Kromě Slavie i repre: Pocta i hrdost. Co byl nejsilnější zážitek?
Jak jste se dostali k tomu, že děláte vedoucího týmu u reprezentačního výběru?
Jakub: „Já jsem se k této práci dostal tak, že trenér David Holoubek chodil na FTVS s naším manažerem akademie, tím pádem se znali. A když zhruba před dvěma lety začal do svého týmu shánět vedoucího mužstva, tak se obrátil na Slavii. Slavia mě trenéru Holoubkovi doporučila. Když jsem se s Davidem spojil, řekli jsme si oba, co od této spolupráce očekáváme, a hned za měsíc jsem jel na první reprezentační sraz.“
Adam: „Já jsem to měl vlastně podobně. Mně se před létem ozval Martin Hladík, že k reprezentačnímu výběru hledají vedoucího mužstva s tím, že mě doporučil. Následně jsem se taky sešel s trenérem, kde jsme si řekli, jak naše spolupráce bude probíhat. Netrvalo dlouho a jel jsem na první sraz.“
Co všechnu vůbec práce vedoucího týmu obnáší?
Jakub: „Ta naše práce jsou vlastně dvě funkce dohromady. Jsme vedoucí týmu a kustodi v jednom. Všechno to začíná už při obdržení nominační listiny hráčů. Od všech hráčů musíme vyzjistit veškeré údaje o nich. Datum narození, bydliště, číslo pasu a občanky, velikost oblečení a bot. Když toto máme, tak jdeme pro hráče fasovat oblečení. Někdy sraz začíná na Strahově na FAČRu, někdy rovnou na hotelu. Naše práce obsahuje vlastně všechno kromě trénování. Když jsou například zahraniční srazy, tak musíme obepsat hotely, jestli je všechno v pořádku, jestli s námi počítají, jestli mají masérské lehátko, jestli nám dají míče a všechny takové, dá se říct, kraviny, ale pro nás velmi důležité věci. Domlouváme, jestli je možné, aby hotel vařil podle našich potřeb, zajišťujeme pojištění hráčů, komunikujeme se správci stadionů ohledně tréninků, s řidiči autobusu. Domlouváme vlastně všechny organizační věci. Pak když je nějaký problém, ať už si hráč někde něco zapomene, nebo někdo nechá doma letenku, všechno řešíme my. Někdy je to přísné v tom, že když všechno klape, tak je to jasné a nikdo to moc nedocení, ale jakmile jednou z dvaceti případů přijede autobus o 10 minut pozdě, tak je to hned průšvih, kterého si každý všimne.“
A konkrétně při zápase máte na starosti co?
Adam: „Pokud se budeme bavit o devadesáti minutách zápasu, tak je to střídání, komunikace s rozhodčím například o tom, kolik hráčů se kde může rozcvičovat. Rozhodčímu se často nelíbí, že hráči na střídačce stojí, což se většino stává na konci zápasu, když je vyrovnaný stav nebo vedeme o gól a jsou tam emoce, takže i toto řeší rozhodčí s námi a my musíme lavičku usměrňovat. Ale to je ten devadesátiminutový zápas. Před zápasem musíme nachystat soupisky do systému, přivést dresy, nachystat šatnu, správné barvy dresů, správné barvy rozlišováků, jdeme na předzápasový meeting s rozhodčími a vedoucím soupeře. To všechno se k tomu vztahuje. Jelikož jsou to většinou mezinárodní zápasy, tak podléhají přísným pravidlům. Máme přesně stanovené časy, kdy se jde na rozcvičku, v jakých prostorech hřiště se smíme pohybovat, v jakém čase bude kropení trávníku.“
Jaké mohou pro vás nastat komplikace, co se může nejhoršího stát? Už jste nějaký velký problém museli řešit?
Adam: „Já třeba to, že si hráč zapomněl na hotelu hodinky (smích). Ale stalo se mi teď na srazu v Ostravě, že jsem dostal špatnou adresu hotelu. Takže jsme autobusem přijeli na jiný hotel, než jsme měli rezervovaný. Naštěstí to dobře dopadlo, protože hotel domluvený byl, jen jsme prostě přijeli na špatnou adresu, kterou jsem dostal, ale bylo to zdržení, a to je nepříjemné. Nebylo to nic strašného, ale pod tlakem jsem tedy byl (smích).“
Jakub: „Největší problém, jaký si asi dovedu představit, je třeba špatně zadaná soupiska do zápasu. Protože všechno směřuje k zápasu a v něm musí být všechno nachystané na sto procent. Když přijedeš ke špatnému hotelu, tak je to blbý, zdrží tě to, ale jedeš dál a vyřešíš to. Ale když by bylo špatné jméno v zápise nebo číslo hráče, po uzavření, tak to se už nezmění a je to tvoje chyba. Nic z toho se mi naštěstí nestalo, ale dokážu si představit, že tohle můžou být asi ty největší komplikace. Co se mi stalo, tak že si hráč nechal telefon v autobuse, který nás vezl z letadla na terminál na letišti, kde jsme měli hodinu a půl na přestup. Takže jsem lítal po letišti hledal nějaké informace a někoho kdo by mě mohl spojit s řidičem a telefon abychom našli.“
Jak reprezentační srazy prožíváte? Ve Slavii jste jako trenéři, v reprezentaci jako vedoucí, je to jiné?
