Dozadu se už nechci dívat, říká Josef Kaufman
SYNOT TIP ARENA/EDEN - Josef Kaufman věří, že svůj velký kopec smůly si už vybral. Krátce po jeho příchodu do Slavie v lednu 2009 si přetrhl přední křížový vaz v koleni. Nepříjemné zranění, na které se později nabalily i další zdravotní komplikace, ho připravilo téměř o rok a půl fotbalové kariéry. Znovu na hřiště v základní sestavě áčka vyběhl koncem října v pohárovém zápase na Žižkově.
„Ta doba byla opravdu dlouhá a k těm těžkým zraněním přibyla ještě ta drobnější svalová, takže se to bohužel celé hrozně vleklo. Doufám, že už jsem to nechal za sebou,“ věří Josef Kaufman.
Můžete popsat vaše vleklé zdravotní peripetie od samotného začátku?
„Ve Slavii jsem odehrál čtyři přípravné zápasy, ve kterých jsem se cítil jak po fotbalové, tak po fyzické stránce zcela v pořádku. Bohužel v posledním přípravném zápase na soustředění v Dubaji jsem blbě došlápnul a byl z toho přetržený přední křížový vaz. Takže následovala operace, ale nějak jsem to období překlenul a následujících šest měsíců na sobě tvrdě makal, abych se mohl co nejdříve vrátit. Při jednom tréninku jsem si ale nešťastně hnul s operovaným kolenem a vyšetření ukázalo, že ten křížák byl přerušený. Následovala operace, další měsíce rehabilitace a najednou z toho byl rok a půl. Ale dozadu už se dívat nechci, dívám se už jenom dopředu. Je mi samozřejmě líto, že se vracím právě v době, kdy se Slavia nachází v trošku složitější situaci. Ale doufám, že takové ty horší časy už jsou za námi a že se to brzy rychle obrátí.“
A aby toho nebylo málo, tak jste ještě hovořil o dalších zraněních, která s tím souvisela...
„Lékaři mě upozorňovali, že mám počítat s tím, že po tak dlouhé době se mohou ozvat různá svalová zranění. I když naplno trénujete a děláte všechno správně, tak přece jen zápasové zatížení a fotbalové tréninky s mančaftem jsou něco úplně jiného. Takže když jsem začal po dlouhé době konečně normálně s klukama trénovat, tak se mi ozval přední i zadní sval. Opět jsem se tedy musel s kondičním trenérem stáhnout do ústraní a připravovat se individuálně.“
Pro fotbalistu je to velmi nepříjemná situace. Jak jste to zvládal po psychické stránce? Využil jste například i služeb psychologa?
„Já jsem zastáncem hesla, co tě nezabije, to tě posílí. Takže psychologa jsem nepotřeboval. Když jsem měl nějaké problémy, tak jsem to probral doma s manželkou, nebo jsem zavolal tátovi a bratrovi, kteří se mnou fotbalovou kariéru prožívají od úplných začátků. Na druhou stranu jsou na světě horší věci. Zranění bohužel ke sportu a k fotbalu patří. Potkalo mě to, ale teď už je to za mnou. Věřím, že už jsem si to vybral a že už přede mnou bude jen to dobré.“
Bylo to doposud nejvážnější zranění ve vaší fotbalové kariéře?
„Když to řeknu s nadsázkou, tak největší zdravotní komplikací do té doby byla desetidenní angína. Opravdu to bylo mé první vážné a hlavně dlouhodobé zranění, takže jsem začal poznávat, co to všechno obnáší. Člověk si ale potom začne podstatně více vážit fotbalu a toho, že může trénovat s mančaftem a hrát zápasy. Získáte také větší nadhled. Uvědomíte si, že je to jenom fotbal a že jsou v životě mnohem důležitější věci.“
Například zdraví...
