Stanislav Vlček: Cibuli už nikdy více | SK Slavia Praha
Více

Stanislav Vlček: Cibuli už nikdy více

Stanislav Vlček se ve vzpomínkách vrací do roku 2007, k nezapomenutelnému dvojzápasu s Ajaxem. A událostem, které jeho dvougólovému domácí představení a historickému postupu do základní skupiny Ligy mistrů předcházely.

Strahov burácel. Ruce slávistů vyhazovaly k potemnělé obloze trenéra Karla Jarolíma. Pohledy Stama, Suáreze, Heitingy či Huntelaara byly úplně prázdné. Jejich Ajax, věhlasný to klub v exkluzivní fazoně, byl pár minut nazpět vyřazen. Do sešívané klubové kasy přiteklo přes 100 milionů korun. Šestý pokus probít se do základní skupiny Ligy mistrů konečně klapl. Díky kouzlům a čárám Martina Vaniaka, díky dvěma brankám Stanislava Vlčka.

To vše jsou veřejně známé věci, na události z 29. srpna 2007 se nikdy nezapomene. Co ale historickému postupu předcházelo? Stanislav Vlček, tehdejší kapitán a současný vedoucí týmu, pro listopadový HALFTIME nadzvedl oponu.

Chybělo málo a sešívaný dres už tehdy neoblékal...

Chybělo ještě míň a do utkání vůbec nenastoupil...

„Upřímně, chtěl jsem ze Slavie v létě pryč. Tým opustila řada hráčů, na prvním tréninku jsem byl skoro sám. Můj velký kamarád Lukáš Jarolím odešel do Itálie, byl jsem naštvaný, ale ne na něj. I já sám jsem měl nějaké nabídky. Ze zahraničí i z Česka. Vážně jsem zvažoval, jestli zůstat. S vedením jsme měli dohodu, že přivedeme kvalitní hráče a vybudujeme mužstvo, které konečně urve Ligu mistrů. Bylo to i po ekonomické stránce obrovské lákadlo, klub na tom nebyl příliš dobře. Ale nestalo se, dlouho se nic nedělo... Hned první přátelák jsme prohráli někde u Teplic 0:3, byl jsem strašně vytočený a říkal jsem si, že jsem se na to měl radši vykašlat.

Postupně ale začaly přicházet nové tváře a těsně před Žilinou, druhým předkolem Ligy mistrů, jsme poskládali solidní tým. Dorazili Šmicer, Belaid s Tavaresem, Dřížďal, Brabec, Vaniak, Ivana. Začalo si to sedat.

Kdybychom ty penalty tenkrát nezvládli, Slavii by to asi téměř jistě položilo. Celý projekt byl jeden veliký risk, hrálo se na dluh. Rozstřelu se Žilinou jsem se vůbec nechtěl účastnit, v zápase jsem neproměnil spoustu šancí. Byl jsem šílený. V šesté sérii už na mě ale přišla řada a já cítil, že mi stadion příliš nevěří. Trenér řekl, že musím, už jsem se nemohl schovávat. Naštěstí mi to přes kotník uletělo někam pod víko, ačkoli jsem to chtěl utáhnout k tyči. Klika, Benjamin Vomáčka pak nedal, po dvou plichtách 0:0 jsme prošli dál. Byl to pro nás naprosto určující zápas. Když nám pak vylosovali Ajax, věděl jsem, že je konec.

Bylo to úplně šílené mužstvo plné hvězd své doby. Na každém postu reprezentant, každému v lize nasázeli minimálně sedmičku. Vůbec si nepřipouštěli, že bychom je mohli překvapit.

Před utkáním jsem byl zraněný, měl jsem problémy s lýtkovým svalem. Tajemství to nebylo. Kluci věděli, že netrénuju, ale nebyl jsem Leo Messi. Nikdo kromě úzkého okruhu fanoušků dychtivě nečekal, jak to se mnou dopadne a jestli nastoupím. Zkoušel jsem možné i nemožné, abych se stihnul uzdravit. Dostal jsem radu od jednoho léčitele, ať zabalím cibuli s bramborami a celé si to omotám kolem lýtka. Tuhle zvláštní proceduru jsem absolvoval doma, se zábalem jsem i spal. Modlil jsem se, ať je to lepší, ať se něco stane. Nestalo se... Na předzápasový trénink jsem přišel se zarudlou oteklou nohou a z výrazu kluků jsem usoudil, že můj experiment úplně nevyšel. Byli zděšení. Nevypadalo to vůbec dobře. Rychle se mě chopili maséři a snažili se mou nohu vrátit do původního stavu.

