Historický kalendář

neděle 5.5.1940

Výhra 7:1 nad Žižkovem

5. května 1940 vyhrála Slavia ligové utkání nad Viktorií Žižkov 7:1. Po dvou brankách vstřelili Bican a Vacek, jednu přidali Kopecký, Šimůnek a Vytlačil. Zbývající hráči byli: Vítězslav Deršák – Černý, Daučík – Průcha, Nožíř a Jezbera. Trenérem byl Emil Seifert.

Více
sobota 5.5.1945

Začalo Pražské povstání, blíží se zkáza hřiště Slavie

5. květen 1945 je slavným dnem v české historii, ale také smutným dnem v dějinách Slavie. V tento den vypuklo Pražské povstání. Začalo se bojovat na několika místech hlavního města. SK Slavia tu měla svou úlohu a roli. Nebylo co tajit, zástup slávistů se aktivně angažoval proti okupantům a mnozí čelní a významní představitelé klubu za to zaplatili životem.

Pamětníkem těchto dnů byl také Milan Ogoun. V té době byl kapitánem atletické Slavie a rekordmanem na 400 i 800 metrů. 

„Po celý den bylo cítit ve vzduchu, že nás čekají těžké hodiny a bez pomoci se Praha osvobodí jen těžko. Z našeho klubu byla řada členů aktivních a zapojila se do počínajících bojů. Část jich probíhala i u nás na Letné a celém obvodu Prahy 7. Šířila se neověřená a nepodložená zpráva, že na Slavii je taky jedno z obvodních velitelství. Byla to pravda, ale matoucí. Velitelství bylo v tělocvičně U Studánky. Tak míli od stadionu ve Strojnické ulici. Spojkou pro obránce, většinou na barikádách, byl báječný kamarád Karel Keval. Skvělý běžec. Na antuce, na trávě i na dlažbě. Smrti ale neunikl, večerní střela mu ukrátila život. Běžel na velitelství, že hřiště Slavie hoří. Zbyla po něm fotografie s áčkem fotbalistů v čele s Bicanem. Karel hrál za rezervu. A párkrát ho použilo i áčko. 

Já jsem to samozřejmě velice prožíval. Dřevo hořelo, ale betonové základy nikoli. Doslova jsem vecpal ženu se sedmiměsíční dcerou do suterénní prádelny. A pomáhal hasit. Můj tchán tu byl tehdy správcem inventáře nefotbalových odborů. Nešlo to zastavit. Wehrmachťáci stříleli jako zběsilí a jejich střelba nás – my, kteří jsme hasili požár – osvětlovala. Tři hodiny se asi padesát statečných lidí snažilo plameny uhasit, ale bylo to marné. Jestli to v jedenáct večer začalo, dvě hodiny po půlnoci už nebylo co zachraňovat. Ty rozzuřené a dobře vyzbrojené německé hordy měly prostě navrch.

Potom přišla sláva. Život v nacistické okupaci skončil, ale pro nás slávisty končil i zlatý letenský věk. Jaká škoda! Říká se, že vzpomínky blednou, proto připomenu některá jména s členskou legitimací Slavie a se Slavií v srdci, co se velmi zasloužila o pád nacismu. Edvard Beneš, Alois Eliáš, Otakar Klapka, Jiří Jesenský, doktor Hanousek, doktor Singer, Slavoj Friš a doslova všichni funkcionáři řídící náš klub během okupace. Antonín Jauris, Václav Valoušek, Otakar Rozvoda, pánové Čermák ani Šebor nekolaborovali. Nikdy,“ vzpomínal na bouřlivé dny Pražského povstání Milan Ogoun. 

Více
úterý 5.5.1964

Do slávistického nebe odešel Jindřich Baumruk

5. května 1964 zemřel legendární tvůrce české uličky Jindřich Baumruk. Jeho místo bylo na pravém křídle, patřil do slavného útoku v čele s Janem Koškem. Proslavila ho v té době mimořádně efektní i efektivní kombinace do trojúhelníku s pravou spojkou a pravým záložníkem. Měl velký podíl na tom, že mužstvo Slavie bylo na počátku 20. století považováno za jedno z nejlepších na evropském kontinentu. Ve Slavii hrál v letech 1894 – 1904 a 1905 – 1910. V letech 1904 – 1905 hrál, stejně jako další členové slavného útoku, ve Spartě, tento přestup vzbudil ve fotbalových kruzích velký rozruch a přispěl k rivalitě obou klubů. V červenobílém dresu odehrál 211 zápasů a vstřelil 200 branek. Vítězslav Houška v knize 50 slavných slávistů popisuje Jindřicha Baumruka následovně: „Ale kdyby bylo zapotřebí předložit důkaz o tom, že se slávisté vyznají i ve fotbalovém kumštu, byl by zajisté nejpovolanějším demonstrátorem Jindřich Baumruk. Špičkou by si nadlehčil balón, zpětnou falší by si jej hodil na čelo, sklepl na koleno, polechtal patičkou a pak na něj dorážel nártem, bodlem i placírkou. Uměl skoro vše, co fotbalista má umět. Nebyl nejrychlejší, ale byl rychlý, nebyl kanonýr, ale byl střelec, nebyl nedostižný technik, ale uměl opracovávat merunu s citem cizeléra, nebyl tvůrce hry, ale iniciátor brilantních akcí a garant nezadržitelných úniků.“ V prvním mužstvu Slavie hrál od šestnácti let, v roce obou mezinárodních premiér Slavie (1899) mu bylo osmnáct let a byl už takzvaně hotovým hráčem. Jako křídelní útočník měl nejen dlouhé běhy a ladně čechrané centry a falšované šlehy, ale osvojil si i roli konstruktivního hráče, který se neštítil piplavé práce v poli. Byl nezištný, nebažil po střelecké slávě, tuze rád poskytoval křižným pasem gólovou příležitost rychlonohému a tvrdému vypalovači Janu Koškovi. Ještě po první světové válce chodíval trénovat na Slavii a na požádání rád ukazoval těm mladším, jak se vyrábí měkký, polovysoký, přesně adresovaný centr na „dobíhačku“. Jindřich Baumruk se narodil 23. září 1881.

Více