Historický kalendář

pátek 22.1.1926

Narodil se člen Klubu ligových kanonýrů Ota Hemele

22. ledna 1926 se narodil bývalý útočník Slavie Otakar Hemele. Ve Slavii strávil vyjma roku Židenicích, dvou let v ATK a dvou let v ÚDA téměř 16 let (1943 – 1959). Ve Slavii odehrál celkem 332 utkání a vstřelil 274 branek. Ota Hemele je členem Klubu ligových kanonýrů týdeníku Gól. V letech 1943 a 1947 oslavil se Slavií titul mistra ligy. Dres národního mužstva oblékl celkem desetkrát a vstřelil v něm čtyři branky. Po skončení hráčské kariéry se věnoval trenérskému řemeslu. Fotbalu a červenobílým barvám byl věrný až do konce svého života. Hrával za Starou gardu Slavie, počátkem 90. let za éry Borise Korbela byl předsedou fotbalového oddílu Slavie Praha. Vedl a organizoval setkání internacionálů Slavie. Otakar Hemele zemřel 31. května 2001.

Statistiky:

Hráč Slavie: 1942 – 1946, 1947 – 1948, 1950 – 1952 a 1955 – 1960

2 x mistr ligy se Slavií

1 x Český pohár (Pohár osvobození 1945) se Slavií

332 zápasů

274 gólů

Stará garda Slavie od roku 1965

Zvolen předsedou fotbalu ve Slavii 1993

1942

Do Slavie přichází v prosinci toho roku šestnáctiletý talent z klubu Radlický AFK co by mladší dorostenec. Ota Hemele na Slavii ale nemíří do dorostenecké šatny, ale na vedlejší židli nejtalentovanějšího dorostence Slavie té doby Čestmíra Vycpálka, tedy do šatny ligového mužstva. Okamžitě se stane oblíbencem Pepiho Bicana a patrně hlavně proto zůstává v této šatně. Poprvé si zahrál přátelsky doma se Slaným 7. února 1943 a dal pět gólů (výsledek 9:1). Jedenáctka byla improvizovaná. Svoje první derby se Spartou odehrál už 28. února 1943 v zimním turnaji profesionálů o Primátorský pohár. Trenér Seifert improvizuje a do útoku dal vedle matadorů Bicana a Vytlačila hned tři dorostence. Jmenují se Vycpálek, Buzek a Hemele. Zápas skončil 1:1. A 3. července postavil dva z nich – Vycpálka a Hemeleho – proti Spartě znovu ve finále, tentokrát Župního poháru. Zrodilo se derby s nejvyšším počtem vstřelených gólů. Slavia vyhrála 8:4! Hemele hrál na levém křídle, zapsal se v závěru mezi střelce, ale byl zastíněn Vycpálkem. Ten dal toho dne čtyři góly (dosáhl i klasického hattricku) a bylo jasné, že na pravou spojku vedle Bicana bude první volbou. Hemele až do konce války střídal sestavu prvního mužstva a rezervy i dorostu s velkou předností, každý týden hrál celý zápas. Tak stanovil trenér Seifert.

1945

Hemele hrál oba slavné zápasy s ŠK Bratislava (dnešní Slovan), které v souhrnu vidělo 80 tisíc diváků a prosadil se i střelecky. V Bratislavě o poločase střídal nevýrazného Vycpálka za stavu 1:1, aby v závěru pečetil konečnou výhru 3:1. Při odvetě na Strahově už hrál v základu a dvěma góly jistil naši výhru 4:2. Byl také v kádru vítězů Poháru osvobození, ale nehrál stabilně. V kádru byla velká konkurence mužů „v nejlepších letech“. On, teprve devatenáctiletý, byl stále jen v kategorii „perspektivní“.

1946

„Hemele, ty musíš pořád hrát, vyzrávat... a proto půjdeš na hostování se zárukou základní sestavy, pokud to druhá strana poruší, okamžitě se vracíš.“ Tato slova slyšel od funkcionářů na konci roku právě ve chvílích, kdy spěl k maturitě a hodlal dále studovat. Ve hře byla Praha a s ní i Brno. Proto šel na hostování do Židenic (předchůdce dnešního ligového Brna).

1947

Začal studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Sbohem Brno. Hemele hrál v sestavě mistrů ligy 1946/47 i při nepřiznaném titulu jednokolové soutěže 1948. Vnitřní trio útoku mělo podobu Hemele – Bican – Kopecký. Tu jednokolovou ligu už ale u nás nedohrál…

1948

K datu 1. října mladík dramaticky rukoval na vojnu poprvé: povolán k plnění základní vojenské služby do nově založeného a do ligy dosazeného ATK Praha (od roku 1953 ÚDA, později od roku 1956 Dukla), přestože je vysokoškolák. Zkouší cokoliv, i osobní návštěvu u příznivce Slavie generála Klapálka, ten mu ale naservíroval tvrdou pravdu: „Hemelíčku, na tom se nedá nich změnit. Je jiná doba. Vedou to komunisti a všechno je podle nich. Ty rukuj, ať tě nezabásnou. Mě vyhodí za chvíli.“ A tak bez větších formalit a dokladů odletěl s vojáky k ligovému zápasu do Ostravy.

