovského samozřejmě.“
Dostal jste nějakou radu od zkušených matadorů?
„V Jablonci mi Přéma Kovář říkal, ať to beru jako normální zápas, abych hrál pořád stejně, jak umím. Pak na hřišti mi hodně pomáhal Kudy, když nastoupil. S ním je komunikace na hřišti super. Tihle dva mi asi nejvíc pomohli.“
Zkuste sám sebe porovnat. Jaký jste byl fotbalista před pěti měsíci a jaký jste teď?
„Myslím, že jsem se zlepšil ve vnímání situací. Třeba kdy uklidnit hru a kdy naopak spěchat nahoru. Zlepšil jsem se i v soubojích, třeba kdy uhnout soupeři než se s ním přetlačovat, kdy být prostě chytřejší. Ale ještě mám před sebou hodně práce.“
K týmu jste se přidal v závěru sezony, která skončila triumfem v lize i domácím poháru. Bylo to příjemné?
„Většinu zápasů jsem viděl v televizi, protože byly prázdné stadiony. Pro mě bylo super, když jsem mohl být s týmem na hřišti. Když jsem si mohl po zápase s Budějovicemi na chvíli sáhnout na pohár, tak to bylo úžasné. Mít v sedmnácti letech titul a dva zápasy je pro mě parádní (smích).“
Byl jste ve správný čas na správném místě…
„Dá se to tak říct. Odehrál jsem poslední dva zápasy a zrovna se předával pohár. Prostě klika (smích).“
V letošním sezoně máte podstatně výraznější roli, zasáhl jste do 18 z 25 soutěžních duelů. Pomohla vám letní příprava? Hodně hráčů bylo s reprezentacemi, na soustředění jela řada mladých kluků…
„Když jsme v létě odjížděli do Aigenu, tak nám tam trenér říkal, že z těch lidí, co tam jsou, bude 40 procent kádru, který tam zůstane. Říkal jsem si, že to je šance, které bych se mohl chytit a v týmu zůstat. Když jsem tady, tak doufám, že se mi to povedlo.“
Vaši cesta je inspirativní, jaké to je být v 17 letech vzorem pro mladší fotbalisty i své vrstevníky?
„Je to super. Teď jsem nedávno šel na trénink a potkal jsem malé slávisty, mohli být tak z U-10. Mávali na mě a zdravili mě. I pro ty kluky je dobré vidět, že to není zas tak daleko, jak se to zdá. Je to jen na nich, jak se s tím vypořádají a jak budou pracovat.“
Co byste jim poradil?
„Určitě se nebát hrát! Pokud se bojíte, máte strach, tak se s tím nikam nedostanete a neukážete, co umíte. Být pokorný a tvrdě pracovat, věřit tomu, že ta šance přijde. Věřím tomu, že když něco obětujete, tak se vám to vždycky vrátí. Bez toho to nepůjde v dobrém i špatném. Být pokorný a pracovat, jinak se nikam nedostanete. Chovejte se tak, abyste mohli být vzorem.“
Tlak mi vyhovuje
Jste ročník 2004, v rezervě je plno kluků, kteří jsou starší a na šanci stále čekají. Nezávidí vám trošku?
„Trénovali jsme tak nějak postupně s béčkem a já jsem tam byl prakticky nový z devatenáctky. Sám jsem nevěděl, co v béčku čekat. Kluci mě skvěle přivítali, je tam výborná parta. Přestože jsme nehráli ligu, což mě mrzí, protože jsme měli kvalitní tým, mi kluci říkali, že mi to jednou přijde. Že ve mně něco vidí. Tak to berou i dnes, nejsou nijak závistiví, přejí mi to. Mám s nimi dobré vztahy a potkáváme se.“
Co sebou nese být neustále označován jako velký talent? Je to příjemné, nebo cítíte i tlak?
„K tomu mám jednu příhodu. Když vycházel žebříček nejlepších padesáti talentů, tak jsem na to koukal, vycházelo to postupně. A v hlavě jsem si říkal, že bych tam příští rok mohl být. Za dva dny vyšel článek a byl jsem v top třicítce, což jsem vůbec nečekal (smích). Ale k vaší otázce, ani bych neřekl, že je to pro mě nějaká zátěž. Tlak mám rád a rád pod ním hraji. Když neumíte hrát pod tlakem, tak se nikam nemůžete dostat.“
Soupeři se na vás také chystají jinak, viďte?
