Doba hájení mi skončila

Proti Bohemians se z křídla posunul na post defenzivního záložníka, nových výzev se ale nebojí. „Doba hájení už je za mnou, jsem tu půl roku a měl bych ukázat, proč ve Slavii jsem!“ hlásí Lukáš Provod.

Lukáši, máte za sebou první půlrok ve Slavii. Jak ho hodnotíte?
„Hodnocení je samozřejmě pozitivní, protože jsem přišel do největšího klubu v Česku a s jednoznačně nejlepšími fanoušky v zemi. První půlrok byl spíše takový rozkoukávací. Zažil jsem tu ale krásné chvíle například v podobě Ligy mistrů, takže to musím hodnotit jenom pozitivně.“

Nejvyšší soutěž jste začal hrát až letos, nejdříve za České Budějovice, poté za Slavii. Jak velký je to pro hráče skok?
„Skok oproti minulým rokům to byl obrovský. Sled všech těch událostí byl neskutečně rychlý. Nejprve jsem byl jedenáct měsíců zraněný, pak jsem šel do Českých Budějovic, odkud jsem se dostal do Slavie. Skoky to byly velké, ale jsem za tu cestu rád, protože mě přivedla do Slavie.“

V Českých Budějovicích jste hostoval z Plzně, když o vás projevila zájem Slavia. Neříkal jste si, jestli vůbec něco z téhle zapeklité situace může vzejít?
„Spíš bych dokonce řekl, že jsem byl přesvědčený o tom, že to vyjít nemůže. Můj manažer mi řekl o zájmu Slavie a sám tomu nedával příliš mnoho nadějí, protože moc hráčů z Plzně do Slavie nechodí. Když to nakonec vyšlo, tak jsem byl velmi šťastný. Situace se vyřešila sub-hostováním, což je termín, který jsem sám ani do té doby neznal. Jsem rád, že vše klaplo, protože jsem během toho půlroku posbíral spoustu zážitků hlavně z Ligy mistrů.“

Slavia se neozývá dvakrát a nikdy se neodmítá

Když už to vypadalo, že by se mohl přestup uskutečnit, měl jste o svém rozhodnutí jasno? Nehrála ve vašem rozhodování například rivalita mezi Plzní a Slavií?
„Ne. Měl jsem od začátku jasno. Slavia se neozývá dvakrát a nikdy se neodmítá. Hned, jak jsem věděl, že je taková možnost na stole, tak jsem ji chtěl využít.“

Překvapilo vás, že vás Plzeň relativně snadno pustila?
„Překvapilo. Teď se sice v Plzni věci mění a do té doby se tam příliš mnoho odchovanců neprosadilo, ale i tak mě to překvapilo. To, že mě pustili do Slavie, mě překvapilo ještě více. Kdyby to bylo kamkoliv jinam, tak by mě to asi zas tolik nepřekvapilo, protože s mladými hráči se tam zas tak nepracovalo.“

Zmínil jste působení v Českých Budějovicích. Předtím jste hostoval ještě v Sokolově. Jak vzpomínáte na tato hostování?
„Obě hostování pro mě byla skvělá. Bylo mi 19 let, juniorskou ligu jsem nehrál příliš dlouho a udělal jsem hned krok do dospělého fotbalu. Sokolov byl takový rodinný klub o málo lidech. Každý tam o všech všechno věděl. Pro mě to byl ideální začátek i v tom, že jsem tam byl na ubytovně s klukama. Vzpomínám na to období rád a doteď se s některými kluky ze Sokolova vídám.“

Poté ale přišlo vážné zranění. Byla to vaše nejhorší část kariéry?
„Jednoznačně. Udělal jsem si výron v kotníku a odjel jsem na reprezentační sraz U21. Byl to můj první start a chtěl jsem tam za každou cenu jet. Odehrál jsem na srazu dva zápasy, poté jsem se vrátil a byl jsem celkově unavený. Poté jsem se v dalším zápase s protihráčem srazil na míči. Píchlo mi v kotníku a zprvu to nevypadalo na nic vážného, protože mi kotník jenom trochu natekl. Následovala dlouhá anabáze všech možných vyšetření, na kterých se nic nenašlo. Všichni mi říkali, že jsem zdravý. Snažil jsem se to tedy řešit neoperačně, ale bolest mě stále omezovala a nechtěla pustit do tréninku. Nakonec jsem odjel do Olomouce za doktorem Holibkou, kterému asi vděčím za to, že stále hraju fotbal, protože mi tam našel odštěpek kosti, který se musel operačně odstranit. Šel jsem tak na artroskopii.“

