Slavia si nejhorším prošla, teď to bude jenom lepší, říká Lukáš Jarolím
4. 6. 2013, Redakce
Ve Slavii odehrál 243 utkání, 144 z toho v lize, nastřílel celkem 34 branek. S přestávkami v sešívaném dresu působil sedm sezón, velkou část z toho s kapitánskou páskou na rameni. Záložník Lukáš Jarolím se po tomto ročníku loučí s fotbalovou Slavií, s fotbalem ještě ale končit nehodlá. "Zatím nic konkrétního nemám, uvidím, co se najde. Jestli ve druhé italské lize nebo tady v první lize," říká v rozhovoru pro slavia.cz.
O vás vlastně málokdo ví, že jste držitelem titulu se Slavií v sezóně 1995/1996. Jak na tenhle ročník vzpomínáte?„Držitel sice jsem, ale moc jsem toho neodehrál, vlastně jsem teprve začínal v áčku. Pro mě to byla vynikající zkušenost, být v tom kádru a občas moct naskočit. Protože v mužstvu byla tehdy spousta reprezentantů, jak z áčka, tak z jedenadvacítky. Reprezentanti byli vlastně skoro všichni, takže zkušenost to byla obrovská a měl jsem od nich co odkoukávat. Navíc to mužstvo jelo nejen v lize, kterou se po dlouhé době podařilo vyhrát, ale i v poháru. A na některé pohárové zápasy jsem jezdil taky. Byla to pro mě i velká motivace, abych na sobě pracoval, zlepšoval se a jednou to mohl okusit jako člen základní jedenáctky.“
Vy jste byl i členem jedenadvacítky, že?
„V kádru jsem byl, ale odehrál jsem tam jenom asi dva přáteláky. V kvalifikaci jsem nehrál, protože kluci, kteří tehdy v reprezentaci byli, hráli první ligu. Já byl v kádru Slavie, moc jsem toho neodehrál a chodil jsem hrát za béčko. I vzhledem k tomu byla asi větší šanci pro ty, kteří byli v první lize.“
Jaká to pro vás byla zkušenost, být v týmu s hvězdami, jakými byli Suchopárek, Bejbl, nebo Poborský?
„Byla to pro mě velká zkušenost, na druhou stranu to pro mě bylo i hodně zvláštní. S těmi hráči nastupoval ve Slavii třeba ještě táta, takže jsem si je pamatoval, když jsem se na ně chodil dívat. A pak jsem najednou nastoupil, trénoval jsem s nimi a občas si s nimi i zahrál. Já jsem do té doby všem vykal a najednou, když jsem přišel do kabiny, bylo všechno jiné.“
Vzpomínky? Anderlecht, Palermo nebo derby na Strahově
Než jste v roce 2007 odešel do Sieny, hrála Slavia pravidelně rok co rok evropské poháry. Na který z těch zápasů rád vzpomínáte?„První zápas, ve kterém jsem takhle nastoupil, bylo na Anderlechtu, kde jsme, myslím si, odehráli slušný zápas, ale nepodařilo se nám z toho vytěžit ani ten bod. Dal jsem tam navíc gól, takže ten zápas byl pro mě dobrý. Potom jsem prohráli v odvetě, šance tam určitě byla, ale neměli jsme v té době ještě tak zkušené mužstvo jako Anderlecht, oni samozřejmě měli v té době asi trochu jiné prostředky. Těch zápasů bylo potom dost, nejlepší samozřejmě ty, které se nám podařilo vyhrát. Zajímavý zápas byl pro mě určitě v Hamburku, když jsem nastoupil proti bráchovi. To pro nás bylo takové pikantní. Vzpomínám třeba i na Palermo, gól jsem dal vlastně v pohárech proti Anderlechtu a pak proti Palermu, takové zápasy si pak samozřejmě člověk rád pamatuje.“
A nějaké pražské derby, na které rád vzpomínáte?
