Zázrak na počkání. Přesně pět let od vyřazení Sevilly
Než zjistíme, zda sešívaní proti AC Milán ve stejné fázi stejné soutěže náhodou nenapíší podobný příběh, sluší se vrátit v čase. Vzpomínky na unikátní večer 14. března 2019 nikdy nevyblednou.
Mnohým, kteří tehdy fandili ve vyprodaném Edenu nebo nervózně seděli u obrazovek, to ale pořád přijde jako včera. A není se čemu divit. Zápasů, které napíšou takový příběh, zažije fanoušek za svoji „kariéru“ jenom pár…
Každá generace slávistů má alespoň jeden zápas, na který bude vždycky vzpomínat. Zápas, který snese nálepku „legendární“. Pro tu současnou generaci je to odveta osmifinále Evropské ligy UEFA proti Seville v březnu 2019. Utkání, které přineslo největší emoce minimálně od historického prvního postupu do Ligy mistrů o dvanáct let dříve.
Je dvanáct let jedna generace? Spíš ne, přesto je ale mezi námi řada slávistů, kteří už Ajax nepamatují, alespoň ne jako aktivní fanoušci, zatímco Sevilla zůstává v čerstvé paměti. Jaro 2019 totiž odstartovalo jedno z nejlepších období slávistické moderní historie. A právě výhra nad Sevillou dala týmu potřebné sebevědomí i víru v to, že když se bude držet svojí hry, dokáže velké věci.
Následoval dvojzápas proti Chelsea s dramatickou odvetou na Stamford Bridge, mistrovský hattrick, skalpy týmů jako Leicester, Rangers nebo Fenerbahce, tři čtvrtfinále evropských pohárů ve čtyřech letech, tři domácí poháry v pěti sezonách. Euforii z domácí výhry nad Sevillou jsme tehdy mohli cítit okamžitě, širší význam celého dvojzápasu pro hráče, trenéry a celý klub ale možná dokážeme odhalit právě až s několikaletým odstupem.
Sevilla tehdy byla – a koneckonců stále je – neoddiskutovatelnou královnou Evropské ligy. Mezi lety 2014 a 2016 ji vyhrála třikrát za sebou, když už v letech 2006 a 2007 dvakrát po sobě vyhrála jejího předchůdce, Pohár UEFA. Od té doby se jí povedlo zvednout pohár pro vítěze nad hlavu ještě dvakrát, v letech 2020 a 2023.
Španělům patřilo osmé místo evropské klubové tabulky a podle koeficientu tak byla nejtěžším ze soupeřů, kteří mohl sešívané v osmifinále čekat. Slavia tehdy prožívala svou první skutečně povedenou sezonu v Evropských pohárech po dlouhých letech a seděla tak o propastných 78 příček níže.
V prvním zápase v Seville se slávisté vůbec poprvé představili v nových dresech Puma – i když zatím jen těch venkovních, černých. Na „převlečení“ celého týmu před cestou do Španělska přitom bylo jen pár dní. Trenér Trpišovský musel mít během zápasu kolem ramen ovázanou modrou bundu – jeho černá souprava přišla rozhodčím příliš podobná dresům, které měli na sobě hráči na hřišti.
Nejdřív smůla, potom štěstí. Sešívaní inkasovali pouhých 24 vteřin od úvodního hvizdu, což je na dlouhou dobu vyvedlo z konceptu. Ještě během první půle se ale štěstí přeci jen přiklonilo na stranu Slavie. Stochova rána zpoza vápna zapadla i díky teči do levého horního růžku Vaclíkovy brány a rameno Alexe Krále poslalo míč obloučkem za záda českého gólmana podruhé, aniž by o tom střelec branky vůbec věděl. Slávisté jako první v sezoně v Seville neprohráli – z předchozích sedmi pohárových zápasů měli domácí skóre 24:1.
„Odměna od fotbalového pánaboha za to, jak jste dřeli, jak jste makali.“ Tak popisoval Jindřich Trpišovský svým hráčům význam domácí odvety těsně před jejím začátkem. Zároveň ale dodával, že odměnu je třeba si užít, ale taky na hřišti udělat maximum. „Půjdete vyválčit další dva zápasy a další postup, je to jasný? Protože je uběháte, ubojujete, usoubojujete, znepříjemníte jim to. Ale musíte o tom být přesvědčení. Zase si pomůžete jenom vy,“ zněla jeho slova v kabině.