„Je pravda, že teď, když proti někomu hrajeme, tak už soupeři asi ví, kdo jsem, a trochu se na mě připraví. Je to jiné, než když jsem měl první ligové zápasy a moc o mě nevěděli. Pro mě to nic nemění, já se pořád snažím hrát stejně, hlavně chci pomoct týmu. Herně nebo góly.“
Před Feyenoordem jste byl na své první tiskové konferenci. Jak vás baví mediální stránka fotbalu?
„Dříve, když jsem dělal nějaké menší rozhovory, tak se mi do toho vůbec nechtělo. Byl jsem nervózní a vůbec jsem nevěděl, co tam budu říkat. Pár rozhovorů už mám ale za sebou a musím říct, že mě docela baví takhle ukazovat, jaký jsem. Mám to rád.“
Slavia od vás hodně čeká. Uvědomujete si to?
„Přiznám se, že mě to někdy napadne. Třeba když nějaký zápas nezahraju dobře.“
A jak s tím pracujete?
„Snažím se na to nemyslet, protože pokud si dáte do hlavy zbytečné věci, které se nestávají, tak vás to akorát posune dolů. Pak je těžké dostat se zpátky zase nahoru. Každý zápas bych měl podávat nejlepší výkony, o to se snažím, i když to ne vždycky jde.“
Což si trenéři asi uvědomují…
„Přesně. Vím o věcech, které musím zlepšit. Jsou to třeba souboje nebo určitě rychlost. Někdy i předvídání situací, v tom mám taky rezervu. Mluvím o tom s trenéry a snažím se na tom pracovat.“
Suk byl na mě hodně zvědavý
Víte, co spojuje ligové zápasy proti Baníku, Slovácku a Hradci?
„Všechny byly doma a ve všech jsem dal gól. (smích)“
A navíc jste všechny vyhrály. Na který gól nejraději vzpomínáte?
„Asi na ten první proti Baníku. I když možná spíš na ten poslední proti Hradci, protože na ten zápas jsem se hodně těšil. Těšil jsem se na něj i s devatenáctkou, ale tam se nám to celé odložilo, z čehož jsem byl smutný. Chtěl jsem si zahrát proti klukům, které znám, což se nepovedlo. Když jsem se dozvěděl, že proti Hradci budu hrát od začátku, tak jsem byl hrozně šťastný. Navíc jsem měl na tribunách hodně kamarádů, rodinu i přítelkyni. Když jsem dal gól, tak jsem byl opravdu šťastný, jsem rád, že se to takhle sešlo.“
Tolik jste ale neslavil…
„V první moment jsem měl radost, že jsem vstřelil gól, tak jsem se zaradoval. Pak jsem si uvědomil, že je to proti Hradci, kde jsem působil od čtyř let. Naučili mě hrát fotbal, jsem jim za to moc vděčný. K fotbalu patří úcta k soupeři, když jste za něj hrál.“
Všechny vaše trefy padly v Edenu, čím si to vysvětlujete?
„Upřímně nevím, trošku mě to i štve (smích). Samozřejmě skórovat doma je krásné, před vlastními fanoušky úplně nejvíc. Ale na venkovní trefu čekám už dlouho, příležitosti jsem měl, v Haifě i na Bohemians. Ne že bych na to myslel pořád, ale gól venku by se prostě hodil. Určitě by to týmu pomohlo.“
Pozice středního záložníka ve Slavii sebou nese jaké úkoly?
„Záleží na soupeři, jak hraje, a s kým na středu tvořím dvojici. Pokud je tam někdo více defenzivní než já, můžu víc myslet na útok a víc tvořit. Ale hlavním mým úkolem je obrana a čtení hry.“
Tvými fotbalovými vzory jsou Tomáš Souček a Frankie de Jong, co se ti na nich líbí?
„U Suka to je jasný, hrál na stejné pozici jako já, typově i lidsky jsme si, troufám si říct, trošku podobní. Trenéři mě s ním také občas spojují, i když ze stejného místa dával mnohem víc gólů než já (smích).“
A De Jong?
„Oblíbil jsem si ho po jeho přestupu do Barcelony, strašně se mi líbí, s jakou lehkostí hraje. Jak vidí a řeší všechny situace. Všechny jeho přihrávky mají myšlenku. Baví mě jako fotbalista i jako člověk, přijde mi, že to je fajn člověk a osobnost.“
Tomáš Souček byl v Edenu při oslavách zlatého mistrovského hattricku, potkali jste se na tréninku před zápasem s Českým Budějovicemi v posledním kole…
„Bylo to skvělý, že tu Suk i Cuf byli, že jsme si mohli zatrénovat s kluky z Premier League. Pozdravili jsme a před zápasem mi Suk popřál hodně štěstí, že prý je na mě zvědavý. Že o mě hodně slyšel a četl.“
Co říkal po duelu?