„Přesně tak. Já jsem moc rád, že můžu ve fotbale dál pokračovat, protože vím, že někteří kamarádi díky takovému zranění museli s fotbalem předčasně skončit. Takže určitě to neberu na lehkou váhu.“
Jaké to bylo vrátit se po tak dlouhé době na hřiště? Cítil jste v hlavě trochu psychický blok a nebo strach, že se vám s operovaným kolenem zase něco stane?
„To je právě věc tréninku. Když jsme se začali připravovat s kondičním trenérem Honzou Netscherem, tak jsme se to snažili postupně odbourávat. Ale nakonec stejně musíte přijít do ostrého zápasu, musí do vás někdo strčit, musíte na to koleno spadnout a někdo vás musí nakopnout, abyste definitivně ten psychický blok dostali ze sebe pryč. A když se vám to podaří, tak máte v podstatě vyhráno. Protože i lékaři vám potvrdí, že to koleno drží více než předtím. Musíte si to oťukat a dostat se do toho. A když to přežijete, tak potom je vše v pořádku.“
V prvním pohárovém osmifinále s Viktorií Žižkov jste nastoupil po dlouhé době v základní sestavě áčka a odehrál jste téměř osmdesát minut. Jak jste se po zápase cítil?
„Zápasová pauza byla opravdu hodně dlouhá. I když jsem odehrál nějaké přípravné zápasy i mistráky za béčko, tak přece jen ta zátěž v ostrém zápase za áčko je daleko větší. Takže to bylo samozřejmě znát. I diváci na tribuně mohli vidět, že ke konci už jsem do nohou dostával křeče... Ale na to je jediný recept. Hrát a hrát, protože zápasové zatížení je jiné než na trénincích. Věřím, že každým dalším zápasem se to bude jen a jen zlepšovat.“
Co bylo v tom období rehabilitace nejdůležitější?
„Nejdůležitější je včas zjistit, že to vaše koleno už toho má dost a že je lepší raději se z tréninku stáhnout a dát kolenu čas na regeneraci. Nic jiného na to neplatí. Za ten rok a půl jsem se dokonce naučil i plavat, protože voda na tento typ zranění působí opravdu uvolňujícím způsobem a při plavání se navíc posilují i postranní vazy a další svalstvo.“
I přes všechny fotbalové peripetie jste nedávno měli doma velký důvod k radosti. Stal jste se tatínkem...
„Bylo to 22. 10. 2010, což je i takové hezké datum. V půl dvanácté v noci se nám narodila dcera Barborka. Vážila 3 a půl kilogramu a měřila padesát centimetrů. Takže ten rok a půl zdravotních problémů jsem si vynahradil alespoň tímto způsobem.“
V některých rodinách se svádí téměř boj o jméno potomka. Bylo to podobně dramatické v tomto ohledu i u vás?
„To ne, spíše to bylo legrační. Já jsem si vybral jméno Barborka a manželka měla vybráno jméno Viktorka. Když se nás potom na porodním sále ptali, jak se bude holčička jmenovat, tak já jsem řekl Viktorka a manželka zase Barborka... Když jsem totiž viděl, co všechno musela manželka vytrpět, tak jsem chtěl, aby si jméno vybrala ona. Ale manželka mně asi chtěla udělat radost, tak zvolila Barborku, jméno, které jsem původně vybral.“
Opravdu na vás porod tolik zapůsobil?
„Byl jsem přímo u toho na porodním sále. A když jsem viděl, co všechno musejí ženy vydržet, tak upřímně říkám, že mě najednou všechno přestalo bolet (směje se).“
Jak si užíváte otcovské povinnosti?
„Zatím to musím zaklepat, malá je hodná a většinu času prospí. Samozřejmě s ní chodím ven, manželka mi dá Barborku do kočárku, přiberu ještě psa a jdeme se projít. Také ji rád uspávám. Ale ostatní věci jako je přebalování a koupání raději nechávám na manželce. Do těchto věcí se zatím nepouštím.“
Rozhovor s Josefem Kaufmanem si můžete přečíst ve Slávistickém Poločase, který bude u vchodů na stadion k dispozici zdarma k zápasu Slavie s Baníkem Ostrava.
