Nová role Blanky Pěničkové

Blanka Pěničková, jednoznačně legenda současného ženského fotbalu v České republice. Dlouholetá kapitánka Slavie a několikanásobná reprezentantka letos v létě v tichosti ukončila hráčskou kariéru a vrhla se do nové výzvy v podobě trenérství. Jak se v nové pozici cítí a na jaké okamžiky nikdy nezapomene? 

Proč jste se rozhodla začít hrát právě fotbal a jaké byly vaše začátky?

„Začínala jsem u nás na vesnici, byla to doba, která nám dneska připadá až vzdálená, bez počítačů a mobilů, takže děti trávily veškerý svůj volný čas venku. Celý můj začátek tedy byl spojený s kamarády u nás na hřišti a přirozeně to pak přešlo do organizované činnosti ve sportovním klubu v Železném Brodě, kam mě přihlásil tatínek mých kamarádů a kde jsem začala hrát pravidelnou soutěž. Začátky byly tedy v žákovské kategorii, nejdřív jsem čekala, až mi přijde z Prahy registračka, protože se tehdy muselo žádat o výjimku, abych mohla hrát s klukama, takže jsem asi první dvě, tři utkání hrála na registraci nějakého jiného kluka a spoluhráči mi museli říkat Bohouši. Pak už mi konečně registračka přišla, takže jsem začala hrát fotbal jako Blanka Pěničková.“

Jak se odehrál váš přesun do Prahy a do Slavie? Byl to pro vás velký životní krok?

„Do Slavie jsem přišla v roce 1998, když mi bylo osmnáct let. Slavii tehdy jako trenér vedl Pavel Trávník, který byl zároveň trenérem reprezentace do 18 let, a já jsem tam jako hráčka Jablonce působila. Společně s tehdejším manažerem panem Ročněm mi dali nabídku, kterou jsem přijala, a po maturitě jsem se přesunula do Prahy. Určitě to byl velký životní krok, navíc jsem se dostala na vysokou školu v Liberci, takže cestování bylo celkem komplikované. Hodně mi v tom pomohli rodiče, kteří mě vyzvedávali třikrát týdně pozdě večer, když jsem se vracela z tréninků domů, a velmi brzo ráno jsem zase musela vstávat a jet do školy, nicméně jsem tohoto rozhodnutí nikdy nelitovala a dneska na to vzpomínám jako na skvělé období.“

Máte za sebou spoustu let v první lize a v reprezentaci, jak vnímáte za ty roky celkový vývoj ženského fotbalu? Co se změnilo obecně a co třeba konkrétně ve Slavii? A co si myslíte, že by současnému fotbalu pomohlo nejvíce?

„Za tu dobu se toho změnilo hodně. To, jak celý fotbal šel dopředu, ať už v rychlosti nebo v technice, se promítlo i do ženského fotbalu. Přeci jen za těch dvacet let je ten posun obrovský, nicméně se musíme rovnat s Evropou a se světem, kde ten vývoj jde daleko rychleji dopředu a ty nůžky se stále více rozevírají. Musíme v Česku určitě přidat, abychom stíhali tempo evropského fotbalu. Konkrétně ve Slavii se nám určitě změnily podmínky k trénování, většina kádru dneska může říct, že jsou profesionální fotbalistky a ten zbytek poloprofesionální, za což samozřejmě vděčíme Slavii jako takové, že do toho ty finance vkládá. Ale zase víme, že ve světě ten vývoj jde dopředu rychleji, vznikají sportovní centra třeba i jen pro ženské týmy, takže jak ve Slavii, tak obecně v celé republice musíme všichni bojovat o to, aby se ženský fotbal ještě více posunul a abychom byly konkurenceschopné.

Současnému ženskému fotbalu v Česku by samozřejmě nejvíce pomohly finance. Je to bohužel především o nich, tak, jako v jiných sportech. Potřebujete peníze na všechno – aby hráčky nemusely chodit do práce a mohly kvalitněji trénovat, aby měly kvalitní regeneraci a celkovou péči, aby se zaplatili kvalitnější trenéři, aby se hrálo na lepších hřištích, aby se ženský fotbal jako produkt dostal víc na oči diváků a tak dále.“


V rámci letního mistrovství světa jste ve studiu komentovala několik utkání, jak se vám mistrovství líbilo, jaký tým byl vaším favoritem a překvapil vás zájem veřejnosti a médií?

„Musím říct, že ten zájem mě nepřekvapil, protože my, kteří se v ženském fotbale pohybujeme, víme, že to není nic výjimečného, že v jiných evropských zemích jsou zápasy jak divácky, tak mediálně velmi sledované. Všichni favorizovali Spojené státy, které to nakonec dle předpokladů vyhrály, ale já jsem fandila jiným týmům, nechtěla jsem, aby Američanky potvrdily svou dominanci. Přála jsem Anglii, hráli opravdu dobrý fotbal a fandila jsem Japonsku, které předvádělo úžasné výkony, ale bohužel na medaili to nestačilo.“

S vaší kariérou je také spojeno velmi úspěšné působení v ženské Lize mistrů, kdy se podařilo třikrát dostat až do čtvrtfinále. Máte nějaký zápas, na který nikdy nezapomenete?