Co následovalo poté? Vrátil jste se do Plzně?
„Ano. Po operaci jsem se vrátil do Plzně, kde jsem se připravoval s kondičním trenérem Martinem Kastnerem, který mi obrovsky v návratu pomohl. Poté jsem šel do Českých Budějovic a odkud až sem.“

Vážné zranění v tomhle pro kariéru klíčovém věku muselo být pro psychiku mladého hráče náročné…
„Bylo to náročné hlavně v tom, že mi všichni říkali, že mi nic není, ale já v kotníku cítil stále bolest. Trvalo to vše hrozně dlouho. Něco mi to ale taky dalo a něčemu naučilo. Asi to tak mělo být. Už je to ale za mnou a jsem za to rád.“

Neštve vás ještě o něco více skutečnost, že jste si zranění možná trochu způsobil sám touhou hrát za mládežnickou reprezentaci?
„Určitě. Nepomohl jsem tomu, ale zpětně si říkám, že jediný gól v reprezentaci jsem dal za U21, a kdybych na sraz neodjel, tak bych ten gól nedal.“

Je to pro vás velká zkušenost i do budoucna, jak se vypořádat s těmito situacemi?
„Dnes na sebe dávám už určitě větší pozor. Když mě něco bolí, věnuju tomu pozornost. Dávám daleko více času do regenerace. Starám se o své tělo daleko lépe a z toho plyne největší zkušenost, kterou jsem si z tohohle období odnesl.“

Poté následovalo angažmá v Českých Budějovicích. Jak hodnotíte své působení tam?
„Pro mě to byla pomocná ruka. Měl jsem výhodu v tom, že asistenta tam dělal trenér Kohout, který už mě trénoval v juniorce, takže mi zavolal, že bych si s nimi šel přípravu a vidělo by se, jak na tom budu. Parta, trenéři, hráči – všechno si tam sedlo. České Budějovice to měly ve druhé lize skvěle rozjeté a já jsem jenom naskočil do rozjetého vlaku. Odehráli jsme skvělý půlrok, kdy jsme prohráli, tuším, jenom jednou.“

Vnímal jste to jako skvělý mezistupeň mezi Sokolovem a první ligou?
„Přesně tak. Byl to ideální plynulý přesun. Dostal jsem se do nejlepšího týmu druhé ligy a bylo skvělé týmu pomoct k postupu do první ligy.“

Sledujete České Budějovice i letos?
„Neustále České Budějovice sleduji. Bývalí spoluhráči odtud si ze mě dělají srandu, že dokud jsem neodešel, tak to taková jízda nebyla, ale jak jsem přestoupil, tak se to hned zlepšilo. Snažím se koukat na jejich zápasy a je skvělé, že si nastavili nějakou herní laťku. Chtějí hrát pohledný fotbal, nejenom nakopávanou a bránící, soubojový fotbal. Myslím si, že hrají pěkný fotbal a jsem jedině rád, že takové týmy v lize jsou.“

Pomohlo vám v adaptaci ve Slavii i to, že trenér Horejš je podobně náročný jako realizační tým zde?
„Základy, fotbalovost a styl, kterým chtěl trenér Horejš zejména ve druhé lize hrát, byl velmi podobný tomu, co se po nás chce ve Slavii. Hodně jsme běhali, vysoko napadali. Přechod tak nebyl příliš náročný.“

Je něco v čem byste se rád zlepšil, nebo něco, v čem byste se měl podle trenéra zlepšit?
„To bych asi neměl prozrazovat, ale každý trenér, kterého jsem potkal, mě něco naučil. Čím jsem starší, tím se počet nových podnětů snižuje, už jich není tolik. Tady to pro mě bylo jako živá voda, spousta nových věcí. Na každém tréninku se mám čemu přiučit. Trenéři tu s námi hodně komunikují. Po každém tréninku spolu mluvíme. Určitě se zlepšuji.“

Je v obecné rovině náročné uznat, že má v něčem pravdu trenér a ne vy?
„Všechno je to o respektu k trenérovi. Když vidíte, že věci, které říká, fungují, nebo když vidíte, že má pravdu, je to pro vás daleko snazší. Na hřišti občas vidíte věci jinak a názory se tak někdy sráží, ale pokud trenéra respektujete, tak ho poslechnete. Poté je na každém, co si z toho sám vezme.“

