Vím, že mám Slavii ještě hodně co dát

Je pravděpodobně nejvýraznější tváří současného kádru Slavie a téměř častěji než v brankovišti ho lze spatřit na středu hřiště při rozehrávce. „Nejtěžší bylo si zvyknout, že za zápas na mě jde jedna nebo dvě střely,“ říká dnešní oslavenec Ondřej Kolář.

Máte za sebou neuvěřitelnou sezonu. Budete na ni vzpomínat do konce života?
„Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Když se ohlédnu, tak vidím, jak moc ta sezona byla povedená jak z mojí strany, tak ze strany celého týmu. A ve finále se přidala ještě druhá hvězda, takže na tohle budu vzpomínat vždycky.“

A nebylo to jen o týmovém úspěchu, ale i o vašich individuálních výkonech. Dá se to vůbec ještě do budoucna překonat?
„Minimálně se to určitě dá vyrovnat. A já udělám všechno pro to, aby se to stalo. Chtěl bych tady udělat další titul, bylo by něco neuvěřitelného, kdyby se nám povedly tři tituly za sebou. A samozřejmě chci klukům co nejvíc pomoct na hřišti.“

Týmový výkon vždycky všichni stavíte na první místo, ale jak moc hřejí ty individuální úspěchy?
„Tak samozřejmě to hřeje. Když člověk za sebou vidí, co dokázal, je to skvělý pocit a posouvá mě to dál v mojí práci. Samozřejmě se mi to líbí, jsem rád, ale chtěl bych to ještě vylepšit. Hrajeme ale kolektivní sport a důležitý je právě kolektivní úspěch.“

Co vás osobně těší víc? Vychytané nuly, výkony v Lize mistrů?
„Stalo se toho strašně moc, ale nejvíc mě těší loňský postup do Champions League. Tam jsme ukázali svoji sílu i osobní kvality. Takže kdybych měl vyzdvihnout nějaký moment, bude to asi dvojzápas s Kluží.“

Straší vás ještě inkasovaný gól od Příbrami, nebo už na to nemyslíte?
„Tak samozřejmě, když se na to podívám zpětně, tak mě to mrzí. To byl takový smolný gól, na kterém mám podíl i já, takže můžu být naštvaný jenom sám na sebe. Momenty, kdy jsem o neprůstřelnost mohl přijít, ale byly i předtím. S Olomoucí, nebo s Boleslaví, kdy se v devadesáté minutě kopala penalta. Tehdy jsme naštěstí gól nedostali a přišlo to až s Příbramí, v zápase, který jsme vyhráli. Takže tolik to ve finále nemrzí. Kdyby to přišlo s Boleslaví a my bychom navíc v devadesáté minutě přišli o dva body, mrzelo by to víc.“

Je to jediný moment sezony, který není tak úplně zářný?
„Takových momentů tam bylo hodně. Nejvíc, co mě mrzí, je asi zápas na Interu, kde jsme ve skupině vedli 1:0 a dostali jsme gól v nastavení. To byl možná hned takový zlomový moment, kdy jsme mohli mít šanci na postup ze skupiny, minimálně ze třetího místa.“

Tu jednu střelu musím chytit

Vy jste sem před dvěma lety přicházel s nějakým očekáváním, Slavia někam směřovala, ale to, co se dělo, všechno asi překonalo?
„Určitě. Od začátku, kdy jsme sem všichni přišli, jsme najeli na výbornou vlnu. Dělal se jeden úspěch za druhým, ale zároveň jsme si na sebe upletli bič. Teď je to o to těžší. Ty úspěchy ale samozřejmě hřejí. Hrajeme proto, abychom vyhrávali poháry, každý měl sen se dostat se do Champions League, a nám se to vlastně podařilo strašně rychle. To jsou krásné momenty a já doufám, že přijdou další.“

V čem myslíte, že jste se ve Slavii nejvíce změnil?
„Myslím, že jsem se uklidnil, zvykl si na to prostředí. Pro mě bylo nejtěžší si zvyknout, že za zápas na mě jde jedna nebo dvě střely, a ty musím chytit. Jinak si myslím, že jsem od začátku hrál stejnou hru, jako teď. Jen ten tým si na to zvykl ještě víc, takže už jsme sehraní. Hrál jsem stejně, ale rozdíl byl v tom, že jsem nedokázal tým podržet a chytit tu jednu střelu. To se mi začalo dařit.“