1949

Nevěděl, zda je ještě studentem či nikoliv, žádost o přerušení studia zůstala bez odpovědi. Nastaly neuvěřitelné časy a tak prožívá vše v nejistotě na strahovském trávníku ve vojenském dresu, kde je v jednu chvíli dokonce 51 branců (fotbalistů). Kdo byl jeho velitelem? Slavný Emil Zátopek. Toho ale fotbal zajímal jen velmi málo.

1951

Kam se vrátit? Slavia už byla Dynamo. A měla úplně jiné funkcionáře. Dynamu nepatřilo už hřiště na Letné, kočovalo. Byl to úplně jiný klub. Ale pořád ještě nezmizelo to pomyšlení, že se snad slavné časy zase navrátí. Až komunisty vykonstruovaný „Novoborský případ“ vedl k distancování hráčů, zdecimování kádru Slavie a sestupu (vůbec prvnímu) z ligy.

1953

Čerstvý reprezentant rukoval podruhé: šel „podle sovětského vzoru“ opět do armády, neboť byl reprezentantem. ATK už se jmenovala ÚDA, poprvé vyhrála ligu a Hemele byl nejlepším střelcem. Pravá strana útoku byla hlavní zbraní nových mistrů. Byla ze Slavie a měla složení Láďa Hlaváček – Ota Hemele. Ze Slavie příchozí tu ještě hráli Jiří Trnka, František Ipser, Jiří Ječný a Ivo Urban. Začínal tu také nadějný mladíček Břetislav Dolejší. Chytal skvěle. Na konci roku 1956 přestoupil do Slavie.

1954

Propadák reprezentace na MS znamenal změnu kurzu v armádním sportu, Hemele se vrátil – nikoli však do Slavie na Letnou, ale do Dynama a do Edenu. Setkal se tu s Bicanem v roli hrajícího trenéra, ale nálada a poměry v klubu už byly zcela jiné. Soudruzi to řídili po svém. Titul nebyl na dohled, ambice nikdo neprobudil. Všichni se smířili s tím, že fluktuace hráčů je nutná a slovo profesionál je už vlastně nadávkou.

1956

Dramatický rok v historii. Ostentativně jsme začali užívat znovu jako hlavní dres klasickou červenobílou kombinaci od Velikonočního turnaje na Spartě (ten jsme vyhráli). V lize nám přinesla záchranu až výhra v posledním kole na půdě Jednoty Košice (2:1) s excelentním výkonem brankáře Jonáka. To hlavní se ale odehrávalo na slavném zájezdu po Jižní Africe. Třicátník Ota Hemele nejčastěji dirigoval útok, kde na levé straně excelovala dvojice Andrejkovič – Pešek a své uplatnění našla i nově zařazená dvojice dorostenců Lála a Nepomucký. Na trávníku se objevil i hrající trenér Bican. Absolvovali namáhavý zájezd a prezentovali se mistrně. Kapitán jihoafrické reprezentace Zeisig se loučil slovy: „Jsme vám vděčni za ukázku klasické kopané a gentlemanského vystupování.“

1957

Hemele by chtěl, třeba i večerně či dálkově, dostudovat práva, nedostal však potřebné „doporučení zaměstnavatele“, protože nehodlal vstoupit do KSČ. Naděje na akademický titul definitivně padla. V Otovi zrálo rozhodnutí, že u fotbalu zůstane v nějaké další roli. Funkcionářem být nechtěl, rozhodčím také ne. Někdejší internacionál Slavie Čambal ho přesvědčil, aby začal s trenérským kurzem. Z ligového kádru s ním jdou touto cestou i Alois Jonák a Jiří Nedvídek.

1959

První mužstvo vedl chvíli praktik Vlasta Kopecký, útok dirigoval Hemele, po deseti letech Slavia útočila zase na ligový titul, hrála Středoevropský pohár, porazila Spartu v napínavém duelu 2:1 (jeho poslední derby ve Slavii)... ale vedení rozhodlo o rázném omlazení kádru. Vyhlásilo přestavbu (už tehdy). Třiatřicetiletý Hemele vedoucím funkcionářům nechtěl „překážet“, byl vyměněn s Motorletem za hráče Straňáka, který si v našem dresu ligu vůbec nezahrál. Otův vrstevník, nedávný hráč Motorletu a hokejový reprezentant Jiří Sekyra sestavil v Jinonicích ambiciózní druholigový kádr. Přišli tam i další internacionálové a s nimi nadaní dorostenečtí reprezentanti. Hemele byl tvůrcem hry a Motorlet hrál okamžitě o špici. Do Edenu Ota docházel pravidelně jako divák.

