Jubilant Miroslav Ondříček: Láska ke Slavii od narození
4. 11. 2014, Redakce
PRAHA - Když se řekne Miloš Forman, většina odpoví Miroslav Ondříček. A naopak. Právě světoznámý kameraman slaví 4. listopadu osmdesáté narozeniny. Za těch osmdesát let je to právě Slavia, komu Miroslav Ondříček věnoval velkou část svého života.
„Slavia je moje stará láska. Sportovci i herci jsou kumštýři, jedna profese. Prostě nádhera. A pak je tu ještě jedna věc – narodil jsem se v den, kdy se hrálo derby,“ prozrazuje Miroslav Ondříček kořeny své věrnosti červenobílým barvám. „Můj děda byl velkým fandou Slavie a pochopitelně Viktorie Žižkov. To nějak tak patřilo u nás na Žižkové k sobě. Trávil jsem s ním na fotbale nedělní dopoledne a odpoledne, on se díval a já si maloval do škváry nějaké hlouposti. Dopoledne se hrávaly zápasy na Viktorce a odpoledne na Slavii,“ vzpomínal v jednom z rozhovorů dvojnásobný majitel nominace na slavného Oscara.
Fotbal byl tedy Ondříčkovou láskou už od dětství. „Na fotbal chodil pravidelně také můj otec, takže díky dědečkovi a tátovi jsem viděl celou éru našich fotbalistů za války a po ní. Z tehdejších slavných fotbalistů Viktorky jsem znal Zajíčka, který chodil k tátovi na stříhání do oficíny,“ říká Miroslav Ondříček, jemuž byla láska ke Slavii vložena přímo do kolébky.
„Moje úplně první setkání s fotbalem bylo vlastně už v porodnici. Já jsem se totiž narodil, když se hrálo derby Sparta-Slavia nebo Slavia-Sparta, už nevím,“ usmívá se absolvent FAMU. „Mámu odvezli do porodnice 4. listopadu 1934, táta šel na fotbal a já se podle matčina vyprávění narodil během utkání,“ líčí Miroslav Ondříček historku. Samotné derby před osmdesáti lety skončilo bez branek a podle dobového popisu nešlo o bůhvíjakou zábavu. „Hra neměla jiskru ani spád, hráči byli unaveni po mistrovství světa a Středoevropském poháru,“ cituje web www.slavia.cz. V sestavě Slavie tehdy váleli hráči jako Plánička, Ženíšek, Čambal, Svoboda, Kopecký nebo Puč.
Nikdy mě nenapadlo naše barvy zradit
Pravá láska ke Slavii u Ondříčka propukla v době, kdy se sešívaný klub musel vzdát svých největších hodnot. „Nejvíce jsem si fanouškovství uvědomil po roce 1948, kdy jsme se museli přejmenovat na Dynamo a nemohli nosit své dresy,“ připomíná Ondříček „dobu temna“ našeho klubu. Po vzniku Odboru přátel v roce 1964 se vše v lepší obrátilo.„V roce 1964, kdy jsme se vrátili k našim tradičním dresům, jsme celá parta, kde byl Miloš Forman, Ivan Passer a další, začali pravidelně chodit do Edenu. Znal jsem se s Frantou Veselým a dalšími výbornými fotbalisty a od té doby, jak jen mám čas, chodím na zápasy. Takový je můj vztah ke Slavii,“ přiznává velmi častý návštěvník fotbalových duelů v Edenu. „Mé fandovství mělo vždy vlastenecký nádech. Tím chci říci, že mě nikdy nenapadlo naše barvy zradit. Vždy červenobílí. Holt jsem slávista,“ usmívá se Miroslav Ondříček.
Nejvíce z té doby vzpomíná Miroslav Ondříček na legendární derby Slavia – Sparta, které se hrálo na Strahově před více než padesáti tisíci diváky. „Moc dobře jsem věděl, že Slavii se tehdy stala spousta příkoří a hlavně kvůli tomu se jí nedařilo. Vždyť v padesátých letech jí vnutili i cizí, takové sovětské jméno - Dynamo, a vzali jí nejlepší hráče. Poprvé po letech směla hrát pod svým jménem a ve svých původních dresech až v tom roce 1964. Tehdy jsme - už jako červenobílí a s vlastním jménem - hráli na Strahově derby se Spartou. Přišlo na padesát tisíc lidí, hnali to Petřínem nahoru. Žádné speciální autobusy, které by nás svážely až na stadion, tenkrát nejezdily,“ vybavuje si Miroslav Ondříček konkrétní zážitek.
Nový Eden? Sen mnoha generací
Miroslav Ondříček a Slavia, to vždy neznamenalo pouze vztah fanouškovský. Kameraman filmu Vlasy či Amadeus totiž dlouho na přelomu století ve Slavii působil jako předseda představenstva a člen dozorčí rady. Slavia mu tak přinášela každodenní starosti. Velkou radost mu ale udělal začátek stavby nového Edenu. „Je to sen generací. Už když jsme poráželi první sloup, říkal jsem, že nad Slavií vychází slunce, aby nám posvítilo na lepší budoucnost," říkal Miroslav Ondříček při stavbě dnešní Synot Tip Areny.Už při samotném pokládání základního kamene sehrál Miroslav Ondříček důležitou roli. „Chtěl jsem, aby byl z Blaníku a rád bych poděkoval za to, že se mi moje přání splnilo,“ těší osmdesátiletého jubilanta. Právě základní kámen z Blaníku dnes zdobí VIP recepci stadionu.