Přemýšlíte o tom ve chvíli, kdy soupeř v zápase nemá jedinou šanci a najednou jde na vaši bránu?
„Ne, to už je takové automatické. Ve velkém týmu je to prostě nastavené tak, že tu jednu šanci člověk musí chytit, a všichni to berou jako samozřejmost. Musím to chytit, a když to nechytím, sám si říkám, že je to prostě chyba. Že to vypadá blbě, když z jedné střely za zápas dostanete jeden gól. Dařilo se to i na začátku téhle sezony, bohužel jsme proti Pardubicím právě z takové střely dostali gól, ale občas se to stane. Občas to prostě nejde nebo nemám takové štěstí, aby mě to trefilo.“

Bylo ale období, kdy vám tohle hodně lidí vyčítalo?
„Je možné, že mě to v jednu dobu i trochu svazovalo. Že jsem na to myslel, slyšel jsem od lidí kolem, že na to nemám, že sem nepatřím, že nejsem gólman pro Slavii. To mi moc nepomohlo, po psychické stránce jsem byl chvíli na dně. Pak ale přišel zlomový moment – začátek minulé sezony, kdy jsme vyhráli ve Zlíně 1:0. Tam jsem klukům, myslím, pomohl, a pak už přibývaly další zápasy. Vygradovalo to s Kluží, tam už jsem se úplně uklidnil, byl jsem v pohodě a najel na tu svou vítěznou vlnu. Doufám, že to vydrží, protože u gólmana, zvlášť tady ve Slavii, je důležitá hlava.“

Bylo to jenom v hlavě, uvnitř, nebo i nějakou změnou vnímání okolí?
„Asi i to, že jsem si zrušil tyhle Facebooky a další sítě a přestal jsem číst články o sobě. Část novinářů pochybovala, jestli na to mám, tak jsem se od toho oprostil. Navíc jsem byl drahý gólman, snad jeden z nejdražších v české lize, takže v tom jsem to měl těžší už od začátku. Musel jsem se ukázat ve velkém klubu, což se ne úplně podařilo – i když jsme vyhrávali, já dostával góly. Ale uklidnil jsem se, zvykl jsem si na herní styl, na tenhle tým, a teď už jsem spokojený. Věřím si v rozehrávce, nepřipouštím si, že bych měl udělat chybu, a je to i trochu o štěstí, které se teď přiklání na naši stranu. Vím, že jednou ta chyba přijde, ale já budu pořád stejný, pořád se budu snažit hrát tu svoji hru. V hlavě jsem si to srovnal, už nechci být takový poplašený janek jako dřív. A když udělám chybu, tak vím, že to musím hodit za hlavu a pokračovat v tom stejném dál.“

Máte s trenéry ještě něco, co je potřeba zlepšit?
„Tak vždycky je co zlepšovat. To vidí trenéři, na čem zapracovat, já sám vím, že nějaké chyby mám, že je potřeba máknout. Ale pracujeme na tom. Máme tady výborné trenéry, kteří mi pomáhají po stránce psychické i fotbalové. Zvykli jsme si na sebe, víme, jak nastavit tréninky. Oni vědí, že třeba tolik nepotřebuji, ale spíš se soustředí na techniku a na to, jak mě dát do pohody.“

Možná pomohlo i to, že k vašemu „fotbalovému tátovi“ Štěpánu Kolářovi přibyl Radek Černý, který přinesl trochu jiný pohled?
„Štěpán mě vytáhl z toho nejhoršího a pak se k němu připojil Radek Černý, kterého mám strašně rád a uznávám ho za to, co dokázal. Rád si od něj cokoli vyslechnu, jeho názory mě baví a vždycky se snažím si z toho něco vzít. Radek Černý je navíc i v reprezentaci, takže mi pomáhá, že jedeme pořád to samé. A i když v repre nechytám, tak s Čertem (Radkem Černým) děláme nějaké tréninky, které mě připraví zpátky do klubu.“

Jsou pozvánky do reprezentace dalším oceněním vašeho posunu? Dřív jste spíš zaskakoval, teď jste součástí té jasné brankářské trojice.
„Je to krásný pocit, taky to tak vnímám, že už nejsem páté kolo u vozu. Svou pozici jsem si vydobyl a jsem za to rád. Doufám, že to bude pokračovat, ale je to samozřejmě o výkonech v klubu, abychom pokračovali stejně dál. Pak přijde to ocenění.“