Budoucnost fotbalu bude o detailech

Působíte jako obrovský profesionál, přípravě dáváte maximum. Dokonce jste si pořídil vlastní GPS vestu. Jak vás to napadlo?
„Spolupracuji s jedním kondičním trenérem z Plzně, který mi to doporučil. Myslím si, že v analytice, ve zpracování dat a monitoringu leží budoucnost. Myslím si, že právě budoucnost fotbalu bude jenom o detailech, protože všichni trénujeme v podstatě stejně. Kdo bude mít více dat a dokáže je efektivně využít, bude mít potřebnou konkurenční výhodu. Zajímalo mě, jak si vedu při zápasech a trénincích. Rád bych v trénincích udržoval, co možná největší intenzitu, a tu jsem právě díky této vestě schopný kontrolovat.“

Jak přesně to využíváte? Přijdete domů po tréninku a sám data analyzujete?
„Je to tak. Ten systém je poměrně dost složitý, ukazuje spoustu hodnot a sám se s ním ještě učím. Je to ale přesně tak jak říkáte. Přijdu domů, připojím čip z vesty k počítači a můžu sledovat, co potřebuju. Snažím se stále vybírat ty nejdůležitější a podle nich si specifikovat to, jak byl ten trénink náročný a intenzivní. Podle toho si pak určím, kde bych se měl v tréninku zlepšit. Pro mě je to hodně i o porovnávání stejných, opakujících se cvičení. Když máme dvě hry a jsou v podstatě stejné, tak bych měl vykázat i stejná fyzická data. Pokud mi například v jedné hře chybí intenzita, tak se pak snažím přijít na to, proč tomu tak je.“

Takže nepatříte mezi hráče, kteří přijdou domů a chtějí hodit fotbal za hlavu…
„Určitě ne. Někdy je to možná i na škodu, ale já jsem takový, a když mě tenhle přístup dostal až do Slavie, tak na něm rozhodně nehodlám nic měnit.“

Uvítal jste, že vesty pořídil i klub? Budete se nyní moct srovnávat i se spoluhráči…
„Je to skvělé pro celý klub. Někteří kluci to sice nemají rádi a říkají, že jim to překáží, ale myslím si, že detailnější monitoring pomůže všem. Když se budou data dobře vyhodnocovat, může nám to jedině pomoct.“

Byl jste vždy tak cílevědomý, svědomitý?
„Snažil jsem se být vždy svědomitý. Nevím, jestli mě k tomu vedli rodiče, ale určitě jsem to částečně přebral i z jejich výchovy. Vždy jsem se ale snažil takovým být. Říkal jsem si, že když už to dělám, tak pro to udělám maximum.“

Měl jste kromě zranění někdy jiné krizové období, kdy jste si říkal, že byste mohl skončit s fotbalem?
„Nikdy. Když jsem byl zraněný, tak jsem měl samozřejmě strach, ale ani tam jsem si nic takového nepřipouštěl. Jenom jsem si potvrdil, jak je fotbalová kariéra nevyzpytatelná a vachrlatá. Stačí jeden pohyb, jedno zranění a může vše najednou skončit. Fotbalu si tak vážím ještě daleko více než předtím.“

Máte za sebou první přípravu se Slavií. Jaká byla?
„Příprava pod Jindřichem Trpišovským je vyhlášená, takže jsem na to byl sám velmi zvědavý. Moc jsem se na ni těšil a jenom čekal, jak hodně bude náročná. První skvělou věcí je určitě to, že si můžeme dovolit jet ve Slavii na dvě soustředění v teple, v exkluzivních podmínkách a na výborných hřištích. Vyhýbala se nám díky tomu i zranění, protože jsme byli v teple a hráli na přírodní trávě. To, že jsme nemuseli být v Čechách a umělce, nám obrovsky pomohlo. Kondiční soustředění v Marbelle bylo z fyzického hlediska náročné. Běhalo se více, než jsem byl zvyklý, protože se v poslední době upřednostňuje trend ‚všechno na hřišti‘. Já si to ale nemyslím a mám za to, že se bez naběhaných kilometrů jednoduše neobejdeme. Základy jsou vždy v běhu. Náročné mi to přišlo v okamžiku, kdy šlo kondiční soustředění do druhé půle. Ke konci toho bylo už opravdu hodně. Podle mě ale trenéři vždy dobře vyhodnotili, kdy je tým unavený a kdy toho máme dost, a pak přišlo volno. Bylo to tak akorát.“

