Slavia se rozloučila s Davidem Hubáčkem

Vy jste příklad klubové věrnosti. Kromě období na vojně jen dva kluby – Zlín a Slavia. Dají se nějak porovnat?
„Nevím, jestli jde nějak porovnávat. Narodil jsem se ve Zlíně, tak bylo jasné, že tady ten fotbal hrát budu, když už jsem se na něj dal. Potom přišla nabídka ze Slavie. A že jsem v ní vydržel tak dlouho? Nebyl důvod odcházet, když byly výsledky, jaké byly. A i když v posledních letech nebyly výsledky úplně podle představ, tak je Slavia pořád tom mančaft, takže jsem neměl důvod nic měnit. Já byl spokojený.“

Vybavujete si ještě, jak se uskutečnil váš přestup do Slavie?
„Jo, to si vzpomínám. Tenkrát mi volal David Nehoda, že mě Slavia chce a že se mám rozhodnout. Rozhodl jsem se a teď s odstupem času myslím, že jsem udělal velmi dobře.“

Na vašem postu, na stoperu i na levém beku se během těch osmi let vystřídalo obrovské množství hráčů, před každou sezónou přišel někdo nový. Nestresovalo vás to?
„Spíš to bylo takové motivující. Dokázat, že tam patřím, to člověka hnalo trošku dopředu. Někdy jsem měl i štěstí v tom, že se někdo zranil, a já jsem, musím zaklepat, zraněný moc nebýval. Takže to mi hodně pomohlo k tomu, abych hrál. Někdy už to bylo rozjeté opravdu dobře a já se tam dostal na úkor něčího zranění. V tom jsem měl třeba já štěstí a ten druhý smůlu.“

Ale v rozhovoru pro deník Sport jste ale říkal, že jste věděl, že jste lepší než oni?
„Tak samozřejmě jsem si věřil, protože po těch třech nebo čtyřech letech pod panem Jarolímem bylo to sebevědomí asi někde jinde, než když jsem přicházel ze Zlína. Takže jsem věděl, jak mám hrát a že když budu hrát tak, jak jsem byl pod ním zvyklý, tak tu šanci dostanu. Takže si myslím, že mi i tohle pomohlo, že jsem pochopil, co po mě chce.“

Když už jsme u Karla Jarolíma, je to trenér, který vás v kariéře hodně ovlivnil?
„Já bych řekl, že ano. Ty úspěchy jsou neoddiskutovatelné – dva tituly, postup do Ligy mistrů. Když jsem přišel, bylo to třetí místo, druhé místo, to není náhoda. Asi každý, kdo pod ním trénoval, řekne, že to bylo tvrdé a občas i psychicky náročné, ale pak když se někteří přesouvali do zahraničí, tak si myslím, že byli lépe připraveni, než kdyby trénovali pod někým jiným.“

Bude se vám po Slavii stýskat? Po spoluhráčích, po atmosféře?
„Je jasné, že to nejde vymazat z paměti. Sleduji, co se ve Slavii děje, a upřímně říkám, že se mi po některých spoluhráčích dost stýská.“

Celou dobu ve Slavii jste nosil číslo 4, po návratu do Zlína jste si ho taky vzal, máte k němu nějaký speciální vztah?
„Ani ne. Přišel jsem do Slavie, ptali se mě, jaké chci číslo a já jim řekl, že je mi to jedno. Nejdřív mi dali dvojku a pak nějak dvojka nebyla a dali mi čtverku. Vzal jsem si čtverku a nějak to neřešil. Nějak jsem si na ni za těch osm let zvykl a když byla volná i ve Zlíně, tak jsem si ji nechal.“

Ve Slavii je zatím po vás stále volná…
„No ať si ji klidně vezmou. Ale budou to mít těžké (smích).“

Za osm let už na vás spoluhráči i fanoušci vyvíjeli takový mírný tlak, kdy už že dáte ten gól, a on přišel až ve vašem úplně posledním zápase v Jihlavě. Pokud tedy nepočítáme penaltu proti Hradci Králové…
„Tak ale gól z penalty je taky těžké dát. Když si vzpomenu, kolik jsme nedali penalt, klidně třeba tři po sobě, fanoušci zpívali „penalty, penalty, penalty“ před každou další. Gól je gól prostě. Ale je pravda, že branka po té standardce v Jihlavě má pro mě větší váhu než penalta, protože proti tomu Hradci už to bylo skoro rozhodnuté, bylo to o to lehčí, kdybych nedal, nic se neděje. Proti Jihlavě je to cennější gól, i když nám to body bohužel nepřineslo.“

Musel jste se o penaltu proti Hradci tehdy nějak bít, nebo vás spoluhráči nechali?
„Nemusel. Já jsem tam ani nechtěl jít a oni mi říkali, ať jdu. Tenkrát i trenér Martin Poustka na mě ukazoval, ať to jdu kopnout. Všichni mi dávali balon, ať dám konečně góla.“

Byl jste nervózní?
„Nevím, co by se stalo, kdybych náhodou nedal. Ne, že bych byl nervózní, ale napětí tam bylo.“

Když jste potom dal gól ze hry v Jihlavě, z tribuny to vypadalo, že z toho ani nemáte radost?
„Ale jo. Tak já těch gólů moc nedávám, tak ani nevím, jak se pořádně raduje. Spíš jsem chtěl, abychom ještě zkusili dát druhý gól a do poločasu to zremizovali. Nakonec to nedopadlo, škoda.“

Líbil se vám pokřik fanoušků „Hubáček je kanonýr“?
„Je to takové odlehčení. Křičeli to v zápase se Slováckem, potom, co jsem si dal na Spartě vlastní gól. To bylo docela příjemné, že to takhle vzali. Zasmál jsem se.“

Konec kariéry? Za rok v Edenu

Jaké bylo přijetí zpátky ve Zlíně?
„Přijetí bylo úplně v pohodě. Dalo by se říct, že tam většinu lidí znám, nebyl sebemenší problém. Tam se moc věcí nemění, kustod, trenéři, to zůstává. V podstatě jsem je znal všechny.“

Jste radši, že Zlín hraje druhou ligu a nemůže snad kromě poháru narazit na Slavii? Nebo byste se na takový souboj těšil?
„Já bych byl rád, rád bych si proti Slavii zahrál. Doufám, že by mě nikdo nevypískal. Bohužel, musíme počkat ještě rok.“

Takže ukončit za rok kariéru v Edenu zápasem se Slavií, to by byl ideální scénář?
„Jo, to by byl opravdu ideální scénář.“

Co byste vzkázal fanouškům Slavie?
„Vzkázal bych jim, že si nastavili laťku hodně vysoko s tím, jak fandí. A aby v tom pokračovali, protože jsou v tom nejlepší v lize. Jenom to udržet a mít možná občas trochu víc trpělivosti s tím, když to náhodou nepůjde, čemuž ale nevěřím. Myslím, že tahle sezóna bude pro Slavii hodně dobrá. Udržet si tu neskutečnou kvalitu, kterou mají.“

A klukům do kabiny?
„Chtěl bych jim jenom popřát do nové sezóny hlavně zdraví, ať jim to drží, a věřím, že tato sezóna prostě bude jejich. Že už konečně prokážou kvalitu, která ve Slavii bezpochyby je. Stačí to jenom prodat na hřišti a já pevně věřím, že budou štikou ligy.“