Hráči nastupovali k beznadějně vyprodanému zápasu v kulisách, které Eden do té doby nezažil. Celostadionové choreo pokrylo beze zbytku všechny čtyři tribuny a vytvořilo fantastický efekt, kdy se na červené a bílé polovině vyjímal obří nápis „kluci bojovat“. Snad nikdy před tím ze slávistického stadionu nesálala od začátku zápasu tak silná energie, jako tomu bylo před Sevillou.
První půle domácí odvety začala snově. Kolář lapil Promesovu nebezpečnou ránu a když na druhé straně rozehrál Stoch rohový kop a volný Škoda vrátil míč na zadní tyči před branku, Michael Ngadeu poslal míč v pádu do sítě. Ze zápasu uběhlo 14 minut a hrála se otevřená a naprosto vyrovnaná partie. Ta vydržela až do samého konce – 12:13 na střely, 5:5 na střely na branku, držení míče 46 % ku 54 %. A tak když Ben Yedder minutu před poločasem z penalty vyrovnal, nebyl důvod k panice…
Jestli první inkasovaný gól v Seville přišel rychle, pak slávistická penalta ve druhé půli odvety přišla superrychle. Časomíra ukazovala 45:08, když si Jan Bořil naběhl za Navase, ten ho zatáhl za rameno a rozhodčí rázně ukázal směrem na puntík. Míč si vzal Tomáš Souček, což už se stávalo příjemnou tradicí, a spolehlivě ho poslal pod břevno. Součkova dominance se nedala přehlédnout. V sezoně 2018/19 dal ve 49 zápasech 18 gólů, což mu o půl roku později vyneslo přestup do West Hamu v pozici nejdražšího hráče, který kdy z české ligy odcházel.
Když v 98. minutě poslal Vazquez hlavou do sítě Promesův centr, leckdo asi považoval zápas za hotový. Otočit výsledek proti takhle silnému soupeři, to by byl zázrak. Jenomže ještě do konce prvního prodloužení poslal míč do sítě Mick van Buren, a poslední jiskřičku naděje tím rozfoukal v plamen, který pohltil Eden. Euforie, kterou o čtvrthodinu později rozpoutal vítězný gól, lze těžko s něčím srovnávat. Celá lavička běžela pod severní tribunu, kam naskákali i někteří fanoušci. Tribuny bouřily, pořadatelé se radovali, stometrový sprint si střihl brankář Kolář. Pro tyhle okamžiky se fotbal hraje i sleduje.
„Zázraky se dějí,“ zněl komentář Jaromíra Bosáka ihned poté, co v čase 188:53 padla branka na 4:3. Zároveň ale známý komentátor neopomněl dodat, že gól, jakkoli důležitý, byl rovněž „krásně ušmudlaný“. Skutečně, o Cenu Ference Puskáse by se vítězná branka ucházet nemohla, koneckonců po sérii odrazů balonu ve vápně, Olayinkově zpětné přihrávce a nedůrazné střele Ibrahima Traorého si skákající balon do vlastní sítě nakonec srazil obránce Kjær, což je později potvrzeno i v oficiálním zápisu. Důležité ale bylo, že na slávistický gól minutu před koncem prodloužení už Sevilla nemohla nijak reagovat.
Blížila se půlnoc, přesto na tribunách v Edenu zůstávala většina fanoušků. Někteří možná i za cenu toho, že jim ujede poslední vlak, nestihnou poslední autobus nebo že ráno v práci nepodají 100% výkon. Na společné fotce tak nemohli chybět. Tradice postupových fotografií s fanoušky začala už po senzační výhře 4:1 v Genku a slávisté zanechali dojem především svojí děkovačkou na Stamford Bridge po čtvrtfinále proti Chelsea – budoucímu vítězi soutěže.
Ne vždy máme možnost vrátit se k nejemotivnějším okamžikům, které jsme jako fanoušci se Slavií zažili. Sezona 2018/19 je jiná, výjimečná. Zápas proti Seville se stal jedním ze zlatých hřebů dokumentu Totální sezona na Slavia TV. Díl „118:53“ má dnes na Youtube přes 640 tisíc zhlédnutí – suverénně nejvíc ze všech osmi epizod. Více než 450 tisíc zhlédnutí nasbíral i záznam celého zápasu, včetně studia s dojatým Zdeňkem Houšteckým.
Slávisti, těšíme se na vás večer v Edenu!