„Plácli jsme si a povídal, že jsem ho nezklamal (smích). To mě hodně potěšilo, bylo tu super.“
Váhání mezi fotbalem a florbalem
Když se vrátíme na úplný začátek, proč jste si vlastně vybral fotbal?
„Určitě kvůli taťkovi, dřív hrál taky, ale měl zdravotní problémy s kolenem. Nedovolilo mu to v kariéře pokračovat dál. Začal jsem v přípravce Hradce a udržel jsem se tam vlastně až do žáků.“
Tatínek vám dal i jednu důležitou radu…
„Ano. Když něco hodně chceš, musíš tomu i hodně obětovat. Říkal mi, že si nikdy nesmím myslet, že věci přijdou samy. Vždy se musí něco obětovat, jít tomu naproti. Jen si to přát nestačí, je potřeba dát do toho všechno a pak je pravděpodobnější, že budete odměněn. Pak bude možné všechno…“
Do jakého období spadají vaše myšlenky, že jste chtěl s fotbalem skončit?
„Když mi bylo dvanáct nebo třináct. Byl to první rok, kdy jsme hráli na velké hřiště, do té doby to bylo 7+1 myslím. V té době jsem vůbec nejezdil s klukama na zápasy, jen jsem trénoval. Byl jsem z toho hodně smutný a mrzelo mě to. Skončila sezona a já si začal říkat, jestli to má vůbec cenu. V tu chvíli mě to vůbec nenaplňovalo.“
V té době jste zkusil florbal, že?
„Měl jsem ho hrozně rád jako sport, hrál jsem ho do desíti let zároveň s fotbalem, takže jsem ho uměl. Váhal jsem, čemu se dál věnovat, ale nakonec zvítězil fotbal. Začal jsem na sobě hodně pracovat a hned za rok mě to odměnilo, začal jsem zase hrát a krátce na to jsem přestoupil do Slavie. To je přesně to, co jsem už říkal, že je potřeba něco obětovat a odměna se dostaví.“
Jaký jste byl florbalista?
„Hrál jsem vždycky vzadu, obranu. Vepředu nebo na centru jsem to asi nikdy nezkusil (smích). Na tělocviku ve škole, když nám učitel řekl, že půjdeme hrát florbal, tak jsem se vždycky hodně těšil. Hrál jsem pak i dva tři roky v klubu, nejen se třídou. Ale už to pak nešlo dělat jen pro zábavu, musel jsem se rozhodnout.“
Když přišla nabídka na přesun do Slavie, jak jste to prožíval?
„Řešil jsem to hodně v té době, moc jsem nevěděl, co si pod tím představit, co mě čeká. V Hradci jsem celé svoje působení byl o rok výš, hrál jsem s o rok staršími kluky. Nevěděl jsem, zda to ve Slavii bude taky možné, co od toho čekat.“
Ale nakonec jste odvážný krok udělal…
„V Edenu jsem byl asi třikrát na schůzce, poznal jsem zázemí, trenéry. Vlastně jsem sem chtěl jít od začátku, jen jsem se trochu bál. Když jsem si to tady vyzkoušel, už mi nic nebránilo. Určitě toho nelituju.“
Cíle to letošní sezony máte?
„Máme nastaveny ty nejvyšší. Chtěli bychom určitě obhájit titul, získat double by bylo úplně skvělé. A samozřejmě chceme být úspěšní i v Evropě, rádi bychom došli v Konferenční lize dál, než tomu bylo vloni v Evropské lize. Takže ještě dál než do čtvrtfinále.“
A vaše osobní mety?
„Před sezonou jsem si napsal na papírek pár vlastních cílů. Že bych chtěl co nejvíc nastupovat v základní sestavě, připsat si co nejvíc startů. To už jsme si vlastně splnil, stejně jako víc střílet ze své pozice a dát nějaké góly (smích). Nechci říkat, že tím něco končí, že mám splněno, to rozhodně ne. Beru to jen jako motivaci, ne jako úspěch.“
Takže si na papírek dopíšete další úkoly?
„Ten papír ještě určitě vytáhnu a něco připíšu (smích).“
PDF MAGAZÍNU POLOČAS NA UTKÁNÍ EVROPSKÉ KONFERENČNÍ LIGY PROTI MACCABI HAIFA.