V dnešní době si Miroslav Ondříček užívá fotbal už jen jako divák. Na zápasy Slavie chodí většinou se svým synem Davidem, dalším velmi úspěšným filmařem. „I když nejsem ještě úplně starý, tak už si pamatuji strašně moc. Seděl jsem ještě na staré tribuně v Edenu s panem Hamšíkem, panem Kachyňou a naším tátou. Sedával tam s námi také Ilja Prachař. Oslavili jsme tam spolu první titul Slavie po více než čtyřiceti letech a bylo to neuvěřitelné. Pak ty tituly přišly ještě dva a co víc si přát, než aby je Slavia sešívala nadále dohromady,“ hledí David Ondříček do budoucna.
Miroslav Ondříček slaví 4. listopadu osmdesáté narozeniny. Velké jubileum svého života, během kterého zažil opravu mnoho. Jedno mu ale zůstalo po celou dobu. Láska ke Slavii. „Dodnes nevím, kde se ve mně bere ta radost z vítězství a zklamání z neúspěchu sešívaných. Mám tyto pocity od mládí a jsem rád, že mě neopouštějí.“
Pane Ondříčku, všechno nejlepší!
Celoživotní dílo Miroslava Ondříčka:
Světoznámý kameraman Miroslav Ondříček se narodil 4. listopadu 1934 v Praze. Podílel se na čtyřech desítkách celovečerních filmů, polovinu z nich natočil v zahraničí. Spolupracoval s režiséry Passerem, Vávrou, Krejčíkem nebo Američany Hillem a Andersonem, nejznámější je ale jeho spolupráce s Milošem Formanem. Spolu natočili například Lásky jedné plavovlásky (1965) nebo Hoří, má panenko (1967), v USA potom filmy Hair (1979), Amadeus (1984) nebo Valmont (1989). Za Ragtime a Amadea byl nominován na Oscara, v roce 1999 byl oceněn Českým lvem za dlouholetý přínos českému filmu. Je držitelem ceny Asociace českých kameramanů a Americké unie kameramanů. V roce 2006 obdržel od prezidenta České republiky Medaili za zásluhy I. stupně.Jan Kačer u příležitosti jubilea Miroslava Ondříčka:
„Je to k neuvěření, ale je to čistá pravda. Existují lidé, převážně ženy, kteří si myslí, že Masopust je den, kdy se baští jelita a pije pivo. Latka, tam jen chybí háček na ť a netuší, že to jsou jména hrdinů hry zachraňující zeměkouli a snad i prostory nad ní.
Každý klouček sotva se postaví a udrží rovnováhu, kope do míče. Míč je vlastně zeměkoule a kopající jinoch a muž a stařec se snaží svým kopem naznačit směr, kterým by se měl svět jeho představ ubírat. Zatímco děvčátka se věnují panenkám a vyšívají šatičky, chystají se na svou výsostnou roli matek, milenek, pokračovatelek rodu. Chlapi kopou do balonu a snaží se dát branku. Zvítězit v tom nerovném boji s potvorou smrtí a je vlastně hezkým přáním, aby ta baba přišla třeba v okamžiku, kdy milovaná a hořce milovaná Slavie vsítí vítěznou branku Barceloně.
To by byla nevídaná krása sledovat zápas v mírném odpolední, kdy slunce ještě nakukuje přes tribunu na čerstvě rozdupaný trávník, vonící čerstvou zelení, kdy větřík profukuje červenobílé dresy těch našich milovaných kluků, kteří hrají za nás, a my je pořád povzbuzujeme a tak trochu kopeme s nimi.
Fotbal je hra jako život, život je jako fotbal. Učí věrnosti, učí žít fair-play, učí odvaze a hrdosti na výhru i pokoru před porážkou, která nikdy není definitivní.
Je to nádherné, že mezi námi jsou chlapečkové, nyní již starci, kteří fandí Slavii 70 let a ani je nenapadne přestat, když se nedaří. Mají věrná srdce bojovníků a moudrých Mágů, kteří vědí, že den strávený na hřišti Slavie se odečítá od letopočtů. Že každý den je svátek, že radost ze hry je radostí ze života a radost je dar."
Každý klouček sotva se postaví a udrží rovnováhu, kope do míče. Míč je vlastně zeměkoule a kopající jinoch a muž a stařec se snaží svým kopem naznačit směr, kterým by se měl svět jeho představ ubírat. Zatímco děvčátka se věnují panenkám a vyšívají šatičky, chystají se na svou výsostnou roli matek, milenek, pokračovatelek rodu. Chlapi kopou do balonu a snaží se dát branku. Zvítězit v tom nerovném boji s potvorou smrtí a je vlastně hezkým přáním, aby ta baba přišla třeba v okamžiku, kdy milovaná a hořce milovaná Slavie vsítí vítěznou branku Barceloně.
To by byla nevídaná krása sledovat zápas v mírném odpolední, kdy slunce ještě nakukuje přes tribunu na čerstvě rozdupaný trávník, vonící čerstvou zelení, kdy větřík profukuje červenobílé dresy těch našich milovaných kluků, kteří hrají za nás, a my je pořád povzbuzujeme a tak trochu kopeme s nimi.
Fotbal je hra jako život, život je jako fotbal. Učí věrnosti, učí žít fair-play, učí odvaze a hrdosti na výhru i pokoru před porážkou, která nikdy není definitivní.
Je to nádherné, že mezi námi jsou chlapečkové, nyní již starci, kteří fandí Slavii 70 let a ani je nenapadne přestat, když se nedaří. Mají věrná srdce bojovníků a moudrých Mágů, kteří vědí, že den strávený na hřišti Slavie se odečítá od letopočtů. Že každý den je svátek, že radost ze hry je radostí ze života a radost je dar."