„Svým způsobem všechna čtvrtfinále byla nezapomenutelná. Všechna tři utkání byla proti nejlepším evropským týmům současnosti. Třeba v Lyonu jsme v tomto dvojzápase otevírali stadion pro nadcházející mistrovsví světa a přišlo tam 14 000 diváků. Se všemi třemi týmy jsme pak doma uhrály remízy. Myslím si, že je pořád nedoceněné, co se nám tu podařilo, a nejspíš se to docení, až se to jednou nebo dvakrát za sebou nepovede. Až pak na to všichni budeme vzpomínat jako na největší úspěch ženského fotbalu posledních let.

Pro mě byl každopádně největší zážitek hned to první utkání v lize mistryň proti Barceloně, kdy přišlo přes 4 000 diváků. A pro celý náš tým to bylo úplně poprvé, kdy jsme mohly hrát na stadionu v Edenu, a ještě před takovou návštěvou. A to byl určitě nezapomenutelný zážitek pro všechny.“

Když jsme u těch vzpomínek, vybavíte si první gól, nejlepší zápas a nejhezčí gól, který se vám podařilo vstřelit?

„Úplně svůj první gól si asi nevybavím, vzpomenu si na svůj první gól v ženském týmu Jablonce, kdy jsme hrály proti pražskému týmu FC Háje a tenkrát v Jabloneckém deníku psali, že Pěničková vymetla všechny pavouky ze šibenice (smích). Netuším, který zápas byl úplně ten nejlepší, každé vítězství nad Spartou bylo samozřejmě příjemné nebo všechna utkání v Edenu, která se nám podařilo zvládnout buď vítězně nebo postupovým výsledkem, mám postavená taky hodně vysoko, třeba i proto, že jsme si po nich mohly užít slávistickou děkovačku pod kotlem. Pár hezkých gólů a myslím, že i důležitých gólů, se mi podařilo vstřelit, který byl ale ten nej, to asi zvolit nedokážu.“

V létě jste šla poprvé do přípravy v nové roli asistentky trenéra, v čem to bylo jiné a jak byste svoji současnou roli popsala?

„Po tolika letech je to samozřejmě změna. Ale už se na ni pár let připravuji, věk se bohužel zastavit nedá. Fotbal mě ale pořád baví, chtěla jsem u něj zůstat, vždyť je to můj život. Takže teď se těším se na novou výzvu.“

Není žádným tajemstvím, že pracujete ve sportovním oddělení klubu, zároveň od loňského roku studujete profesionální trenérskou licenci (jako teprve druhá žena v historii). Jak moc náročné je všechno skloubit dohromady?

„Samozřejmě to náročné je. Ale myslím, že se mi to docela daří všechno skloubit dohromady.“

Minulý pátek proběhlo v Nyonu losování ženské ligy mistrů, los vám přisoudil skotský Hibernian FC. Jste s losem spokojená a jak vidíte šance na postup?

„Řekla bych, že je to taková zlatá střední cesta, mohlo být hůř i lépe. Je to pro nás trochu neznámá, nikdy jsme se se skotským klubovým fotbalem nesetkaly, ale já se do Skotska těším. Naše šance vidím pozitivně, pokud chceme pomýšlet na ty úspěchy, kterých jsme dosáhly v předchozích sezonách, tak přes tohoto soupeře musíme postoupit.“

Závěrem, proč byste doporučila malým děvčatům začít s fotbalem?

„Pro mě je to nejhezčí sport na světě! Někde jsem kdysi četla, že to je zároveň nejkomplexnější sport, který v sobě kloubí prvky atletiky, gymnastiky, hrajete nohama, rukama, hlavou, potřebujete orientaci v prostoru. Zároveň i po osobnostní stránce vás naučí, jak fungovat v kolektivu, přistupovat na kompromisy, ale zároveň se i umět prosadit. Byla bych jenom ráda, kdyby si k němu co nejvíc holčiček našlo cestu, a aby se tím ten sport stále dále rozvíjel.“

Aktuálně

Koukal jsem na San Siro v televizi, teď jsem tu dal gól

včera
Peter Olayinka podtrhl svůj skvělý výkon gólem do sítě Interu, díky kterému si si sešívaní odváží z Milána bod. ​„Dát gól na San Siru je něco neuvěřitelného," radoval se po zápase.

Fantastický výkon. Z výsledku mám ale smíšené pocity

včera
​Ondřej Kolář Slavii několikrát v zápase významně svými zákroky podržel. „Kluci předvedli fantastický výkon. Z výsledku mám ale smíšené pocity," hodnotil po zápase.

Cítím velkou hrdost na tým, pyšnil se trenér

včera
I přes obdržený gól v nastavení, který rozhodl o remíze, se mohl Jindřich Trpišovský pyšnit výkonem svých svěřenců. „Cítím velkou hrdost. Podali jsme skvělý týmový výkon."

Další články