Tým šlape! A noha se jeví víc než dobře
Skvělé vidět vás, jak zase začínáte fungovat v tréninkovém procesu, máte z toho radost?
„Moc si toho vážím, že už tady s týmem můžu být a pracovat na sobě. Pauza byla strašně dlouhá. Nemohl jsem nic dělat a teď už mám konečně rozhýbané koleno, můžu dělat silové věci. Jsem rád, že s ním můžu hýbat, ale hlavní je, že tu můžu být s kluky.“
Co bylo během dlouhé rekonvalescence pro vás nejtěžší?
„Určitě začátek. Když jsem se nemohl po operaci hýbat a vlastně jsem měsíc a půl jen ležel a nemohl nic dělat, aby byla noha v klidu. To mi dělalo velké problémy. Jinak to bylo ale celkem v pohodě. Vadilo mi akorát, že jsem byl zvyklý, že něco dělám, a pak jsem ze dne na den jenom ležel a maximálně trochu chodil o berlích, aby noha regenerovala. Jsem rád, že už je to dobré a jsem tady.“
Slávistický medical team s vámi odvedl obrovský kus práce, že?
„Ano. Určitě bych chtěl poděkovat celé Slavii, která mi umožnila operaci a podporovala mě. Samozřejmě taky trenérům, klubovým lékařům, fyzioterapeutům, masérům a kondičním trenérům. Nemůžu zapomenout ani na Martina Janouška a jeho tým, na Máru a na Adélu, kteří mě dávali od začátku dohromady. Těm bych chtěl poděkovat. Hodně jsem to konzultoval s Petrem Zemanem, který mi doporučoval nějaké operace a pomohl sehnat profesora Hinterwimmera z Německa, který mě operoval, takže tomu chci také poděkovat. Jsem rád, že to všechno dobře dopadlo a doufám, že si ještě zahraju. Největší a nejdůležitější poděkování patří mé ženě. Bez ní bych to nezvládl.“
Jak psychicky náročné bylo sledovat nepodařenou nadstavbu a nemoci pomoct týmu?
„Bylo to pro mě emotivní. Samozřejmě jsem byl naštvaný, že týmu nemůžu pomoct, nemůžu být na hřišti. Měl jsem občas i nervy, že se klukům něco nepodařilo (smích). Pořád jsem je podporoval, chodil jsem na každý zápas i na nějaké tréninky. Byl jsem i smutný, že jsem nemohl být s týmem, že jsem jim nemohl pomoct. Pak to dopadlo tak, jak to dopadlo. Bylo to velké zklamání, ale je další sezona, kdy to můžeme zase napravit.“
Na čem konkrétním jste na prvním soustředění pracoval?
„Dělám hlavně sílu, nohy a střed. Protože po operaci mi ochabnuly všechny svaly na noze, takže na tom musím zapracovat. Kost si taky bere hodně, takže to se snažíme dělat. Posiluju nohy a vršek. Jezdím na kole, plavu. Střídá se to a k tomu taky terapie. Jediné, co ještě nemůžu dělat, je běhání, protože noha ještě není tak silná, zatím kulhám. Myslím si, že tak za měsíc bych mohl začít běhat.“
Míč si na pokoj neberete?
„To ne (smích). Ale byl jsem dvakrát na hřišti, zkoušel jsem to a bylo to v pohodě. To mi ještě jde, to jsem nezapomněl (smích). U toho mě noha nebolí. Přihrávka nártem i placírkou mě nebolí, necítím to. Ta noha se jeví velice dobře. Teď je ta hrubá síla a jedeme dál.“
V Aigenu je zhruba polovina klasického kádru, soupisku doplnili mladí hráči, nové tváře. Jak se vám tým pozdává, v jakém je rozpoložení?
„Ten tým se zase obměnil. Hodně lidí přišlo a někteří odešli. Ale to je tady každý půlrok. Parta je výborná, myslím si, že to šlape a kluci dobře trénují. Bavíme se se všemi a myslím si, že není žádný problém. Užíváme si to a já jsem rád, že tady můžu být s nimi.“
Když jste zmínil odchody, pryč je váš velký parťák Ondřej Kúdela. Bude vám chybět?
„Kudyho znám strašně dlouho. Hrávali jsme spolu ještě v Boleslavi, takže se známe několik let. Jezdili jsme spolu s rodinami i na dovolené. Bude mi hodně chybět. Všichni kluci odcházejí a já tady jako jediný zůstávám. Je to takové specifické. Bude nám chybět jak v kabině, tak i na hřišti, protože to byl srdcař a velký hráč. Takový je ale fotbalový život a jednou to čeká i mě.“
Prozraďte mi, co vás čeká v následujících týdnech?
„Teď to tady dojedu, pak se odpojím. Ten týden, co kluci budou trénovat v Praze, tak pojedu do Německa na kliniku, kde byli i Provi s Gadžim. Tam budu týden zavřený. Pak bych se měl vrátit zase na druhé soustředění. Tenhle měsíc budu dělat tu hrubou sílu, kdy noha dostane záhul, abych se vrátil zpět do kondiční přípravy a mohl začít běhat.“