Pak přišel den utkání. Fyzioterapeuti mě dávali do pořádku celý den, o mém startu se rozhodlo až po obědě. Propotil jsem asi tři trika, byl jsem strašně nervózní. Ani ne kvůli svému rozpoložení, spíš to na nás a hlavně na mě celé dolehlo. Byl jsem kapitánem týmu, který si z Amsterdamu přivezl nadějný výsledek. Vítězství 1:0 dávalo naději. Věděli jsme, co je všechno v sázce. Ačkoli už mi bylo kolem třiceti, podobně důležitý zápas jsem do té doby nikdy nehrál. Hodně jsem si promítal dvojzápas s Anderlechtem, který jsme doma nedokázali zvrátit. Po cestě na Strahov jsem viděl davy nadšených fanoušků, kteří nám zpoza autobusu fandili a bylo na nich znát, jak moc si postup přejí. Tíha okamžiku byla obrovská, normálně před zápasy spím, ten den jsem to ale nedokázal. Na pokoji jsem byl s Erichem Brabcem, čekání na úvodní hvizd nám přišlo nekonečné. Váleli jsme se oba v posteli, nemohli zabrat. Hrůza. Honily se mi hlavou všechny možné scénáře, takhle blízko vysněné Lize mistrů jsme ještě nebyli.

Ale… V prvním zápase čaroval Martin Vaniak, jen díky němu a ohromnému štěstí jsme se udrželi ve hře. Ajax věděl, že naše výhra byla náhoda. Byli sebevědomí a chtěli nás zničit. Když jsme přijížděli na Strahov, čekaly tam stovky fanoušků, nikdy jsem nebyl pod takovým stresem.

Jak to dopadlo, víte. Vždycky jsem říkal, že to byl můj nejlepší výkon v nejdůležitějším zápase. To platí dál... V zápase jsem se trefil dvakrát, tou nohou, která byla ještě před pár hodinami dvojnásobná. Rudá, oteklá, ošklivě vypadající. Zázrak! A jak jsem už řekl, v předchozích utkáních mi to rozhodně nelepilo, ani náhodou. Tu euforii, kterou jsem na stadionu, v kabině i pak ve městě cítil, bych přál zažít každému hráči.

Po dvou týdnech jsem si poraněný lýtkový sval dotrhl. Stihl jsem ještě zápas s Mostem, kterému jsem dal dva góly. Dostal jsem i pozvánku do národního týmu, ale po reprezentačním srazu už mě to doběhlo. Musel jsem vynechat dva zápasy základní skupiny, jeden z nich s Arsenalem.

Do Ligy mistrů jsem se podíval ještě jednou. Však víte, Kluž… Zážitek z postupu byl nepopsatelný. Jsem rád, že jsem to měl možnost vnímat i z jiné pozice, ale srovnávat se to samozřejmě nedá. Ajax byl nejvíc. Nejvíc, co jsem ve fotbale zažil! Doufám a věřím, že se do skupiny ještě někdy podíváme.“

Aktuálně

B-tým postupuje do druhé ligy

15. 6. 2024
Slávistická rezerva postoupila po výhře 2:1 v odvetném utkání play off s Velvary do druhé ligy. O branky se postaral Samuel Pikolon a vlastním gólem hostující Libor Drozda.

Do Slavie přestupuje Alexandr Bužek

15. 6. 2024
Novou posilou Slavie je mládežnický reprezentant Alexandr Bužek. Devatenáctiletý záložník, který naposledy působil ve Zlíně, podepsal v Edenu smlouvu do 30. června 2028.

Myslel jsem, že je to vtip. Strašně se těším

15. 6. 2024
Alexandr Bužek po podpisu čtyřleté smlouvy se Slavií zavítal k prvnímu rozhovoru. Probrali jsme jeho první rok mezi elitou, konkurenci, která v Edenu panuje, reakci rodinných příslušníků i plány do nového angažmá.

Další články