„Tak to je jednoznačné, to je ten zápas, kdy jsme po dlouhé době vyhráli, na Strahově to tehdy bylo 4:1, radost byla obrovská. Tenkrát jsme vlili trošku pozitivní energie do žil všech slávistů a myslím si, že si to všichni tenkrát pořádně vychutnali. Moc dobře se to tehdy pro nás nevyvíjelo, nedali jsme penaltu, potom jsme dostali první gól. Pak se nám podařilo vyrovnat na 1:1, myslím, že to dával Dušan Švento, a ve druhé půli už bylo na hřišti jen jedno mužstvo.“
Pamatujete si, kdy jste poprvé ve Slavii navlékl kapitánskou pásku?
„V té první sezóně, kdy jsem se vrátil ze Slovácka, už jsem v nějakých zápasech kapitánskou pásku měl, určitě když se střídalo, tak jsem třeba dohrával jako kapitán. Další sezónu jsem byl kapitán, protože Standa Vlček měl zákaz po té aféře v Boleslavi. Navíc tu skončili Patrik Gedeon i Karel Piták, kteří byli kapitáni, takže jsem v tom mužstvu byl i jeden z nejstarších.“
„Sledoval jsem to už z povzdálí, ale byl jsem rád za to, že to Slavia všechno dokázala. V té době to určitě nebylo jednoduché, už tehdy tady byly finanční problémy a to, že se Slavia dostala do Ligy mistrů hodně pomohlo a možná to ten klub i zachránilo. A i díky tomu se uspíšil ten návrat do Edenu. I když se stadion začal stavět dřív, tak to pomohlo a vše se postavilo hodně rychle. Každý by chtěl být u takových úspěchů, na druhou stranu já jsem byl v Itálii a pro mě to byla ohromná zkušenost. Byl jsem v cizí zemi, naučil jsem se jazyk. Byl jsem tam tři roky a strašně rád na to vzpomínám. Že nastoupím v první italské lize, o tom se mi nikdy ani nezdálo. Pro spoustu Italů je obrovský sen dostat se do Serie A a ne každému se to povede. Bral jsem to pro sebe jako obrovskou školu.“
Navíc v tak krásném městě, jako je Siena…
„Pro život je Toskánsko opravdu nádherné, počasí, všechno. Zase ale co se týče fotbalové atmosféry, tak to není pravá Itálie. Tam převládal spíš basketbal, hráli tehdy Ligu mistrů, mělo to o něco větší tradici než basketbal. Ale člověk se podíval na stadiony v Miláně, v Římě nebo v Janově, takže vzpomínky na to mám vynikající.“
Stadion v Sieně opravdu příliš nepřipomíná typické italské stadiony…
„Je to dost specifická, ale nádherné tím, že je to přímo v historickém centru, vlastně to do něj i zapadá. Ono se to nezdá, ale když to bylo vyprodané, a kapacita je nějakých patnáct, šestnáct tisíc, tak byla atmosféra skvělá. A na ty lepší týmy bylo vždycky plno a fanoušci atmosféru udělat dokázali, obzvlášť, když se dařilo. Průměrná návštěva byla, počítám, kolem devíti, desíti tisíc.“
Jsou i nějaké zápasy v zahraničí, na které máte nesmazatelné vzpomínky?
„Určitě třeba zápasy ve Francii, když jsme hráli v Paříži v Parku princů nebo v Marseille, protože to jsou stadiony, které mají svou historii a hrají na nich velká mužstva. V Itálii nejvíce vzpomínám na zápas, kdy jsme doma porazili Řím 3:0, to jsme je přejeli od samého začátku. A potom utkání v Miláně, v Římě. Druhý zápas po mém příchodu jsme hráli právě v Římě a Tottimu tenkrát předávali Zlatou kopačku. Bylo tam sedmdesát tisíc lidí a bylo to neskutečné, když na to vzpomínám, mám husí kůži.“
„Zatím nic konkrétního nemám, uvidím, co se najde. Jestli ve druhé italské lize nebo tady v první lize.“
Co byste vzkázal fanouškům Slavie nebo Slavii jako takové do nové sezóny?
