Mladé talenty ve Slavii: Stefan Simič
SYNOT TIP ARENA/EDEN - Ve středu 23. června může společně s A-žáky oslavit mistrovský titul. V Břeclavi čeká slávisty ročníku 1995 duel proti Olomouci. Stoper a kapitán Stefan Simič by tak mohl už počtvrté za sebou zvednout nad hlavu mistrovský pohár.
Kdy jsi přišel do Slavie?
„Ve Slavii jsem od šesti let, kdy si mě vybrali trenéři Slavie na náboru, který Slavia tradičně pořádá. Ale byla to vlastně trochu náhoda, protože jsem měl jít původně na nábor Sparty, kam mě chtěl vzít jeden známý naší rodiny, který je fanouškem Sparty. Ale nábor na Spartě jsme o jeden den prošvihli, takže jsem šel na Slavii.“
Tomu se říká osud...
„To ano, jsem moc rád, že to nakonec takto dopadlo a že hraju ve Slavii.“
V zimě jsi podepsal ve Slavii profesionální smlouvu. Měl jsi i jiné nabídky?
„Měl jsem třeba nabídky z Chorvatska, odkud pochází moje rodina. Ale já jsem nechtěl. Tady chodím do školy, od narození tady bydlím a samozřejmě taky hraju rád za Slavii. Je to můj nejoblíbenější tým.“
Máš nějaký vzor?
„Táta mi často vyprávěl o Sladjanu Ašaninovi. A moc se mi samozřejmě líbil Vláďa Šmicer.“
Hraješ na pozici stopera. Jaký je tvůj oblíbený stoper v zahraniční lize?
„Určitě Lúcio z Interu Milán. Líbí se mi na něm to, že hodně útočí, protože stopeři většinou jenom brání. A navíc má jednu z nejlepších technik.“
Mluvíš plynně česky, ale tvoje jméno zní na české poměry hodně exoticky...
„Rodiče se do Česka přestěhovali z bývalé Jugoslávie, protože tam tehdy byla válka. Ale já už jsem se narodil tady.“
Můžeš tedy hrát za mládežnické české výběry?
„Bohužel nemůžu. Můžu reprezentovat jenom Chorvatsko a Bosnu a Hercegovinu. O české občanství jsme žádali dvakrát, ale vždycky nám to zamítli. Mrzí mě to, protože bych rád hrál za českou reprezentaci. Už se mě ptali i trenéři reprezentace U-16, jak to se mnou je, jestli bych mohl hrát. Ale teď jsme požádali o občanství potřetí, tak snad to dobře dopadne.“
Jakého úspěchu si zatím nejvíce ceníš?
„Asi toho, že jsme vyhráli s mladšími žáky mistra České republiky. Mistrovský titul jsme s klukama vyhráli třikrát po sobě, doufám, že ve středu v Břeclavi se nám to proti Olomouci podaří i počtvrté.“
Jak by jsi Olomouc jako soupeře charakterizoval?
„Olomouc jsme porazili ve finále před dvěma lety v Opavě 1:0. A naposledy v zimě jsme s nimi remizovali 0:0. Chceme je samozřejmě porazit a vyhrát.“
Ty už jsi začal trénovat s dorostenci, i když stále věkově patříš mezi A-žáky. Byl zpočátku znát ten věkový rozdíl?
„Ze začátku to samozřejmě bylo znát, ale potom se to srovnalo. Teď už si nemyslím, že bych nějak zaostával. Kluci mě vzali do party, myslím si, že už se ten rozdíl vyrovnal.“
Na svůj věk jsi poměrně vysoký. Kolik teď měříš?
„Měřím 185 centimtrů. S výškou jsem celkem spokojený. Doufám, že už moc neporostu, abych neměřil dva metry. Takových 190 centimetrů by mně bohatě stačilo.“
Fotbal hraješ od šesti let. Nestalo se ti někdy, že jsi chtěl třeba s fotbalem skončit? Když se ti nedařilo a podobně?
„Když jsem byl menší, tak jsem ještě hrával hokej, s tím jsem začal ještě před fotbalem. A po každém hokejovém tréninku jsem jel hned na ten fotbalový, byla to docela honička, během cesty z tréninku na trénink jsem se převlékal v autě. A když se mi ten fotbalový trénink nepovedl, tak jsem byl na sebe hodně naštvaný, protože v hokeji se mi dařilo lépe. Tehdy jsem si říkal, že takto to asi dál nepůjde. Nakonec jsem zůstal jen u fotbalu a jsem za to moc rád.“
Měl jsi nějaké vážnější zranění?
„Zatím naštěstí ne. Nejhorší zatím bylo, když jsem si při zápase zlomil palec u ruky. Nepříjemné bylo, že jsme měli na druhý den odjet na mini-mistrovství Evropy. Měl jsem ale na ruce speciální sádru, takže jsem nakonec mohl jet. Tehdy bylo léto a hrozné vedro a já jsem hrál v palčákách, aby ta sádra nebyla tak nápadná.“
Jaký je tvůj fotbalový sen?
„Chtěl bych si zahrát na hlavním stadionu za áčko Slavie. A potom bych si chtěl vyzkoušet nějaké angažmá v zahraničí. Láká mě Anglie nebo Španělsko.“
Kterému klubu v zahraniční lize fandíš?
„Liverpoolu. Protože tam hraje jeden z mých nejoblíbenějších hráčů Steven Gerrard. Líbí se mi na něm to, jak do toho zápasu vždycky dává úplně všechno.“
Jak dlouho trvalo, než jsi zakotvil na postu stopera?
„Když jsem byl menší, tak jsem samozřejmě zkoušel všechny posty. Když jsme hráli jenom na půlce hřiště, tak jsem dokonce i chytal v bráně. Hrál jsem zálohu, pravého obránce a když se rozhodovalo, kdo bude hrát na velkém hřišti stopera, tak to padlo na mě. Když jsme hrávali proti starším klukům, tak jsem byl skoro jediný výškově na jejich úrovni. Trenéři mě začali dávat a stopera kvůli hlavičkám a soubojům, ale hlavně asi kvůli výšce. Právě pan trenér Karoch mě naučil to, ať se na stoperu nebojím hrát.“
V každém zápase nosíš pod dresem tričko, na kterém je fotografie a nápis Pro mámu...
„Moje máma loni 28. srpna zemřela. Já sice moc gólů nedávám, ale každý gól, který dám, věnuju jí. Máma mě vždycky moc podporovala. Hlavně co se týká školy, tak vždycky zdůrazňovala, že škola musí být na prvním místě a potom až fotbal. Takže tímto způsobem jí vždycky poděkuju.“