Vím, že mám Slavii ještě hodně co dát

Potřebujete vždycky nějaký čas na to, abyste se rozkoukal a na novém místě se začal cítit jako doma?
„Asi jo. Když jsem sem přišel, všude jsem slyšel, že Slavia je obrovský klub, má skvělé fanoušky. Já přišel z Liberce, kde to je spíš malý, rodinný klub. I na tohle jsem si zvykal – fanoušky, lidi v klubu. Chvíli mi trvalo, než jsem se otrkal, ale na druhou stranu si myslím, že i fanoušci a lidi ve vedení si zvykli na mě, protože můj herní styl je zvláštní. Jsem trochu jiný než ostatní gólmani. Hraju úplně jinak. Věřím, že pro lidi to ze začátku nebylo jednoduché, ale věřím, že si zvykli. Samozřejmě jim občas zatrne…“

Fanoušci si zvykli, ale vidíte třeba i u soupeřů, že se někteří snaží hrát podobným stylem?
„Vidím, že někteří gólmani se o to snaží. Pak záleží na tom, jakého mají trenéra a jaký chtějí hrát styl. Je to strašně těžké, k tomu potřebujete ostatní hráče, že se nebojí nabídnout, hrát s míčem. Tady máme obrovskou kvalitu stoperů a obránců, kteří se nebojí hrát a v tom mi to ulehčují.“

Asi je pro vás klíčové, že v tomhle jste v symbióze s trenéry?
„Přesně tak. Bylo by to těžké, protože já už se asi nezměním. Já nejsem ten typ gólmana, který by to řachal dopředu, já se s tím balonem mazlím, rád si to rozehraju. Kdybych měl jít někam, kde budu kopat dlouhé balony, mě by to nebavilo a myslím, že bych to odnesl i zdravotně.“

Jak to máte s ambicemi? Vždycky jste chtěl ve sportu něco dokázat, nebo jste si k tomu musel hledat cestu?
„Přesně tak. Ze začátku jsem byl hrozně pohodlný člověk, měl jsem rád svůj klid, v Liberci jsem byl s rodinou a ani jsem nějak nepřemýšlel o tom, že bych se chtěl někam dostat. Tohle myšlení mi změnil Štěpán Kolář s celým realizačním týmem. Teď ty ambice mám, chtěl bych se posouvat dál a vím, že bych si chtěl vyzkoušet i to zahraniční angažmá. Můj sen je zahrát si španělskou ligu. Ten fotbal mě baví, všichni se tam snaží hrát, z toho bych byl nadšený. Ale když přišel třeba zájem z Nice a bavil jsem se s tamním trenérem, taky se mi líbil. Když sem přijeli a představovali mi vizi klubu, který by chtěli postavit odzadu na mojí konstruktivní rozehrávce, že mě sledují dlouho, tak to by mě bavilo. To je to, co bych chtěl hrát, kdybych někam přestoupil.“

Bylo těžké říct Slavii ano, když jste přestupoval?
„Bylo, ale usnadnili mi to trenéři, kteří přišli. Já věděl, že jim vděčím za hodně, a šel jsem sem s tím, že jim to chci vrátit a že si chci i sám sobě dokázat, že na to mám. Měl jsem velké problémy, jak v hlavě, tak zdravotní, a chtěl jsem si dokázat, že jsem dobrý gólman a že se můžu někam posunout.“

Takže teď bude klíčové ten potenciální odchod do zahraničí správně načasovat?
„To asi načasovat nikdy nejde, to člověk uvidí asi až zpětně, jestli udělal dobře, nebo ne. Na druhou stranu, když tady všichni chtějí, abych zůstal, je pro mě hrozně těžké se vzepřít a říct, že chci odejít. Takový typ já nejsem a v životě bych to asi neudělal. Takže je to o domluvě s trenéry, potažmo s panem Tvrdíkem. Já sám ale vím, že mám Slavii ještě hodně co dát a že můžeme ještě spoustu těch úspěchů udělat.“

