Historický kalendář | SK Slavia Praha

Historický kalendář

středa 1. 4. 1903

Jan Košek slávistou

1. dubna 1903 získala Slavia do svých řad žáka Akademického gymnasia Jana Koška a veřejně přiznala, že transfer se uskutečnil (poprvé v naší fotbalové historii) za peníze. Doplatila členské příspěvky dosavadnímu klubu SK Union, zaplatila klubové členství v našem klubu a věnovala i studentovi "potřebnou finanční podporu". Jan Košek totiž pocházel z turnovské rodiny postižené tuberkulózou s předčasnými úmrtími rodičů i sourozenců (jeho samotného ze stejných důvodů postihla předčasná smrt na konci roku 1927).

Více
čtvrtek 1. 4. 1909

Výhra nad londýnským Civil Service

1. dubna 1909 Slavia zdolala londýnský celek Civil Service FC London 3:0. Utkání přihlíželo 4 200 diváků. Po dvou brankách vstřelil Macoun (na fotografii vpravo), jednu O. Bohata. Sestava: Jeník (později tenor v Národním divadle) – Krummer, Veselý – E. Benda, Kotouč, Sojka – Široký, Malý, T. Vosátka, M. Macoun a O. Bohata.

Více
pátek 1. 4. 1932

Bradáč a Kopecký posílili Slavii

1. dubna 1932 přišli do Slavie útočníci Vojta Bradáč z Viktorie Žižkov a Vlastimil Kopecký z Rapidu Vinohrady. Ve Slavii vstřelil Kopecký celkem 715 branek v 953 utkáních a Bradáč 266 branek ve 289 utkáních.

Více
středa 1. 4. 1953

Narodil se Pavol Biroš

1. dubna 1953 se narodil obránce Pavol Biroš. Nejpodstatnější a nejúspěšnější část své fotbalové kariéry prožil ve slávistickém dresu. V letech 1972 až 1978 odehrál v prvním mužstvu Slavie 266 zápasů (135 ligových).

V Edenu se objevil na konci svého dorosteneckého věku a dvě věci měl jasné: bude hrát fotbalovou ligu a vystuduje práva. Obě svá předsevzetí splnil bez sebemenších úlev a to v jeho době nebylo zdaleka samozřejmé a obvyklé.

Fotbalově zazářil hned v úvodu. Dorosteneckou šatnu opustil a vstoupil mezi ligisty (1972). Stal se samozřejmou součástí obrany A-mužstva. Patřil k oporám vítězů Českého poháru 1974. Odehrál všechny zápasy, hrál spolehlivě a elegantně. Po studiích odehrál rok v Dukle a znovu oblékl červenobílý dres. Protože už ho zdobil titul JUDr., vrátil se do rodného Prešova a ještě „dohrával“ ligu v dresu Lokomotivy Košice (tady vyhrál svou druhou domácí pohárovou trofej) a mateřského Tatranu Prešov, kde končil v roce 1985.

Ale to už začal pracovat jako soudce na Krajském soudu v Košicích. Tam působil po celou svou právnickou kariéru. Ne nepodstatnou součástí jeho působení v sešívaném dresu jsou bilance reprezentační. Měl na svém kontě 9 startů v juniorech (1972 – 1975), 4 starty mezi olympioniky (1974 – 1976) a 9 startů za první reprezentaci (1974 – 1977). Byl společně se slávisty Františkem Veselým a Dušanem Herdou v kádru mistrů Evropy 1976, ale v závěrečných zápasech nebyl nasazen.

Neskutečně příznivé hodnocení odborné veřejnosti sklidil ve svém „životním zápase“ Československo – Skotsko, který se hrál 13. října 1976 na Spartě. Československé barvy vyhrály kvalifikační duel pro mistrovství Evropy 2:0 a Biroš byl označen za vůbec nejlepšího muže zápasu. Slavia obdržela nabídky na jeho přestup do zahraničí, ty ale nezveřejnila.

Svazoví statistikové mu napočítali 212 prvoligových startů (ve slávistickém dresu hrál v ligové jedenáctce od 1. července 1972 do 31. prosince 1978) a 24 v domácích pohárech (český, slovenský i československý). V sešívaném dresu odehrál ještě po 2 zápasech v Poháru vítězů národních pohárů a Poháru UEFA, 10 startů měl v letní soutěži UEFA Intertoto Cup.

Za výkony v dresu Slavie byl mezi elitní desítkou ankety Fotbalista roku i v tak zvané ideální jedenáctce I. ligy. Byl to příkladný sportovec, kavalír a věrný slávista. Zaslouží si klubový respekt naprosto oprávněně. Vítěz Českého poháru 1974 se Slavií a mistr Evropy 1976 zemřel 12. srpna 2020.

Více
neděle 1. 4. 1956

Na Velikonoce znovu v červenobílých dresech

V neděli 1. dubna a v pondělí 2. dubna 1956 se konal na Letné Velikonoční turnaj. Poprvé po čtyřech letech zákazu se hráči Slavie (Dynama Praha) na turnaji představili ve svých tradičních červenobílých dresech! Tyto dresy po celou dobu tajně ukrýval doma pod slamníkem správce slávistického inventáře Karel Sehnoutka. 