Adam: „Tak jako trenér dáváte emoce najevo pořád a je to velmi silné, naopak jako vedoucí musím právě často i ty trenéry krotit a hlídat, protože si to přejí rozhodčí. Samozřejmě to s týmem všechno prožívám a emoce se mnou také cloumají, ale někdy se musím více krotit, abych byl k dispozici rozhodčímu a mohl řešit vše, co může nastat.“
Jakub: „Já jsem trochu více emoční než Adam a musím teda říct, že to prožívám asi úplně stejně jako když bych byl trenér (směje se). Žiju s lavičkou a klukům přeju úspěch, vstřelení gólu. Jsem tam samozřejmě taky od toho abych krotil emoce ostatních, ale taky se do toho dokážu pořádně dostat. V tom emočním prožitku oproti tomu, jestli jsem jako trenér na Slavii nebo vedoucí u nároďáku na střídačce, tak je minimální rozdíl.“
V reprezentacích se často střídají hráči. Je pro vás příjemnější, když hráče znáte ze Slavie, když se vám na srazech opakují?
Adam: „S těmi našimi hráči ze Slavie se samozřejmě známe trochu víc. Já, když jsem do týmu přišel v létě právě jako nováček, tak jsem znal převážně je, bavili jsme se hodně spolu. U mě se hráči zatím moc neměnili, takže poznávám i hráče z jiných týmů a jestli je někdo sparťan nebo slávista? To neřešíme.“
Jakub: „Je to samozřejmě příjemnější a jednodušší, když se s hráči už známe. Vím už hráčovi údaje od velikosti bot po rodné číslo. Máme také na co navazovat v konverzacích. Bavíme se třeba o minulém srazu. Po nějaké době, když se kluci střídají a někteří se opakují, tak samozřejmě sedíme všichni pospolu a bavíme se s hráči z Baníku, ze Sparty, z Brna i dalších klubů. Čím častěji se potkáváme tak se více seznamujeme, ale se slávisty je těch témat vždycky o něco víc.“
Jakou máte nejsilnější vzpomínku z reprezentačních srazů?
Adam: „Můj zatím nejlepší zážitek mám z Ježek Cupu, na kterém jsme byli v září. Vyhráli jsme turnaj bez jediné porážky, byl to můj první takový turnaj s týmem, a ještě vzhledem k mému příjmení, tak to byla taková symbolika.“
Jakub: „Také mám své největší zážitky spojené se hřištěm. Například když jsme byli na kvalifikaci s ročníkem 2003 ve Francii. Nebo teď po zápase s Finskem, kdy jsme si zajistili postup do elitní fáze kvalifikace. Když pak jsme v šatně nebo v autobuse a tým oslavuje výhru, tak to jsou příjemné momenty. Nejsilnější bych možná řekl, až mě překvapilo, jak moc silné to bylo, tak když jsem byl poprvé na zápase s reprezentací a před zápasem jsme se všichni drželi za ramena a hrála česká hymna. Dostalo mě, jak silný pocit to byl.“
Co se vám na práci vedoucího nejvíce líbí?
Adam: „Je to práce u fotbalu a dělám to prostě rád. Mně se nejvíce líbí to, že mohu být s trenéry reprezentace v dění, jsem na každé poradě, každém meetingu a mohu se tak i učit a inspirovat od nejzkušenějších.“
Jakub: „Já se naprosto ztotožňuju s Adamem. Do té práce jsem šel s tím, že mohu získat nové zkušenosti pro svou trenérskou činnost. Vidíme video přípravy, vidíme, jakým detailům se ti trenéři věnují, co hodnotí, jak komunikují s hráči. Vidíme vlastně nejen ty naše trenéry nebo hráče ale i ty soupeře, a od nich se toho dá také spoustu načerpat. I když v týmu nejsme jako trenéři, tak vidíme a slyšíme všechno co trenéři řeší, jak komunikují, a to si pak můžeme převést k nám, na Slavii.“
Jakube, ty jsi u reprezentace déle, na jaká zajímavá místa jsi se už díky tomu mohl podívat?
„Nejzajímavější destinací byl pro mě Izrael. Byli jsme tam na turnaji a honilo se mi hlavou, že už se sem třeba nikdy nepodívám, že to bezpečností situace nemusí dovolit. Jeden den jsme se dostali s týmem do Jeruzaléma, na prohlídku města. To bylo asi to nejvíce zajímavé místo, kde jsem byl.“
