O prvním startu po roční pauze, dojetí i plánech
Rodák z Boskovic přišel do Slavie začátkem února letošního roku z italské Atalanty Bergamo, kde prošel mládežnickou akademií až do A-týmu. A zapsal si i tři starty v Serii A, více nedovolily vleklé a opakované problémy s kolenem. Červenobílým barvám se Vorlický upsal do června 2027, po třetí operaci zamířil do slávistického B-týmu, za který debutoval v neděli proti Karlovým Varům.
Nastoupil jste do prvního zápasu po zranění. Prvních 15 minut za Slavii, jaké byly?
„Připravovalo se to opravdu dlouho, bylo to velmi náročné. Vlastně celá ta cesta od třetí operace až po sem byla pro mě jako horská dráha. Oproti prvním dvěma operacím jsem tentokrát už opravdu přemýšlel nad tím, jestli to vůbec půjde. Od příchodu do Slavie jsem dva měsíce makal a doháněl individuální resty. Poslední dva týdny jsem už trénoval naplno s týmem. V týdnu před zápasem jsem měl s trenérem pohovory, kdy jsme právě řešili, jestli už jsem připravený do zápasu. Vážím si toho, že mi trenér věřil a řešil se mnou mé pocity a nastavení. To, že jsem mohl opět po roce obléknout dres pro mě bylo velmi emotivní.“
Byl jste překvapený, že se tak stalo hned v prvním utkání, do kterého jste byl nominován?
„Upřímně asi ani nebyl. S trenérem jsme měli situaci vyjasněnou. V týmu máme fantastické fotbalisty, věřím tomu, že spoustu z nich se do dvou nebo tří let začne objevovat v lize, nebo v to aspoň doufám. Hrál jsem už se spoustou kvalitních hráčů, takže si myslím, že mohu trochu porovnávat. Je cítit, že jsou kluci dostatečně motivovaní a na každém postu je tu velká kvalita. Takže ani já tady rozhodně nemám nic jistého a musím pracovat stejně jako ostatní.“
S čím jste na hřiště šel?
„Stav byl 1:1, takže jsem si tam určitě nešel fajfknout jen první start. Chtěl jsem něco vymyslet, pomoct ke vstřelení gólu a výhře. Bylo to ale velmi těžké, dostali jsme se do dvou možná tří šancí, ale Karlovy Vary byly zatažené v bloku, nedařilo se nám mezi ně proniknout.“
Na hřišti se vám hned první dotek s míčem povedl. Po autu jste si míč stáhl a přihrál za obranu. Byl to pro vás důležitý moment?
„Určitě ano, chtěl jsem hned hrát a dostat se rychle do zápasu. Jsem takový typ hráče, co rád tvoří. Co rád obchází soupeře jeden na jednoho a snaží se vymyslet nečekaná řešení ve prospěch týmu. Šel jsem do toho prostě s tím, abychom dali gól na 2:1.“
Co jste říkal na vývoj zápasu a celkově na tempo? Poslední duel před zraněním jste odehrál v Serii A, nyní jste nastoupil v ČFL.
„Samozřejmě to byl rozdíl, nicméně od posledního startu v sérii uběhla už dlouhá doba. Byl jsem opravdu šťastný, že jsem se vůbec na hřiště dostal, to v jaké to je soutěži jsem neřešil. Jak jsem říkal v rozhovoru, když jsem přicházel. Ta realita je prostě taková, že teď jsem tady a hraji třetí ligu. Věřím ale tomu, že potenciál k návratu na vrcholnou úroveň mám, je to můj cíl. Mám za sebou zranění, které spoustě hráčům ukončuje kariéru. Snažím se být vděčný a s pokorou přijímat realitu takovou, jaká je. Každopádně ČFL není lehká soutěž. Hráli jsme s předposledním týmem tabulky a bylo to 1:1. Bylo to ale i tím, že oni opravdu postavili hluboký blok a těžko se nám tam dostávalo. Chtěl bych se ale soustředit na nás, a i když se nám tento zápas nepovedl, tak bych chtěl opravdu vyzdvihnout kluky a také celý realizační tým, jak nás na zápas dokáží připravit a jaký je tu potenciál.“
Myšlenky na zranění jste dokázal z hlavy vytěsnit? Nebál jste se v podvědomí chodit do tvrdých soubojů?
„To vůbec ne, určitě jsem se nebál a do zápasu jsem vůbec nešel s tím, že bych se v nějakém momentu šetřil. O tom jsme se bavili i s trenéry a věděl jsem, že nic takové si absolutně nemůžu dovolit. Jsem si ale vědom jednoho momentu, a za ten se na sebe zlobím. Na půlce jsem včas nedostoupil k odraženému míči. Byl to ale moment, který jsem nevyhodnotil správně kvůli herní praxi. Přeci jen poslední zápas jsem hrál před rokem a po zranění jsem jen trénoval, abych se vrátil zpátky. Věřím ale tomu, že během dvou tří zápasů se to rozhodně opakovat nebude.“
Hodnocení utkání z vašich úst tedy zní jak?
„Samozřejmě teď jsem zklamaný z výsledku. Chtěli jsme a měli jsme brát tři body. Z osobního hlediska jsem ale opravdu dojatý. Stal se ze mě slávista a jsem hrdý na to, že jsem mohl obléct slávistický dres. Jak jsem říkal při příchodu, miluji fotbal, a proto jsem se nevzdal. Myslím, že to je v životě ta nejtěžší věc, když nemůžeme být s tím koho milujeme, nebo dělat to, co milujeme. Mně dal fotbal zatím mnohem víc, než jsem dal já jemu, proto ho dělám s velkým respektem a láskou. Nemohl jsem od něj jen tak odejít.“
Je debut důležitým momentem v návratu?
„Můžeme to tak asi říci. Koleno samozřejmě cítím, ale jsem každý den v plném tréninku a dělám všechno pro to, aby to tak zůstalo. Všichni mi s tím pomáhají. Musím jmenovitě poděkovat hlavně našemu fyzioterapeutovi Honzovi Pisarčíkovi, který se o mě stará a je se mnou v kontaktu 24 hodin denně. Samozřejmě všichni tady asi ví, že nemůžeme ovlivnit všechno a zítra může být vše jinak. Teď jsem ale v hlavě nastavený na další zápasy, chci být zdravý a chci pokračovat. Chci postupně ukazovat co ve mně je a pořád mám své fotbalové sny a ambice, které si chci splnit.“
Co je tou vaší motivací?
„Teď jdu opravdu jen trénink po tréninku a zápas po zápasu. Týmový cíl je postoupit do druhé ligy. Ten můj osobní je k tomu přispět, a být stoprocentně fyzicky připravený na letní přípravu s A-týmem. Pořád je možné, že budou nějaké výkyvy, dělám ale každý den vše pro to, abych už na hřišti zůstal, smál se, bavil se fotbalem, a jednou splatil důvěru, kterou mi Slavie dala.”