S přestupem do zahraničí se pojí spousta těžkostí, je to taková velká neznámá. Kdy si myslíte, že budete vnitřně připraven to zvládnout?
„Každý ví, že to je těžké, když se poprvé trhne z domácího prostředí a jde třeba někam, kde lidem ani nerozumí. Vím to, ale chtěl bych to zkusit. A když tam půjdu a bude se dařit, o to to bude jednodušší. Jazyk se člověk naučí, když je hozen do vody, takže v tom bych problém neviděl. Chtěl bych sám sobě dokázat, že chytat umím. A chtěl bych dál posouvat gólmanské řemeslo, protože to, co tady teď ve Slavii máme, se mi to líbí a baví mě to. Už hraji extrémně vysoko, dál už to pravděpodobně nejde, to už bych byl regulérní hráč v poli, ale tenhle herní styl se mi líbí a rozvíjet ho mě baví.“

Bylo by zahraniční angažmá jednodušší z pozice jedničky v reprezentaci, nebo se k němu dá dostat i ze Slavie?
„Slýchám na to různé názory. Většina lidí říká, že dokud budu tady ve Slavii, tak šanci v reprezentaci nedostanu. Všichni víme, že tam jsou dobří gólmani z věhlasných klubů. Já ale nevím, jak to je a jak to mají trenéři nastavené. Kdybych třeba zůstal ve Slavii a předváděl stejné výkony, jako loni, tak si o tu jedničku řeknu taky. Věřím, že chytám ve špičkovém klubu a že trenéři nekoukají na to, kdo je doma a kdo v zahraničí, ale na aktuální formu.“

Dát gól byl můj sen

Gólem proti Příbrami jste si splnil další sen. Jaké byly ohlasy, co říkala třeba rodina?
„Rodina dlouhodobě věděla, že je mým snem dát si v lize gól, takže mi po zápase volali a byli ze mě nadšení. Spousta lidí mi posílala videa, jakou jsem měl radost, že takhle šťastného mě ještě nikdy neviděli, čehož jsem si vážil. Jako když mi po zápase zavolali Kuba Prachař s tátou, že mě natáčeli, že viděli, jakou mám radost. Gratulovali mi, spousta lidí mi psala. Rodiče třeba čtou články na internetu, stejně jako spousta lidí, tak si mysleli, že zesměšňuji Příbram, ale tak to vůbec nebylo. Hned po zápase jsem šel za jejich gólmanem, kterému jsem to vysvětlil, a jsem hrozně rád, že to nebral jako nějakou potupu. Já jsem si to hrozně užil, byl to můj sen a jsem rád, že se mi to podařilo. Moc gólmanů, kteří by dali gól, není. Když na mě trenéři ukázali, ať jdu, spadl ze mě obrovský balvan a šel jsem s odhodláním, že to dám. Byl jsem si jistý, že to proměním, protože to byl můj sen, a věřil jsem, že ten nahoře mi pomůže.“

Takže vám táta nevolal, co jste to tam předváděl?
„To ne. Ale když dělám kličky nebo na poslední chvíli rozehrávám, to mi pak vždycky doma nadává, že na to nemá nervy a že to s ním sekne, jestli tak budu pokračovat. V tomhle si vždy vyslechnu hodně věcí, ale tady věděl, že to je na konci zápasu a byl v klidu, že z toho gól dostat nemůžu. Hrozně mi to přál a fandil mi, aby se to povedlo.“

Cítíte, že vaše popularita trochu stoupla?
„Asi ano, jak se dařilo, tak se o mně i hodně mluvilo, takže o člověku pak lidé vědí, hodně se o něm baví. Já to tak ale vůbec nevnímám, jsem rodinný typ a trávím veškerý volný čas s nimi. Mám pár kamarádů, kterým se vždycky říkám, aby mi řekli, kdybych se změnil. Nechci se chovat jinak než dosud. Vážím si toho, že o mě lidé vědí, ale budu jedině rád, když zůstanu stejný.“

Jak vás potěšilo, že si Kuba Prachař nechal vytetovat jako vzpomínku váš rekord z minulé sezony?
„Ze začátku jsem myslel, že to je sranda. Když mi druhý den volal přes Facetime z tetovacího studia a ukazoval mi to, tak jsem tomu nevěřil. Dodneška se tím bavíme. Kubu mám hrozně rád, Slavia nás hodně sblížila. Je to super člověk, velký slávista, máme si co říct. Tímhle mě samozřejmě hodně překvapil a potěšil.“