„Co jiného bych mohl popřát, než to, aby se dařilo. Slavia patří na ta přední místa v tabulce, tak aby se tam vrátila. Potom budou fanoušci určitě spokojení a spokojenost bude vládnout v celém klubu. To je to nejdůležitější. Věřím, že si nejhorší období Slavia vybrala a že to teď bude jenom lepší.“
Zkušenost ze Sieny
V létě 2007 jste odešel do Sieny, Slavia následně postoupila do Ligy mistrů, přišly dva tituly, vrátili jsme se do Edenu. Nemrzelo vás někdy, že jste se Slavií u jejích největších úspěchů poslední doby nebyl?„Sledoval jsem to už z povzdálí, ale byl jsem rád za to, že to Slavia všechno dokázala. V té době to určitě nebylo jednoduché, už tehdy tady byly finanční problémy a to, že se Slavia dostala do Ligy mistrů hodně pomohlo a možná to ten klub i zachránilo. A i díky tomu se uspíšil ten návrat do Edenu. I když se stadion začal stavět dřív, tak to pomohlo a vše se postavilo hodně rychle. Každý by chtěl být u takových úspěchů, na druhou stranu já jsem byl v Itálii a pro mě to byla ohromná zkušenost. Byl jsem v cizí zemi, naučil jsem se jazyk. Byl jsem tam tři roky a strašně rád na to vzpomínám. Že nastoupím v první italské lize, o tom se mi nikdy ani nezdálo. Pro spoustu Italů je obrovský sen dostat se do Serie A a ne každému se to povede. Bral jsem to pro sebe jako obrovskou školu.“
Navíc v tak krásném městě, jako je Siena…
„Pro život je Toskánsko opravdu nádherné, počasí, všechno. Zase ale co se týče fotbalové atmosféry, tak to není pravá Itálie. Tam převládal spíš basketbal, hráli tehdy Ligu mistrů, mělo to o něco větší tradici než basketbal. Ale člověk se podíval na stadiony v Miláně, v Římě nebo v Janově, takže vzpomínky na to mám vynikající.“
Stadion v Sieně opravdu příliš nepřipomíná typické italské stadiony…
„Je to dost specifická, ale nádherné tím, že je to přímo v historickém centru, vlastně to do něj i zapadá. Ono se to nezdá, ale když to bylo vyprodané, a kapacita je nějakých patnáct, šestnáct tisíc, tak byla atmosféra skvělá. A na ty lepší týmy bylo vždycky plno a fanoušci atmosféru udělat dokázali, obzvlášť, když se dařilo. Průměrná návštěva byla, počítám, kolem devíti, desíti tisíc.“
Jsou i nějaké zápasy v zahraničí, na které máte nesmazatelné vzpomínky?
„Určitě třeba zápasy ve Francii, když jsme hráli v Paříži v Parku princů nebo v Marseille, protože to jsou stadiony, které mají svou historii a hrají na nich velká mužstva. V Itálii nejvíce vzpomínám na zápas, kdy jsme doma porazili Řím 3:0, to jsme je přejeli od samého začátku. A potom utkání v Miláně, v Římě. Druhý zápas po mém příchodu jsme hráli právě v Římě a Tottimu tenkrát předávali Zlatou kopačku. Bylo tam sedmdesát tisíc lidí a bylo to neskutečné, když na to vzpomínám, mám husí kůži.“
Budoucnost Slavie? Nejdůležitější je spokojenost
Už víte, kam budou směřovat vaše další kroky?„Zatím nic konkrétního nemám, uvidím, co se najde. Jestli ve druhé italské lize nebo tady v první lize.“
Co byste vzkázal fanouškům Slavie nebo Slavii jako takové do nové sezóny?
„Co jiného bych mohl popřát, než to, aby se dařilo. Slavia patří na ta přední místa v tabulce, tak aby se tam vrátila. Potom budou fanoušci určitě spokojení a spokojenost bude vládnout v celém klubu. To je to nejdůležitější. Věřím, že si nejhorší období Slavia vybrala a že to teď bude jenom lepší.“
