Lukáš, Robin a Mateo

Lukáš, dárce krve - 5 odběrů
synové Robin a Mateo - komplikace při porodu, dvanáct transfuzních přípravků

V červenci roku 2018 se v porodnici olomoucké fakultní nemocnice předčasně narodila dvojčátka – dva vymodlení kluci Robin (800 gramů) a Mateo (600 gramů). Mateovi se nevyhnuly vážné zdravotní komplikace, které si vyžádaly podání celkem jedenácti transfuzních přípravků.

„I díky nim je tu Máťa s námi. Nikdy nevymažu z paměti hodiny u inkubátoru, kde je malé tělíčko odkázáno na pomoc lékařů a lásku svých rodičů, kteří ho s vírou drží za malou ručičku,“ vzpomíná hrdý otec Lukáš Kobza, jehož druhý syn Robin po porodu obdržel také jednu transfuzi.

Právě potřeba dětí byla podle jejich tatínka spouštěcím okamžikem k pravidelnému darování krve. „Chci splatit ‚dluh‘ za naše kluky a současně vědět, že moje krev pomáhá v životě jiným lidem. Vždy jsem měl respekt z lékařských jehel a tato zkušenost mi jej snadno pomáhá
překonat. Při každém vpichu transfuzní jehly si uvědomím, jak jsem hrdý na své syny. O měsících v nemocnici jsem pro svou rodinu a přátele napsal dokonce i knihu. Také díky fakultní nemocnici jsme teď velká spokojená rodina,“ zdůrazňuje Lukáš, jenž chodí darovat pravidelně
každých povolených deset týdnů.

Profesionální moderátor ranního vysílání v Rádiu Haná, který chtěl už jako dítě pomáhat lidem a snil o práci hasiče a zdravotnického záchranáře, nahlíží na dárcovství krve s hrdostí a respektem. „Přestože jsem nakonec jako hasič nikdy nepracoval, jsem rád, že nyní patřím mezi dárce, kteří pomáhají zachraňovat životy. U každé transfuze je moje fantazie nadšená a tvoří si scénáře. Říkám si, jak asi vypadá člověk, kterému tahle krev pomůže? Malá holčička? Maminka dětí? Tatínek po pracovním úrazu? Vím, že jako dárci děláme něco smysluplného. A navíc
čokoláda za darování prostě chutná tak nějak lépe,“ směje se táta dvou kluků, jenž se naplno realizuje i ve svém současném povolání.

„Posluchače bavím, žiji s nimi, hledám pro ně praktické informace a jsem
jejich každodenním parťákem, na kterého se mohou spolehnout. Právě to,
že i s krví spoléháme jeden na druhého, mě těší a nabíjí krásnou
lidskostí. Komu zachráníme život příště?“ uzavírá Lukáš Kobza.