Poly Rinnerová: Z Edenu do AC Milán | SK Slavia Praha
Více

Poly Rinnerová: Z Edenu do AC Milán

Legenda nejen slávistického fotbalu, ale celé československé ženské kopané. Jaroslava Poláčková Rinnerová. Začtěte se do jejích neuvěřitelných vzpomínek a nalaďte se na čtvrteční rozlučku slávistek s Ligou mistryň.

Do Slavie přišla během famózní série bez porážky, osmkrát se radovala ze zisku titulu a pak nastupovala pět let v červenočerném dresu slavného AC Milán. A posledních dvacet let je úspěšnou manažerkou týmu, kde začínala. V milované Slavii.

„Bylo mi čtrnáct nebo patnáct let a Slavia si mě na náboru vybrala na trénink do béčka. Jela jsem na dva tréninky a dvakrát jsem se před Edenem otočila a vrátila domů. Byla jsem holka z vesnice, hrozně jsem se styděla. Vyšlo to až na třetí pokus, po prvním společném tréninku jsem zjistila, že to dám, že mezi ostatní v pohodě zapadnu, i když spoluhráčky byly starší. Pak už to bylo dobrý.

O náboru do Slavie mi tenkrát řekl brácha, viděl inzerát v novinách. Do té doby jsem hrála fotbal s kamarády na vesnici. Ve vedlejší vsi bydlel Alfréd Stržínek, známý atlet, který s běžeckou štafetou překonal v roce 1953 světový rekord. A právě Fred dělal vedoucího týmu u ženského áčka a vzal mě na nábor autem. Říkal mi, ať hlavně neobíhám kaluže a jdu do všeho naplno, že tohle všechno trenéři pozorují.

Ženský fotbal na Slavii byl v laufu, na nábor přišlo snad 80 holek, to bylo něco neskutečného, to nechodí ani dnes. Ale dneska se dělá nábor pro holčičky, tenkrát přišly všechny věkové kategorie A mě si vybrali, půl roku jsem hrála v béčku, a pak jsem se posunula do áčka.

Čtyři roky bez prohry

Přišla jsem v době, kdy holky držely neuvěřitelnou sérii zápasů bez prohry. Představte si, že neprohrály 4 roky! A to jak na domácí půdě, tak i v zahraničí na turnajích. Za ty čtyři roky sehrály 279 zápasů se skóre 1487:37. Tenkrát jsme touhle vítěznou šňůrou zaujaly i Československou televizi, která o nás natočila dokument Holky z Edenu. Asi měsíc s námi jezdili po turnajích, v autobuse, byli i na turnaji O perníkové srdce. Já byla tenkrát bažant, představili mě tam jako patnáctiletou Poly. A taky v dokumentu mám ještě dlouhé vlasy, pak jsem celý život už byla ostříhaná nakrátko. Film točil Bohumil Sobotka, jednou mi napsal, že je rád, že jsem z Nové Vsi pod Pleší, že on je taky plešatý.

Slavia vlastně založila tradici ženského fotbalu v Československu a byla nezpochybnitelným lídrem až někdy do roku 1972, kdy nám začala trochu konkurovat Sparta, která založila tým dva roky po nás. A přitom v roce 1966 náš trenér Vilda Marzin dal dohromady tým z házenkářek, které v té době trénoval. Holky ale kromě házené hrály i fotbal s klukama na vesnici a další sporty. Vilda jako bývalý fotbalový brankář na trénincích dopiloval detaily a fotbalový tým byl na světě! A vyhrál hned první ročník turnaje O perníkové srdce, který pořádal časopis Mladý svět.

Sen o kožených kopačkách

Fotbalistky měly sponzora podnik zahraničního obchodu, jmenovaly jsme se Slavia Praha Exico. A my jsme se v té době měly! Fasovaly jsme všechno, špičkové sportovní vybavení, ručníky. A i díky Exicu jsme jezdily i na zahraniční turnaje, dvakrát jsme byly v Itálii. Hrály jsme tenkrát proti italské reprezentaci, pořadatelé nám nechali ušít trička s československou trikolórou. Pak Italky ukončily naši sérii neporazitelnosti.

