Přístup hráčů je nejdůležitější, říká Milan Šimůnek
Na pozici obránce oblékal sešívaný dres v letech 1983 až 1991, během kterých nastoupil do 368 utkání, z toho 143 ligových. Po odchodu ze Slavie zamířil do Švýcarska, kde působil až do roku 1997. Než se v roce 2016 stal hlavním skautem slávistické akademie, pracoval 9 let pro agenta Pavla Pasku z ISM jako vyhledávač talentů.
Jak funguje skauting nových talentů pro akademii?
„Pro mě to začíná v U13, přípravky jsou spíš na trenérech. Pro U13 a U14 získáváme přehled o hráčích jak v Čechách, tak i na Moravě. Celý rok neděláme nic jiného, než že získáváme informace o hráčích z výběrů ze zápasů a z kontaktů s trenéry. Díky tomu, že jsem byl u Pavla Pasky, tak znám i mnoho agentů, kteří nám rovněž dávají tipy. Těch cest je hodně. Vytváříme základ databáze, kterou máme k dispozici a kde je dneska za ty čtyři roky deset tisíc reportů na hráče různých kategorií. Pro celkovou orientaci je dobře tohle mít. Dneska máme obrovskou výhodu, že jsme díky ubytování u trenérů schopni do U13 přivézt i takhle mladé hráče. Nejdůležitější jsou pro mě asi ročníky U13 a U14, kdy můžeme koukat i na Moravu a přivádět kluky sem. Připravovat si ty hráče pro příchod do U15, která se dá spojit se střední školou nebo internátem. Je to potom nejjednodušší přechod jak z lidského hlediska, tak i sportovního. Samozřejmě, když ti hráči jsou v klubech, kde kvalita není až taková, tak se snažíme, aby přišli co nejdřív, protože každý rok je u nich strašně znát.“
Jak by měl hráč vypadat, aby se mohl stát součástí Slavie?
„Asi nejdůležitější je jeho přístup. Pohybová složka je také velmi důležitá, protože dneska je to všechno o rychlosti. Co jsme tu měli zahraniční skauty, vlastně i z jiných sportů, tak od všech jsme slyšeli, že nejdůležitější je přístup toho hráče, aby měl to srdíčko. Na to navazuje velmi dobrá pohybová průprava, aby měl něco navíc. Třeba když mu chybí rychlost, aby měl geniální myšlení. Protože když přijde hráč do Slavie, měl by být posila a ne kus. Měl by naše hráče posunout o level výš, aby se i ostatní dovedli zlepšovat. Ten přechod není vůbec jednoduchý a souvisí s tím plno různých věcí. Jsou případy, kdy to hráči nezvládnou. I za mé hráčské kariéry přišlo plno špičkových fotbalistů, ale ta specifika Sparty a Slavie jsou taková, že to ani dospělí nedávali. Musí se s tím opatrně.“
Jak vypadá průběh získání hráče od doby, kdy vás poprvé zaujal, než skutečně oblékne slávistický dres?
„Když vytipujeme hráče, tak jeho příchod samozřejmě není jen moje rozhodnutí, ale řídíme se manuálem příchodu hráče, který ve Slavii máme. Je potřeba, aby ho viděl skaut, trenér i šéftrenér. Minimálně tři lidi se musí shodnout na tom, že bude pro Slavii posila. Není to taky jen o tom, že je nejlepší, ale že nám chybí na postech. Bavíme se s trenéry, které posty oni potřebují nebo jak typologicky by se dal ten hráč využít, a podle toho jim je doplňujeme. Samozřejmě, jedna věc je sportovní stránka, ale dneska dbáme hodně na charakter. Kolikrát se nám potvrdilo, že i když je kluk talentovaný, musí to mít správně nastavené v hlavě. Opravdu je potřeba v tomto být citlivý a nastavit to tak, aby to bylo prospěšné pro obě strany. Hráč, který tomu nedá vše, a myslí si, že Slavia je to, čeho chtěl dosáhnout, tak to je špatně.“
Jaký je nyní v ČR potenciál nových nadějných hráčů?