1961

Slavia alias Dynamo sestoupilo z ligy. Obec příznivců žádala vytvoření „rady“ internacionálů, která by korigovala směřování červenobílé kopané, ale zůstalo jen u pokusů. Vedení má situaci „pevně v rukou“, dalo důvěru trenéru Rýgrovi i nadále. Sekyra a Hemele přišli do Edenu s nabídkou přátelského zápasu Dynamo – Motorlet. Nebyla přijata. Byla dokonce považována za provokaci. Hemele nevěřil svým uším. Věděl, že s pokračovateli „jeho“ klubu nějaký čas „nebude řeč.“

1963

Slavia alias Dynamo znovu sestoupilo z ligy, přestože v červenobílém dresu kolo co kolo exceloval objev nedávného světového šampionátu Jan Lála. Pravý kraj obrany je jediné potěšení slávistických ochozů… Ale 37 letý kapitán Ota Hemele s Jiřím Peškem přivádějí Motorlet – poprvé a naposledy – do nejvyšší soutěže. Hemele si v roli kapitána zahrál na trávníku v Edenu. Jen málokdo mu tady ale podal ruku. Z činovníků nikdo, ze zaměstnanců jen kustod Polťák a trávníkář Merta, hráči ovšem ano. Hildebrandt, Lála, Nepomucký, Morávek, Vlasák…

1964

Slavia se vrátila k původnímu názvu, Hemele studoval trenérskou školu, kopačky už sice zul, ale plně žil Slavií. Už na večeru Slavisté Slavii (20. května v Lucerně) burcoval národ ke zvednutí hlavy po boku Pláničky, Jonáka a Puče hned vedle slavných umělců Pivce, Hakena, Peška, Votavy či Vojty a spisovatelů Hanuše, Procházky či Hrabala. Ani netuší, že právě v tomhle sále o tři desítky let završí své slávistické bilancování. Bude zvolen předsedou fotbalu ve Slavii.

1965

Hemele patřil do jedenáctky internacionálů Odboru přátel. A nebylo zapotřebí ho dlouho přesvědčovat. Organizačně to povětšinou „odtáhli“ František Plánička s Mílou Štádlerem a s příchodem Františka Šulce do sekretariátu Odboru přátel už se to všechno valilo, jako parní válec. Slavia byla zpátky na vrcholu obliby a červenobílý dres byl všude vítán. Nebylo se co divit . Plánička, Jonák, Kabíček, Kocourek, Hampejs, Jezbera, Vlasta Kopecký, Puč, Andrejkovič, Forejt, Nedvídek, Miloš Urban a s nimi po chvíli i Pepi Bican.

1967

Hemele spolu s Krausem a Pluskalem tvořili první ekipu našich trenérů v lize na Kypru. Podle rozvojového plánu UEFA. Ota vedl klub AEL Limassol, jako „mister Chemelí“ požíval velké úcty a po čase tomuto klubu odsouhlasil nápad angažovat dalšího trenéra se „slávistickými krvinkami“ Františka Havránka.

1968

Populární Ota začal teď už pravidelně oblékat dres „staré gardy“ Slavie. K trénování ho přemluvil Motorlet, ale nebylo to ono. Nerozuměl si s funkcionáři. Zato v zaměstnání stoupal a tak střídal právě jen práci a naši Starou gardu.

1976

Právě padesátiletý internacionál je vedením Odboru přátel navržen za člena výboru fotbalové Slavie, sestavovatelé kandidátky ale usoudili, že jeho služeb není třeba. V tu chvíli se zdálo, že už ve Slavii nikdy pracovat nebude, zvlášť proto, že ho velmi často ke své činnosti potřeboval nově založený Klub ligových kanonýrů. Tady tvořil neodmyslitelný doprovod Pepiho Bicana, ale nehrál vedle něho na spojce, to nechal mladším. Ota Hemele končil na trávníku jako hráč na pravém beku.

1983

Ota Hemele a sekretář Ivo Lubas měli hlavní zásluhu na vzpomínkovém zápase Slavia – Hradec Králové u příležitosti sedmdesátin Pepi Bicana. Ten byl už jen v civilu a provedl čestný výkop. Vnitřní trio Staré gardy mělo v tomto zápase podobu Jebavý – Hemele – Segmüller.

1986

Ve své šedesátce populární Ota ukončil svou trenérskou činnost. Jeho poslední štací byl klub Slavoj Český Brod.

1993

Poté, co v éře Borise Korbela 2. dubna 1993 odstoupil z funkce předsedy fotbalové Slavie ing. Jiří Epstein, je Ota Hemele v neděli 4. dubna s velkou převahou zvolen ve Velkém sále pražské Lucerny novým předsedou. Tím završil své působení v klubu. Když jeho mise skončila, věnoval se dál práci mezi fotbalovými internacionály, jak na poli klubovém, tak i reprezentačním. 

Více