Pamatuju si, že když jsme přijely do Milána, tak nás pořadatelé vzali do obchodu a řekli nám, ať si vybereme kožené kopačky. My oči navrch hlavy, měly jsme kožené kopačky! Tenkrát jsme samozřejmě hrály v gumotextilkách, v takových těch žlutočerných. Byl to obrovský rozdíl obout kožené kopačky, noha je v nich víc chráněná. Ale je pravda, že když jsem později hrála za AC Milán, tak jsem si jednou na trénink po dešti, když to klouzalo, přinesla tyhle gumotextilky. Holky na ně koukaly, smály se, co to jako je, ale ono se v nich hrálo na kluzkém terénu líp, takže mi je nakonec záviděly.

Všechny holky jsme chodily do práce, trénovaly jsme třikrát týdně. Bohužel jsem už nezažila, když holky jely na turnaj do Dánska, tenkrát to musel být taky zážitek, podívat se do kapitalistické ciziny. Pak jsme se chystaly do Brazílie, Kája Saudek nám dokonce namaloval propagační materiály, ale pak to nevyšlo.

Já hrála v záloze, byla jsem dost impulzivní, no zkrátka magor. To mi zůstalo doteď. Během kariéry jsem dostala ale jen dvě nebo tři červený karty, pamatuju si, že jsem byla vyloučena na turnaji v Maďarsku, kde jsem kopla do gólmanky.

Na tiskovce s Van Bastenem

Mladý svět se vždycky snažil na turnaj O perníkové srdce nalákat zahraniční týmy, přijely tak i Italky. Já v té době byla asi docela dobrá, podařilo se mi navázat kontakty. Jenže tenkrát jsem nemohla jen tak přestoupit do zahraničí, musela jsem se v roce 1985 vdát za Itala, abych mohla jít hrát ven. Měla jsem nabídky z Juventusu Piemonte nebo AC Milán. AC Milán tenkrát byl asi nejlepší mužský tým na světě, navíc Miláno jako město mě asi lákalo víc. Takže jsem přestoupila do Milána.

Když jsem tam poprvé přijela, tak jsme za týden měli společnou tiskovku v centru Milána, ve 12. patře nějaké budovy. Vedle mě seděli Ancelotti, Maldini, Van Basten, Gullit, velká fotbalová jména. Byla jsem úplně ohromená, i prostředím, vším. Já byla asi taky docela zajímavá, jednak jako fotbalistka, a jednak jako snad první fotbalistka z východu, takže pro ně exotika. Tenkrát se mnou do televize Rai Uno dělal rozhovor Mazzola, bývalý skvělý útočník. Já uměla italsky asi čtyři slova, ale když mě představil jako Polaka‘, tak jsem ho hned opravila, že jsem z Československa.

V Itálii to byl jiný svět, když byl Mezinárodní den žen, tak náš sponzor Coca Cola pozval všechny ženské sportovkyně z AC do restaurace. Všem nám rozdali skvělé Coca Cola župany, radia ve tvaru plechovky, byla jsem z toho v šoku.

Asi jsem fakt byla dobrá, hrály jsme samozřejmě ligu i proti mistryním, které mě chtěly do týmu. Měl o mě zájem ještě jeden klub, hlavně jejich sponzor mě lákal pryč z AC. Mně ale táhlo na třicet, nechtěla jsem pryč z Milána. Měla jsem tam známé, vybudovala jsem si tam zázemí, líbilo se mi tam. Manžel byl hokejový gólman v Bolzanu, kde jeho rodina měla horský hotel, navštěvovali jsme se. Pak jsme se rozvedli, já se chtěla po revoluci vrátit do Československa a on odjel do Austrálie.

Měly jsme malý hezký stadion na periferii Milána, tam jsme trénovaly i hrály mistráky. Zázemí bylo srovnatelné s tím, co jsme měly v Edenu, šatna stejná. V Edenu jsme tenkrát někdy hrály i na hlavním stadionu, mám dokonce fotku, jak s námi Pepi Bican sedí na střídačce. Jinak jsme hrály a trénovaly na vedlejším travnatém hřišti a na škváře.

Návrat do Československa

Po revoluci jsem se seznámila v Itálii s hoteliérem a rozhodla jsem se vrátit do Československa, kde jsme založili cestovní kancelář. Těžili jsme z toho, že tady byli lidi špatně jazykově vybaveni, já uměla obstojně italsky, měla jsem hodně kontaktů. Díky tomu mě pak cestovka dvacet nebo třicet let slušně živila.

Když jsem se vrátila do Československa, tak jsem ještě znala ve Slavii pár spoluhráček, odehrála jsem s nimi ještě dva nebo tři zápasy. Pak jsem ale všechnu energii a volný čas věnovala cestovce, na holky jsem se šla občas podívat, jak hrajou. Pak jsem jednou přišla na derby a viděla, že chudinky ani neměly jednotné oblečení. Tak jsme sedly ještě s jednou mojí bývalou spoluhráčkou do auta, a nakoupily jsme holkám v Německu teplákovky. A tak jsem se začala angažovat ve slávistickém fotbale, zase mě to k němu táhlo. Vždycky jsem do toho trochu kafrala, tenkrát se všechno dělalo na koleni, byli rádi, když někdo s něčím pomohl. Manažerem holek byl tenkrát Zdeněk Ročeň, vzala jsem to po něm a potěšilo mě, že mě vnímal, jako že jsem ta pravá. Tenkrát tým trénoval Pavel Trávník a sportovním ředitelem byl Honza Říčka. Ještě za Pavla Trávníka jsem si s holkama na tréninku občas šla zakopat, hrály jsme mladý proti starým a náš tým starých dostával od mladých holek hrozný záhul.

Roky snů

Veškeré moje úsilí a práce jako manažerky se mi svým způsobem vrátily po deseti letech, čtyři roky po sobě jsme získaly titul, to byl tak skvělý pocit! A letos zase, dokonce double, to je pro mě zadostiučinění. Jinak vnímám to, že co se týká rozhodčích, tak se situace hodně zlepšila, je vidět, že nechtějí poškodit žádný tým, ale jejich chyby spíše vyplývají z nezkušenosti. Dřív to byla úplně jiná záležitost.


Nedávno jsem přemýšlela o tom, proč jsem vlastně nikdy netrénovala. Ale vyplynulo to tehdy asi ze situace, v té době byla spíš potřeba shánět peníze a podporovat tým, aby zůstal pohromadě, neměla jsem čas uvažovat o trénování. Holky dostávaly nabídky z Německa, bylo i mým úkolem je udržet. Tenkrát nám hodně finančně pomáhala Hanka Skálová, té patří velký dík.

Nicméně někdy taky trenérům řeknu svůj názor, jak to vidím já z tribuny. Několikrát jsem se fakt hodně vytočila. Pamatuju si, že jsme se pohádali s Pavlem Medynským po zápase ve Švédsku, on měl rád tyhle emotivní diskuze. Čím jsem starší, tak do toho trenérům kecám míň. Ale nějaká opozice být musí, aby slyšeli i názor zvenku.

Zahraniční hráčky ve Slavii? Téměř nemožné

Nesnáším léto, protože holkám končí smlouvy. Je to psychicky náročné bát se, kdo odejde. Moje práce je udržet kvalitní kostru týmu, doplnit ho o kvalitní posily a holky z juniorky. Teď k nám přešly čtyři šikovné juniorky, to byl docela dobrý ročník. Taky jsme ale měli hluché roky, kdy nám juniorka nikoho nedodala. I tak stejně rok nebo dva potr, než budou platnými hráčkami.

Trenér řekne, na jaký post potřebuje sehnat hráčku, a my se snažíme mu jeho přání splnit. Sehnat někoho v rámci České republiky je těžké, kvalitní hráčky nastupují za nás, za Spartu a za Slovácko a chtějí jít hrát ven. Kolikrát to ani není o penězích, ale o servisu, chtějí zažít profi fotbal a udržet top hráčky je z tohoto důvodu nemožné.


Je těžké sem dostat i hráčky ze zahraničí. Jednak je problém ne tak kvalitní liga a jednak ony chtějí jít do týmu, který má sportovní centrum, kde mají veškerý servis a prakticky v něm stráví den. Udělali jsme velký skok díky zázemí, které máme v Horních Měcholupech, ale ty nejlepší prostě nezískáme, samozřejmě raději přestoupí do Anglie nebo Francie. Někoho naláká, že hrajeme Ligu mistryň, ale měli jsme třeba zájem o hráčku Liverpoolu, a i když nehrají Ligu mistryň, tak prostě nechtěla odejít z Anglie, kde byla zvyklá na sportovní centrum. Jejich absence je celkově problém v celé České republice.

Prakticky všechny holky mají agenty, kteří posílají videa, podle nich se rozhodujeme, zda hráčku vezmeme na testy. Samozřejmě se díváme i na její historii. Někdy ulítneme, někdy se zadaří a dostaneme sem kvalitní hráčky.

Derby je nejvíc

Hlavním motorem pro slávistky je derby a Liga mistryň. V lize jde nahoru Slovácko a teď i Liberec, mají finanční podporu a kvalita jejich kádru roste. Když k nim jedeme hrát, už to není automaticky vítězství o pět gólů. Ale derby je psychicky nejnáročnější, nejvíc vyhrocené a nervózní. Oba týmy vědí, že odehrají za sezonu čtyři derby, a když ho prohraješ, tak téměř prohraješ i titul.

Pamatuju si, když jsme poprvé hrály v Lize mistryň, že jsme tenkrát neměly žádné vybavení. Paní Ziková tenkrát nakoupila pro holky stejné cestovní tašky, nechaly jsme vyrobit jednoduchá modrá trička s bílým nápisem, abychom měly aspoň stejné oblečení. Takhle my odletěly a ve skupině, která se hrála v Umee, na hřišti dvojnásobných vítězek Ligy mistryň, jsme to docela mydlily. Vyhrály jsme všechny zápasy, ony taky a pak jsme hrály proti sobě o postup ze skupiny. Rok předtím s nimi Sparta prohrála 0:8, my prohrály 1:2, a to jsme ještě v poslední minutě měly tutovku, kterou jsme neproměnily. My vždycky zápasy s velkými favoritkami nějak uhrály. Třeba doma jsme remizovaly s Lyonem, který tu sezonu ani jednou neremizoval ani v domácí lize, ani Lize mistryň. A dostal jen dva góly, jeden od nás. Tak to jsem byla na holky hodně pyšná.

Aktuálně

AKTUALIZOVÁNO: Informace pro fanoušky na ligové derby

1. 3. 2024
V neděli 3. března odehrajeme derby se Spartou na Letné. Veškeré lístky klub rozdělil mezi fanouškovské organizace, v článku si přečtěte informace k zápasu.

Lístky na zápas s Teplicemi jsou aktuálně vyprodané

1. 3. 2024
Ve 24. kole FORTUNA:LIGY přivítáme ve Fortuna Areně tým Teplic. Vstupenky na tento duel jsou aktuálně vyprodány, do prodeje půjdou už pouze místa uvolněna majiteli permanentních vstupenek.

V sobotu 2. 3. čtvrtfinále poháru s Lokomotivou Brno

29. 2. 2024
Fotbalistky Slavie se po účasti v Lize mistryň a absolvování zimní přípravy pustí do jarní části sezony. Jejich první výzvou bude čtvrtfinálový duel poháru FAČR, který se odehraje na hřišti Lokomotivy Brno. Utkání je naplánováno na sobotu 2. března a začíná v 16:30 hodin.

Další články