Vlastně to rozhodli a věděli jen tři lidé v Praze. V klubu postavy velice známé. Správce inventáře Karel Sehnoutka, kustod František Polťák a redaktor Josef Laufer. O co šlo? O naprostý „majstrštyk“. Slavia (Dynamo) znovu nastoupí v červenobílých, tradičních a slavných, ale zapovídaných dresech. I bez vědomí a souhlasu vedení klubu. Navíc na mezinárodní akci s velkou a nepřehlédnutelnou publicitou a účastí diváků.

Slavia (Dynamo Praha) Velikonoční turnaj na hřišti Sparty (Spartaku Praha Sokolovo) vyhrála. 

Památné foto vítězů Velikonočního turnaje bylo kolorováno, takže se i nyní můžeme podívat, jaká sláva to tehdy v červenobílých dresech skutečně byla! V závorce jsou čísla dresů podle poznámek Josefa Laufera opsaná ze zápisu o utkání. Stojící zleva: Stanislav Kocourek (2), Jan Andrejkovič (4), Jaroslav Jareš (7), Jiří Hildebrandt (3), Vladimír Hubálek (10), Jiří Pešek (11) a kapitán Miloš Štádler (9). Dolní řada zleva: František Fiktus (6), Alois Jonák (1), Stanislav Hlaváček (5) a Ladislav Svoboda (8). Účastníci turnaje: Dynamo Praha (Slavia), Spartak Praha Sokolovo (Sparta), Hajduk Split, IFK Göteborg.

Neděle 1. dubna

Slavia (Dynamo) – IFK Göteborg 3:1

Branky: Hemele, Svoboda, Pešek

Slavia: Jonák – Kocourek, Hildebrandt, Andrejkovič – Trubač, Ipser (2. poločas S. Hlaváček) – Jareš, Hubálek, Hemele, Svoboda, Pešek.

Diváci: 20 000

Je několik verzí přímých účastníků o tom, jak se mužstvo Slavie objevilo na sparťanském trávníku na Velikonočním turnaji v roce 1956 v tradičních, tehdy ovšem „zakázaných“, červenobílých dresech. Za tu určitě pravdivou lze považovat líčení tehdejšího kapitána mužstva Miloše Štádlera, který ji několikrát prezentoval na besedách. Začalo to v pátek. Na Spartě (tehdy pod jménem Spartak Praha Sokolovo) byl rozlosován Velikonoční turnaj 1956. Los rozhodl, že v neděli nastoupí Slavia proti IFK Göteborg a následující den proti Hajduku Split.

„Věděli jsme v mančaftu, že budeme hrát na Velikonoce mezinárodní turnaj na Spartě. Znali jsme i soupeře, kromě domácí Sparty to byl Hajduk Split a taky IFK Göteborg. Den před zahájením byla na Spartě technická porada účastníků s pořadateli. Byl jsem na ní jako kapitán a se mnou i hospodář a vedoucí mužstva v jedné osobě Karel Sehnoutka. Do reglementu uvedl dvě povinné sady dresů. Jednu červenomodrou a druhou bílou. V těch jsme taky obvykle hráli. Los nám určil zahajovací zápas. Přijdeme do kabiny a tam máme na svých místech jen bílé trenýrky a modré stulpny. Hildebrandt s Peškem si dělali legraci a Sehnoutky se ptali, zda dneska hrajeme bez dresů, že i ty nám zakázali. Sehnoutka s kustodem Frantou Polťákem se usmívali pod vousy a že to prý bude překvapení. Potom přinesli nažehlené tradiční dresy i s čísly, co paní Polťáková „přes noc“ přišívala. Doslova na poslední chvíli a dali nám je. Byli jsme naměkko a taky někdo pronesl něco v tom smyslu, že „tohle někdo odsere“. Byla to provokace. Jediný smutný byl brankář Lojza Jonák, protože ten měl klasický „pláničkovský“ modrý svetr s hvězdou doma, ale neměl ho s sebou! Neřekli mu o tom nic. Litoval, že on, takový slávista, a jediný hvězdu nebude na fotkách mít. Vyšli jsme na trávník a strhly se bouřlivé ovace. Jako by nastoupila Slavie s Pláničkou a Bicanem! Vzdor tomu, že na tribuně byl i prezident Zápotocký, žádné represe nenastaly. Všichni si nás nafotili a ten snímek vstoupil do historie. Hráli jsme všichni nad své možnosti a vyhráli před nadšeným publikem oba své zápasy 3:1 a stali se vítězi. Na závěr jsem šel do kabiny rozhodčích podepsat zápis a přišel tam i starý matador Josef Laufer. Ještě dělal pro rozhlas a ČTK. Blahopřál mi. Koukám, že má v očích slzy a říkám mu: Pepíčku, snad nebrečíš? Odpověděl mi něco v tom smyslu, že za tyhle slzy se nestydí. No, finále jsme viděli určitě v tom faktu, že už ty dresy nesvlékneme, jen když to bude nutné kvůli soupeři. Hrozně rád na ty chvíle vzpomínám a všem mladým slávistům je připomínám.“

Více