Viktor Šimeček: Věřím, že moje šance přijde
12. 11. 2013, Redakce
PRAHA - V A týmu Slavie je Viktor Šimeček s přestávkami už přes dva roky. Jeho větší herní vytížení zbrzdilo vážné zranění kolene, při kterém měl i ty nejčernější myšlenky na konec s fotbalem. „V hlavě jsem to měl,“ přiznal Šimeček ve velkém rozhovoru pro magazín Poločas. Od té doby uplynulo mnoho času, slávistický talent se mezi tím stal se čtrnácti góly nejlepším hráčem premiérového ročníku Juniorské ligy. Letos začal sbírat i minuty v A týmu.
Do A týmu jste se dostal poprvé v létě 2011. Jak na to vzpomínáte?„Moc rád. Dozvěděl jsem se to tehdy od pana Petrouše, který tenkrát A tým trénoval. Vytáhl si mě z béčka, šel jsem tedy do přípravy prvním mužstvem. Od té doby tam s různými přestávkami působím.“
Byla to tehdy pro vás velká změna? Bylo vám sedmnáct, chodil jste do školy...
„Co se fotbalu týče, tak to bylo mnohem rychlejší. Byl jsem hodně mladý, tréninky byly mnohem důraznější a kvalitnější. Změna to určitě byla.“
Navíc jste ještě studoval...
„To jsem studoval ještě nedávno (smích). Už když jsem tehdy přišel do béčka, tak tréninky byly většinou dopoledne. Takže jsem musel ze státní školy přejít na soukromou. Tak jako tak jsem změnu udělat musel a měl jsem individuální plán.“
Po přípravě s A týmem přišlo ale smolné zranění kolene, když jste si přetrhl křížové vazy. V ten nejhorší možný moment...
„Dva měsíce jsem byl v áčku a najednou takové zranění. To bylo hodně nepříjemné, najednou devět měsíců pauza. Navíc jsem nic takového do té doby neměl.“
Toto zranění ale znáte dobře od bratra Štěpána, který působil také ve Slavii a kvůli problémům s kolenem musel přestat s vrcholovým fotbalem...
„To je pravda, věděl jsem, co mě čeká. Brácha už to měl jednou, pak šel ještě na dvě operace kolene. Byl jsem na to připravený.“
Brácha s vrcholovým fotbalem musel přestat. Nebál jste, že dopadnete podobně?
„V hlavě jsem to samozřejmě měl. Po tom půlroce pauzy, nebo když jsem se pak uzdravil, tak už jsem na to nemyslel. Kdybych se tím zabýval, tak by to nedopadlo dobře.“
Co vás během rekonvalescence nejvíce hnalo?
„Samozřejmě lidé okolo týmu. Kondiční trenéři, fyzioterapeuti, trenéři, spoluhráči. Měl jsem velkou motivaci a chuť se vrátit. S bráchou a rodinou jsme to probírali, moc mě podrželi.“
S bráchou jste dokonce nějakou dobu hráli v béčku pod vedením trenéra Pavla Řeháka. Jak na toto období vzpomínáte?
„Bratr měl ale hodně velkou smůlu na zranění, takže jsme tam toho spolu moc neodehráli, jenom jeden přátelák. Je mi to dodnes docela líto, ale jinak to nešlo. Momentálně už brácha hraje jenom za 1.A třídu, pro zábavu, aby se udržel v kondici. Ve fotbale je mi ale dobrým rádcem, řadu věcí spolu konzultujeme. Jsem moc rád, že si s ním o tom mohu promluvit a poradit se s ním. Je to výhoda.
„Bratr měl ale hodně velkou smůlu na zranění, takže jsme tam toho spolu moc neodehráli, jenom jeden přátelák. Je mi to dodnes docela líto, ale jinak to nešlo. Momentálně už brácha hraje jenom za 1.A třídu, pro zábavu, aby se udržel v kondici. Ve fotbale je mi ale dobrým rádcem, řadu věcí spolu konzultujeme. Jsem moc rád, že si s ním o tom mohu promluvit a poradit se s ním. Je to výhoda.
Škoda juniorského titulu
Po těch devíti měsících jste se vrátil do juniorky a čekala vás velmi úspěšná sezona...
„To mě moc potěšilo. Byl jsem spokojený, vrátil jsem se, dostal jsem velký prostor na hřišti. Celý rok jsem pravidelně nastupoval. To bylo pro mě tehdy nejdůležitější. Navíc jsme skončili druzí. Škoda, že jsem nakonec ten juniorský titul neudělali.“
Nastřílel jste 14 gólů, byl jste vyhlášen nejlepším hráčem celé soutěže. To jste možná ani nečekal, že?
„Byl jsem překvapený. Většinou jsem nastřílel za sezonu deset až třináct gólu. Ocenění jsem určitě nečekal. Dozvěděl jsem se to na dovolené a byl jsem hodně nadšený. Dostal jsem mnoho gratulací, bylo to moc fajn.“
Na jaře jste si v Brně připsal první start za A tým. Vzpomenete si na to?
„Bylo to za trenéra Rady. Byl jsem na hřišti asi půl minuty, ale počítá se to (smích). Chvíli jsem byl i nervózní, ale hned to ze mě spadlo. Navíc jsem na hřišti byl jen chvíli, takže jsem ani neměl čas na to myslet. Bylo to spíše taktické střídání, měl jsem se pokusit udržet balón, abychom ubránili vítězství.“
Další start jste si na jaře už nepřipsal. Trenér Petrouš se tehdy nechal slyšet, že vás chtěl na hřiště několikrát dát, ale vždycky se někdo zranil...
„To je pravda. Tehdy se to doma stalo asi třikrát. Rozcvičoval jsem se, kolikrát jsem byl i převlečený, trenér říkal, že tam půjdu, ale pak se bohužel někdo zranil nebo došlo ke změně. Trošku mě to mrzelo, ale s tím se nedalo nic dělat.“
Na druhou stranu jste aspoň mohl pravidelně nastupovat v juniorce a bojovat o titul...
„Přesně tak. Byl jsem rád, že jsem mohl hrát. Navíc jsme právě hráli o titul, který jsme chtěli vyhrát.“
To se bohužel nepovedlo. Je to pro vás velké zklamání?
„Zklamání to samozřejmě bylo, ale teď už je to za námi a už na to nikdo moc nemyslí.“
Hostování je také varianta
Slavie nevstoupila do této sezony dobře. Čím si to vysvětlujete?
„Dělali jsme hodně individuálních chyb a nehráli jsme dobře ani jako tým. Chybělo i trochu toho štěstí. Psychická pohoda nebyla také ideální, takže se to pochopitelně promítlo i na výkonu na hřišti.“
A teď už je psychická pohoda?
„Nyní je to určitě o sto, ne-li o dvě stě procent lepší. Věřím, že to teď půjde nahoru.“
Cítíte, že áčku už máte jinou pozici než například před rokem?
„Rád bych měl, ale to se uvidí později, až budu mít odehráno více zápasů. Zda budu dostávat více šancí, nebo ne.“
Je možné, že si třeba v zimě s vedením sportovního úseku sednete a budete řešit případné hostování, abyste získal větší zápasové vytížení?
„Samozřejmě to je také varianta. Každý hráč chce a hlavně potřebuje hrát, ať už by to mělo být v první, nebo ve druhé lize.“