Co vás čekalo poté?
„Potom jsme byli chvíli na Strahově, opět na přírodní trávě, což bylo skvělé, protože umělou trávu kotníky nesnáší dobře. Poté nás čekalo herní soustředění, kde jsme odehráli čtyři zápasy se soupeři, kteří možná nejsou úplně vyhlášení, ale mají velkou kvalitu. Široká veřejnost tyhle zápasy možná podceňuje, ale jedná se o týmy, které hrají s velkou kvalitou, mají spoustu cizinců a patří ke špičce ve svých zemích. Nebylo to rozhodně něco jednoduchého. Zápasy měly ale podle mě stoupající tendenci. Nezačali jsme úplně dobře, ale poté se naše hra zlepšila.“

Hrál jsem druhou ligu a pak naskočil na San Siru

Po příchodu do Slavie jste docela rychle začal nakukovat do základní sestavy. Potěšilo vás to?
„Určitě mě to potěšilo. Myslím si, že jsem měl dobrý start, v prvním utkání jsem dal hned gól, to mi určitě pomohlo. Potom se to trochu zabrzdilo, ale byl jsem nadšený, že mladý hráč, který přijde z Budějovic a na kontě má tři ligové zápasy, dostane od trenéra důvěru. To pak hráči pomůže být dále motivovaný, když ví, že může kdykoliv naskočit do nějakého zápasu. A když se mu povede, může nastupovat i dále. Je to určitě lepší, než když třeba čtyři zápasy nehrajete, to je pak motivace dělat něco navíc a trénovat na sto dvacet procent nižší. Měl jsem radost, že jsem mohl pravidelně naskakovat, třeba i do zápasů Ligy mistrů.“

Přišel jste z Budějovic a za čtrnáct dní jste hrál na San Siru. Jaké to bylo?
„To bylo extrémní. Neuvěřitelný skok. Hrál jsem v podstatě druhou ligu a pak najednou naskočil na San Siru. Zážitek jak blázen. Doufám, že bude více takových.“

V zimě Slavii opustilo několik důležitých hráčů. Věříte, že budete na jaře mít důležitější roli na hřišti i v kabině?
„Určitá doba hájení už je za mnou, jsem tady půl roku, což je docela dlouhá doba. I trenéři mi říkali, že ten první půlrok je takový adaptační, hráči si zvykají na tempo, tréninky a věci okolo. Teď už bych ale měl být zvyklý a ukázat, proč ve Slavii jsem.“

Na Bohemce jste nastoupil na pro vás netradiční pozici defenzivního záložníka. Co jste si říkal, když s tím za vámi trenéři poprvé přišli?
„V přípravě jsem tam odehrál jeden zápas, což mě nepřekvapilo, protože v přípravných zápasech se posty hodně mění, je to normální. Říkal jsem si, že to je jen záskok a že s tím nemám problém. Sám si myslím, že jsem univerzálnější typ schopný nastoupit na více pozicích. Nebral jsem to ale tak, že bych na tom postu hrál i v lize. Vůbec mě to v tu chvíli nenapadlo. Měli jsme však hodně zraněných hráčů a vykartovaný byl Oscar, okolnosti proto vedly k tomu, že se tak stalo, a nakonec jsem tam neodehrál úplně špatný zápas. Když mi trenéři řekli, že na pozici šestky nastoupím, bral jsem to jako hotovu věc.“

Jak těžké bylo nasbírat během týdne o postu defenzivního záložníka co nejvíce informací? Hrál jste tam vůbec někdy?
„Šlo o to navnímat co nejvíce postřehů a pokynů, měl jsem i individuální video, jak se na té pozici pohyboval Suk. Těch informací bylo moře, ale celý půlrok, co jsem tady byl, jsem neposlouchal jen pokyny ohledně mého postu, ale i informace okolo, takže základy jsem měl. Během týdne jsem ale potřeboval ten post trochu detailněji poznat.“

Je asi těžké se za jeden týden stát podle návodu Tomášem Součkem…
„Jo, to určitě. Typologicky se Sukem nestanu asi nikdy, šlo spíše o to, navnímat jeho pohyb po hřišti, o což jsem se snažil.“

Jak se vám na té pozici hrálo? Je to asi zodpovědnější než pozice na křídle. Cítil jste nervozitu?
„Zodpovědnost jsem cítil. Jsem zvyklý hodně útočit a cpát se dopředu, tlačit se do vápna. Tady je to hodně takové, že jsem si hlídal, abych byl vzadu u stoperů a naráželo to do mě. Sváděl jsem hodně soubojů, zodpovědnost jsem samozřejmě cítil. