O druhé lize, nošení prádla i větším vážení si věcí
Byl to vůbec první rok, kdy jednadvacetiletý odchovanec Slavie chytal druhou nejvyšší soutěž. Na podzim za sešívanou rezervu, v jarní části v nejsevernějším městě Česka, v patnáctitisícovém Varnsdorfu.
Klubovým snem byl postup do FORTUNA:LIGY, Sirotníkovým vychytat se, zocelit. Zkusit si fungovat v cizím prostředí, poprvé sám na sebe. Ne vždy se ale svět točí tak, jak čekáte… Varnsdorf skončil šestý, osm bodů za třetí příčkou zaručující baráž. Talentovaný gólman nastoupil do pěti utkání z patnácti možných, výhru neokusil.
Do života ale nabral zkušeností požehnaně.
„Neměnil bych. V žádném případě. Jsem rád, že jsem do toho šel. Hodně jsem se naučil,“ říká pevným hlasem.. V obsáhlém rozhovoru pro klubový web prozradil, jaké to je, když na utkání začínající v 10:15 vstáváte ve tři ráno, jak fungoval v brankářském kolektivu, kde post prvního gólmana zastává fanda letenského rivala, nebo jak se parta mladých kluků sdílící pokoj na ubytovně blizoučko stadionu stravuje.
A řeč samozřejmě přišla i na divoký závěr druhé ligy, kdy od Opavy v posledním kole v závěru dvakrát inkasoval, což v kombinaci s prohrou slávistického béčka v Prostějově znamenalo pro jeho sešívané spoluhráče, kamarády, sestup.
„Ještě teď jsem z toho naštvaný,“ vyletí z něj při prvním připomenutí této události.
Ale nepředbíhejme…
Co jste si přál a čekal od půlroku ve Varnsdorfu?
„Cítil jsem, že po patnácti letech ve Slavii potřebuji změnu. Ať už co se týče kolektivu, že potkám nové lidi, tak celkově i z hlediska toho, abych změnil a poznal nové prostředí. Chtěl jsem zažít novou výzvu, vychytat se. Byl jsem hodně zvědavý na to, co mě čeká, jaké jsou podmínky i jinde. Jak to celé zvládnu, jak zapadnu do nové kabiny.“
Na rozdíl třeba od Antonína Kinského, který ve Vyškově působil s Františkem Matysem, jste k ruce neměl nikoho z klubu.
„Přesně tak. Byl jsem tam úplně sám, nikdo ze Slavie tam se mnou nešel. To je ale jedině dobře. Myslím si, že pak by to svůj účel nesplnilo. Zákonitě bychom strávili většinu času spolu (smích). Znal jsem akorát jednoho kluka původem z Dukly, který mě provedl. Řekl mi, jak vše funguje. Hodně mi pomohl.“
Jaké to bylo, když jste poprvé otevřel dveře do nové kabiny?
„Přijel jsem na stadion, sraz byl ve dvě, já jsem tam už strašil ve 12:10. Radši (smích). Vůbec jsem nevěděl, kam jít, tak jsem jen seděl v autě a čekal, než se někdo objeví (smích). Zrovna šel trenér gólmanů Radek Porcal, který mě vzal a ukázal mi, kde je kabina. Tam už byli dva kluci, takže jsem se s nimi seznámil, řekli mi, kde je volno a kam si můžu sednout.“
Asi příjemnější než přijít do místnosti, kde už posedává dvacet lidí.
„Jo, určitě to takhle bylo mnohem lepší. Pak začali chodit další kluci, normálně jsme se pozdravili, všechno bylo v pohodě. Parta tam je skvělá. Byli tam buď hodně mladí kluci třeba do dvaceti let, pak pár hráčů okolo šestadvaceti, i několik třicátníků. Celkově hodně kluků bylo v klubu jen na hostování, takže nás tam bylo více nováčků. Jak jsem řekl, parta byla skvělá.“
S klubovou jedničkou Martinem Vaňákem jste si rovněž sedli?
„Přijal mě dobře, takový obrovský kluk, navíc sparťan (smích). Těžký, trošku jsem se toho bál. Co jsem slyšel od kluků, tak neměl ostatní gólmany moc rád, že mu berou místo, ale se mnou vycházel dobře. O to se vždycky snažím, abych měl s ostatními gólmany v týmu dobré vztahy, většinu času přeci jen trávíme na trénincích společně. Fungovali jsme dobře, navzájem jsme se povzbuzovali.“
Někdo třetí do party byl?
„Jasně, ten ale dělal i maséra, takže z tréninku vždycky odcházel o deset minut dříve, aby se mohl připravit (smích). To pro mě byla také zkušenost, vidět takovéto věci, jak fungují v menších klubech. Osobně jsem měl i službu (smích).“
Co si za tím mám představit?
„Čekal jsem do konce, než všichni odejdou, pak jsem odnesl prádlo do prádelny. Ráno jsem pak přijel o půl hodiny dřív, abych zase vše vyzvedl, odnesl do kabiny a rozdal věci klukům. Byli jsme na to tři nejmladší kluci, střídali jsme se. Ručníky jsme ale museli mít vlastní, takže na prvním tréninku jsem žádný neměl a musel jsem si půjčit (smích).“
První ze svých minicílů si můžu odškrtnout
Povězte mi ještě o zázemí, stadion je hezký, že?
„Musím říct, že je to tam pěkné. Hřiště sice má atletický ovál, to nemám moc rád, protože hřiště pak opticky vypadá hodně velké, jinak je ale stadion super. Trávník byl dobrý, i když ale musím říct, že byla velká škoda, že se moc nekropilo, byl tak dost suchý. Pak mají jednu umělku, druhé také travnaté hřiště, pak tam byla ještě taková trojúhelníková tráva, na které se také trénovalo.“
Rozdělil trenér po vašem příchodu před startem jara, jakým způsobem se budete v brance střídat?
„Přípravu jsem měl dobrou, doufal jsem, že začnu chytat. Trenér mi ale řekl, že druhý gólman chytal celý podzim a zaslouží si být jednička. To jsem samozřejmě chápal, na začátku se navíc dělaly body, takže nebyl důvod něco měnit. Celkem jsem nakonec odchytal pět zápasů a myslím si, že se mi to úplně nepovedlo. Dlouho jsem si zvykal na nový tým, s klukama jsem sice vycházel dobře, na hřišti jsem se ale s nimi nedokázal aklimatizovat do zápasového tempa. Poslední dva zápasy jsem už měl dobré, celkově i ty negativní zkušenosti jsou ale cenné. Vezmu si z toho, v čem se mám a můžu zlepšit, na čem zapracovat.“
Rady z Edenu vaším směrem v průběhu jarní části proudily?
„Hodně často mi volal Přéma, který tam i působil, takže hodně zná ty podmínky. I se Štěpánem Kolářem jsme si samozřejmě volali. Věděli, jak se mi vede, daří. Bohužel jsme neměli speciální gólmanské tréninky, na které jsem byl zvyklý ze Slavie. Proto jsem se tak těšil do Aigenu, tady jich máme požehnaně.“
V součtu s podzimem váš premiérový rok ve FORTUNA:NÁRODNÍ LIZE čítal dvanáct startů. Obstál jste?
„Věřím, že ano. Byl to můj první rok, kdy jsem chytal profi ligu. Byl to jeden z řady malých cílů, které mám. Splnil jsem si to a teď přemýšlím o dalších cílech, odchytat dvanáct zápasů ve druhé lize samozřejmě není to, s čím bych se spokojil. Za měl to ale byla super zkušenost, i když béčko bohužel nakonec spadlo.“
Uvědomit si, co člověk má
Doteď jsme řešili pouze fotbalovou stránku vašeho angažmá. Co životní posun, kde jste bydlel, jak jste fungoval?
„Byl jsem na ubytovně vedle stadionu, pokoj jsem měl s Davidem Ludvíčkem, který tam ale většinu času nebyl, protože studuje na FTVS. Dojížděl do Prahy na zkoušky a přednášky, většinu času jsem trávil se třemi spoluhráči, se kterými jsme hrávali karty. Byl jsem rád, že jsme nebyli pořád na telefonu a nekoukali na sociální sítě, ale měli jsme dobrý společenský život. Na ubytovně nás celkově bylo asi osm nebo devět, ve čtyřech jsme se často scházeli a hráli karty, nebo šli na večeři. Chodili jsme na nákupy do Kauflandu a vařili jsme si (smích).“
Co jste kuchtil?
„Jo, byla tam kuchyňka, vařilo se, koukali jsme na různé recepty a zkoušeli to podle nich. Vláďa Dufek vymyslel skvělou věc, dělali jsme tortillu se sýrem, šunkou, okurkou a paprikou, to jsme zabalili, dali na pánvičku, pár si jich udělali a zase šli hrát karty (smích). Kluci si také dělali i čínské polívky, já jim radši nic moc nevařil, protože nevím, jestli by mě pak z ubytovny nevyhodili (smích). Nejsem nijak rozmazlený, takže toho moc nepotřebuji. Měl jsem postel, všechno potřebné tam bylo.“
Povězte mi o posledním zápase proti Opavě.
„Měl jsem to hodně v hlavě, chtěl jsem na dálku pomoct klukům. Bohužel se to ale nepovedlo. Prohráli a my taky… Těžko se mi o tom mluví. Osobně jsem se pro výhru snažil udělat maximum. Vzpomínám hlavně na druhý gól, kdy byl míč jen kousek za čárou, první střelu jsem chytil, balon se mi pak ztratil. A z dorážky to rozhodli… Byl jsem strašně naštvaný, hned jsem šel do kabiny koukat na Livesport, jak hráli kluci. V duchu jsem doufal, že když to nezvládneme my, dají to aspoň kluci. Bohužel...“
Zpět do současnosti. Jak jste zvládl rakouský kemp?
„Bylo nás tady pět gólmanů, i tak to ale byla velká dřina. Bolí mě nohy, zabrat mi dávají už i schody (smích). Naštěstí jsme ale měli perfektní regeneraci, po tréninku jsem chodili do bazénu a do studené vody. Makalo se mi dobře a jsem rád, že jsem se opět dostal do tvrdého tréninku.“
Pomohlo vám hostování ve Varnsdorfu třeba i v tom, že jste řadu věcí přestal považovat za samozřejmé? Víc si vážíte servisu, kterého se vám dostává?
„Určitě jo. Shodou okolností byl ve Vanďáku i bývalý kapitán sparťanské osmnáctky. Bavili jsme se spolu přesně o tomhle, taky vyrůstal v podobném prostředí a taky mi říkal, že občas na něco ve Spartě nadával. Shodli jsme se ale, že když vidíme, jak to vypadá jinde, tak si uvědomujeme, že jsme si toho luxusu nevážili a i v něm jsme hledali vždycky nějaký problém. Určitě si všeho ve Slavii budu vážit více, i když si na druhou stranu myslím, že jsem si toho vždycky vážil. Někdy jsem si ale přesto našel nějakou blbost, na kterou jsem si zanadával.“
Třeba?
„Cestování. S áčkem jsem procestoval Evropu. Někdy jsme remcali, že je to dlouhé, náročné, být čtyři dny pryč. Ale s tím, co jsem teď prožil, se to nedá srovnat. Jezdili jsme autobusem v den utkání, někdy jsem vstával ve tři hodiny ráno, ve čtyři se odjíždělo od stadionu na zápas, který začínal v 10:15. Někdy člověk usnul, někdy ne. Snad jen do Třince jsme jeli den předem. Něco předvést po pěti hodinách v buse je dost složité (smích).“
Co bude dál?
„Teď to vypadá, že snad minimálně půl roku zůstanu ve Slavii a uvidí se, co bude v zimě. Moje cíle teď jsou vychytat se a pomoct béčku. Za dva roky mi končí smlouva, vím, že je ještě čas, pak se ale uvidí, co bude dále.“