„Měl jsem to štěstí, že jsem byl na turnaji nároďáku U15 ve Španělsku, kde proti nám hráli top mančafty v Evropě. Byli tam Holanďani, kde bylo devět hráčů z Ajaxu, Španělé, Irové, takže to srovnání jsem měl hodně zajímavé. Strašně mě potěšilo, že tam byli hráči ze Slavie, kteří se jim dokázali přiblížit a technicky na tom byli velmi dobře. Je to opravdu ta naše cesta, kde dbáme na to, aby byla konfrontace s venkem častá. Musíme si přiznat, že v našich podmínkách nelze nahradit mezinárodní zápasy. Určitě se talenti u nás najdou, ale chce to s nimi opravdu pracovat. Když jsem viděl holandský pozápasový trénink, tak 50 minut probírali taktiku, co v tom zápase dělali špatně. To bylo něco úžasného, disciplína byla u nich strašný rozdíl oproti nám. Na tom se musí zapracovat, jinak se nebudeme zlepšovat.“
Na jaké úrovni je v evropském měřítku výchova hráčů ve Slavii a jiných klubech v ČR?
„Jelikož jsem působil šest let ve Švýcarsku a můj syn hrál devět let v Německu, jezdil jsem tam každý měsíc. Zajímala mě mládež, tak jsem sledoval tréninky zejména v německých klubech. Myslím, že hráče tady nemáme špatné, obzvláště na žákovské úrovni, ale je obrovský rozdíl v přístupu, v té chuti něco dokázat. Tady vidím obrovské rezervy u našich hráčů, když někdo přijde do Slavie s tím, že si splnil sen, a nechce na sobě dál pracovat a zlepšovat se. Kolikrát člověk vidí, jak se hráči baví na tréninku a trenér je okřikuje, aby byli soustředění, a během pěti minut je to znova. To je v hlavách těch kluků a na tom je potřeba nejvíc zapracovat. Už od přípravek do nich rvát, aby se koncentrovali na trénink a dávali tomu všechno. Ono se nedá naučit, že přijdete na zápas a budete hrát naplno. Musíte trénovat naplno, a pak to v zápase přijde samo. To je strašně důležitý. Nemyslím, že máme horší hráče, že trénujeme hůř než ostatní, naopak je to tady na velmi dobré úrovni. Je to jen v hlavách hráčů. Musíme jim každý den dávat vědět, jak by měli pracovat a zlepšovat se.“
Sledujete i talenty v zahraničí?
„To je spíš práce Petra Hurycha, protože do akademie mohou přijít až šestnáctiletí hráči, což už jsou dorostenci. Jezdím na mezinárodní zápasy U15 a U16, ale jen minimálně. Pak už je to spíš věc skautingu pro Áčko, kde jsou skauti, kteří to mají na starost.“
Co vás na práci skauta nejvíce baví?
„Je úžasné, když se podaří najít hráče pro Slavii a vidíte, že se díky tomu ten tým zvedne a ten hráč je zde přínosem. To je bomba a taková odměna, že to člověk dělá dobře a že se ten kluk někam posunuje a s ním i Slavie. Jsem hodně komunikativní, takže mě baví i komunikace s lidmi. I cestování a vše s tím spojené, být jeden den v Liberci a druhý zas jinde.“
Jak na své hráčské působení ve Slavii vzpomínáte?
„Zažil jsem tady trenéry, kteří jsou legendami. Ať to byl pan Máčala, za kterého jsem přišel, pan Jareš, legenda Slavie, pan Pospíchal, co trénoval i Bohemians, nebo pan Kopecký, co udělal titul s Vítkovicemi a pak tu trénoval. Vzpomínám i na Vlastu Petrželu, se kterým jsem hrál a pak mě trénoval. S ním jsem zažil nejtěžší přípravu v mém životě, kdy jsme chodili do schodů opačně, abychom je vyšli. Paradoxně to ale byla nejlepší sezona, co jsem zažil. Samozřejmě mě mrzí, že za éry, kdy jsem tu byl, se neudělal ani jeden titul, ani pohár. Byli jsme jednou druhý a hráli jsme Evropský pohár, ale jinak mě tohle minulo, což mě mrzí. Na druhou stranu to bylo krásných devět let. Trochu jsem měl smůlu, že při prvním pozvání do národního mužstva jsem si utrhl křížový vaz v koleni, takže místo na nároďák jsem jel do nemocnice. To ale k fotbalu patří.“
