Marek Suchý: Každý ví, že se tady dělá dobrý fotbal
Píše se rok 1993 a tehdy pětiletý kluk z Vršovic poprvé obléká sešívaný dres. Hvězda na srdci předurčí kariéru obestřenou úspěchy v lize, reprezentaci i milionářské soutěži. Skromnost, píle a hlavně láska k fotbalu, která se zrodila pod legendární dřevěnkou ve starém Edenu, společně utváří červenobílý příběh Marka Suchého.
Vraťme se společně v čase, jaké to bylo vyrůstat ve Vršovicích?
„Skvělé, do školy jsem to měl pět minut a hned po ní jsem vždycky běžel na trénink. S klukama z týmu jsme byli i ve třídě, zkrátka klasickej fotbalovej kolektiv.“
Dokážu si to představit…
„Tenkrát bylo super, že jsem měl všechno na jednom místě, nemuselo se nikam dojíždět. Tréninky mi hezky navazovaly, moc jsem se na ně těšil. Když už se objevila nějaká pauza, vyplnili jsme ji hokejem nebo jinýma blbinama, bylo to úžasný dětství. Dodnes si pamatuju ty vršovický betonový plácky, nasadili jsme si brusle, vzali hokejky, tenisák a už se to mydlilo.“
Boty místo branek?
„To ne, jednu jsme měli (smích). Ale chyběla nám ta druhá, takže jsme si ji spíchli ze dřeva a nějaký látky a z chalupy ji potom na střeše auta převezli zpátky do Vršovic.“
Kdy jste poprvé vyběhl na opravdové fotbalové hřiště?
„Od osmi let jsme hráli mistráky na půlce starýho Edenu, to bylo něco neskutečnýho. Škvára, dřevěná tribuna, opticky to prostě působilo velkolepě. Když šel člověk po těch prkenných schodech nahoru, celý to vrzalo. Stěhování na Strahov jsem ale vnímal pozitivně, bylo jasný, že Eden už je prostě nevyhovující. Rád na to vzpomínám, poprvé jsem tam nastoupil za áčko Slavie, sbíral zkušenosti, nakoukl do Evropy… Škoda, že hřiště obepínala atletická dráha, lidi i kotel byli daleko, takže tomu občas chybělo větší pouto. Když už za tu bránu ale někdo po gólu doběhl, stálo to za to.“
V roce 2008 jste byl v základní jedenáctce, která otevřela nový Eden zápasem s Oxfordem. Pro odchovance Slavie to musel být krásný pocit…
„Je to tak, tenkrát se mnou neskutečně cloumaly emoce. Celý život jsem prožíval tu dlouhou cestu od slibů, návrhů až po konečnou realizaci. Když jsem pak poprvé vyběhl na trávník, bylo to něco neskutečného.“
Atmosféra musela být úplně jiná, lepší…
„Přesně, s ničím se to nedalo srovnat. Uzavřené tribuny vykouzlí krásnou akustiku, zvuk zůstává uvnitř, je to světový stadion. Fanoušci jsou hned u tebe, máš s nimi blízký kontakt, vytváří to silný emoce. V tu dobu už jsem znal i další stadiony v Evropě a najednou jsme to měli u nás doma ve Vršovicích. Tam, kam jsem si chodil kopat jako malej, stál teď takovýhle kolos. I díky fanouškům se nám v novém Edenu dařilo, oslavili jsme tituly, byly to krásný časy.“
První ligový start jste zapsal v sedmnácti letech, 14. května 2005 proti Příbrami. Hrál jste pravidelně v základu, získal cenu pro objev sezony. Ideální entreé do dospělého fotbalu?
„Když jsem přišel do áčka, začínal jsem v záloze. Trenér Jarolím mě ale rychle zasunul na stopera a tam už jsem zůstal celou kariéru. Hodně mi pomohl Erich Brabec, vedle kterého jsem hrával, a i díky němu se mi povedlo to ocenění získat. Nikdy jsem ale nebyl nastavený tak, že bych potřeboval být nejlepší ze všech. Fotbal jsem hrál přirozeně, z čisté lásky ke sportu.“
Neříkejte, že vás nehnala touha po trofejích?
„Doma bych našel i další individuální ceny z mládežnických turnajů, ale proto jsem to nedělal. Naopak mi to bylo nepříjemné a říkal jsem si, že někoho asi prostě vyhlásit musí. Bral jsem to spíš jako potvrzení, že na ten výkonnostní fotbal mám a že bych třeba mohl něčeho velkého dosáhnout. I díky tomu jsem si pořád udržoval motivaci, která mě nutila se neustále zlepšovat a makat na sobě.“
Jak jsme se prolítali až do finále
Teď už ale na letadlo směr Kanada. Jak se rodil historický úspěch českého mládežnického fotbalu?