Na začátku sezony se vám vyměnila gólmanská dvojka – místo Kuby Markoviče přišel Jan Stejskal. Potřebujete na sebe jako jasná jednička cítit tlak, nebo potřebujete mít jasně danou pozici?
„Vždycky je dobré mít konkurenci, jsem zastáncem toho, že vás posouvá. Už jsem to zažil i v Liberci. Tady okolo mě byli zatím hlavně mladí kluci, kteří se učili ten herní režim, protože ve Slavii je to přeci jen něco trochu jiného. Honza Stejskal teď říkal, že některé věci po něm v Boleslavi vůbec nechtěli a že chvíli potrvá, než si zvykne. Je dobré, že tu mladí kluci jsou a učí se, do budoucna to bude pro Slavii přínosem.“

Cítíte, že v tomto prostředí mladí hráči rostou?
„Určitě udělali velký progres. Vidí, jak hraju já, učí se. Trenéři se s nimi snaží i po tréninku zůstávat. Hlavně se apeluje na kopací techniku, což je strašně důležité pro konstruktivní rozehrávku. Kluci jsou snaživí, učenliví, ale tohle se samozřejmě člověk nenaučí za měsíc nebo za dva, musí to dělat v tréninku a zápase. I to je důvod, proč šel Kuba Markovič na hostování, aby měl herní vytížení a zvykl si na ligu, protože první a třetí liga je přeci jen odlišná.“

Třetím do party je Přéma Kovář, jakou má ve vašem kolektivu roli?
„Pro mě je strašně důležitý, je to můj velký kamarád. Lidsky jsme si sedli, už spolu jedeme hrozně dlouho. Míjeli jsme se ve Varnsdorfu, pak jsme spolu byli v Liberci. Dojíždíme spolu do Prahy, v Liberci se stýkáme i s jeho rodinou, trávíme spolu hodně volného času. Co se týče fotbalové stránky, tak mi vytváří veškerý servis. Není to typ gólmana, co by mi házel klacky pod nohy. S tím bych se asi nevyrovnal, potřebuji mít klid. On mi vytváří veškerý servis a vím, že cokoliv se stane, tak by mně výborně zastoupil. Je to dobrý parťák pro všechny v kabině, je to teď ten vůdce kabiny. Je to motivátor, což je důležité pro pohodu. Před zápasem hodně mluví, každého povzbuzuje. Během zápasu si můžete všimnout, jak se snaží koučovat. Je to takový hráč a zároveň výborný kamarád. Za sebe můžu říct, že je pro nás strašně důležitý. Ani v kabině proti němu nikdo nic nemá, všichni ho berou takového, jaký je.“

Navíc má neuvěřitelnou tréninkovou morálku…
„Kdybych měl srovnávat jeho a svou tréninkovou morálku, tak Přéma je strašný dříč. Občas se divím, jaké dávky vydrží. Já mám rád svůj klid a moc netrénuju. Na to, kolik Přémovi je, toho strašně snese. Když ho kluci poprosí, jestli nemůže zůstat po tréninku, tak nikdy neřekne ne a vždycky jim vyjde vstříc. O to víc si ho kluci váží, že i ve svých letech se snaží makat a vytvářet servis i pro ty kluky.“

Celý rozhovor vyšel ve druhém čísle magazínu Poločas pro sezonu 2020/21 18. září před zápasem s Teplicemi.

Aktuálně

Co se stalo po gólu, nevím. Měl jsem ale obrovskou radost

před 2 dny
Do zápasu naskočil Peter Olayinka z lavice a jedinou brankou zápasu zařídil na úkor vlastního zdraví tři body pro Slavii. Po zápase už ale vyhlížel další utkání. ​„Proti Nice bude důležité získat další tři body, proti Leverkusenu bylo vidět, že jsme dobře připravení.“

Přesně takový zápas může pomoci našemu sebevědomí

před 2 dny
Sešívaní zvítězili v druhém utkání Evropské ligy proti silnému Leverkusenu. ​„Potřebujeme přesně tuhle bojovou mentalitu, kterrou jsme ukázali u gólu,“ říká Jindřich Trpišovský.

Největší vítězství, které jsem zažil

před 3 dny
David Zima nastoupil poprvé v kariéře v Evropské lize. „Neskutečně jsem si to užil," říká stoper sešívaných.

Další články