„Je to klasickej příběh o naší fotbalový nátuře. Hru jsme měli založenou na poctivý defenzivě a spoléhali jsme na kluky nahoře, kterým to tam naštěstí padalo. Já i Ondra Kúdela jsme stopeři, ale tenkrát jsme hráli ještě před obránci, aby nás tam bylo prostě víc. Byl to souběh okolností, který se ve fotbale stanou jednou za život, bylo krásný to zažít. Všichni neskutečně makali, měli jsme skvělou chemii a drželi jsme pohromadě. Na každej zápas vyřazovacích bojů jsme si museli všechno zabalit, protože jsme nevěděli, jestli už ten večer nepoletíme rovnou domů. Nakonec jsme se takhle prolítali až do finále, bylo to super.“
Těsně před závěrečným turnajem vás přibrzdilo zranění…
„Ano, do Kanady jsem se málem vůbec nepodíval, protože jsem si pár týdnů předtím zlomil jařmovou kost a musel jsem hrát s maskou. Vedení Slavie se to moc nelíbilo, čekala nás letní příprava a kvalifikace o Ligu mistrů. Od agenta jsem ale věděl, že mi start na mistrovství zakázat nemůžou, takže jsem se ke klukům připojil. Když jsem se vrátil se stříbrem, všechno bylo odpuštěno.“
Na cestě do finále jste museli projít přes dva penaltové rozstřely. V osmifinále proti Japonsku, o kolo později s favorizovaným Španělskem, za které neproměnil třeba Gerard Piqué. Vy jste byl ale v obou případech nekompromisní…
„Abych řekl pravdu, podobný situace jsem úplně nevyhledával. Člověk musí být v tu danou chvíli přesvědčenej, že prostě promění, jinak to nejde ani přes sebelepší trénink. Tenkrát jsem ale patřil mezi nejzkušenější hráče, takže mi to přišlo naprosto automatický. Věděl jsem, že mám jinou pozici než v klubu a že to ode mě trenér očekává. Míč jsem vypálil někam nahoru doprostřed a naštěstí to vyšlo.“
Kromě Piquého se na turnaji představila řada budoucích hvězd světového fotbalu. Di María, Cavani, Agüero, Mata, Suaréz…
„Bylo na nich vidět, že jsou prostě úplně někde jinde. Dělali pohyby a náběhy, který jsem na podobný úrovni předtím ještě nikdy neviděl. Pamatuju si hlavně Sergia Agüera, jeho noha byla tak dvakrát větší než moje dvě dohromady. Když se zapřel, všichni od něj odpadávali. Technika, rychlost, přebírání a krytí míče – zkrátka neskutečné. První utkání jsme s Argentinci hráli na umělce, což jim naštěstí moc nevonělo. I tak ale měli plno šancí, při kterých nás podrželo štěstí, a hlavně skvěle chytající Radek Petr. Ukopali jsme to na remízu a do turnaje dobře vstoupili.“
V oficiálních statistikách jsou uvedeny desetitisícové návštěvy, pro fotbalové příznivce ze Severní Ameriky to musela být významná událost.
„Organizátorům se na zápasy opravdu povedlo nalákat tisíce lidí, kulisa byla velmi dobrá. Řada hráčů už v té době hrála v předních evropských týmech, takže na ně byli diváci natěšení. Přece jenom je neměli možnost vidět každý týden. Horší to samozřejmě bylo, když jsme hráli s Panamou nebo Severní Koreou, tam nikdo nikoho moc neznal, ale stejně si celý průběh mistrovství všichni užili.“
Stanley Vlček v transu
Hned o měsíc později vás čekal další životní zážitek – legendární dvojzápas s Ajaxem.
„Všechno to šlo opravdu rychle za sebou, moc rád na ty časy vzpomínám. Ajax byl jasný favorit, my se ale odrazili od prvního utkání v Amsterdamu. V první půli chytil Martin Vaniak penaltu, tlačili nás, měli spoustu závarů. Pak se jednou proběhl Jandys, udělal kotoul a zničehonic jsme kopali penaltu (smích).“
David Kalivoda se nemýlil.
„Klobouk dolů, že ji na sebe vzal, musely to být hrozný nervy. Výsledek 1:0 byl absolutně nad plán, do odvety nám to dodalo neskutečné sebevědomí. Doma tam pak Stanley Vlček vyslal životní střelu a bylo hotovo. Nikdy jsem ho neviděl v takovým transu, jako když si dal tu památnou stovku po tartanu.“
Zmínili jsme sílu Ajaxu, jaký soupeř je ale Slavia? Už jste jí několikrát čelil jako soupeř.
„Slavia je jedinečná v organizaci hry. Pro mě jako obránce je složitý reagovat na specifický náběhy za obranu, často ji trhaj z křídel. Není žádný tajemství, že se hlavně doma snaží udržet co nejvyšší intenzitu hry. Rychlý auty, minimální prostor, technický gólman… V tom je Slavia v Česku na nejvyšší úrovni. Hráči si dokážou vytvořit tlak, který drží po celý zápas, a soupeře tím uvaří. Posílají hodně centrů do vápna, těžko tohle všechno bránit.“
Funguje to i v Evropě.
„Ano, je skvělý, že se tím kluci prezentují i na evropské scéně. Jsem za to moc rád, protože je sleduju neustále, červená a bílá jsou barvy mého mládí, na to se prostě nezapomíná. Na Slavii nedám dopustit, každý zápas jí fandím. Když proti ní hrajeme s Boleslaví, je to pro mě hodně speciální.“
Ve vašem aktuálním působišti jste se symbolicky setkal s trenérem Jarolímem, kádr v minulé sezoně doplnil také Milan Škoda. To jsou veliká jména českého fotbalu…
„Osud vám podobná setkání občas připraví. Škoďák k nám přestoupil chvíli po mně, za což jsem byl moc rád. Máme spolu skvělej vztah, v reprezentaci jsme toho spolu zažili spoustu. Je to jedinečná osobnost, za svou kariéru odvedl pro klub obrovské množství práce. Moc si vážím toho, že s ním můžu být v jednom týmu. Věřte mi, že nejčastější důvod naší konverzace je právě Slavia.“
Máte na srdci něco, co byste Slavii rád vzkázal ke 130. výročí?
„Do dalších let bych jí chtěl popřát, ať přidává co nejvíc titulů do sbírky a je dál úspěšná i na mezinárodním poli. V posledních letech kluci nasadili vysokou laťku, všichni v klubu odvádí skvělou práci, což se propisuje i do výkonů v Evropě. Za hranicema díky tomu každý ví, že tady děláme dobrej fotbal. Na to jsem moc pyšnej.“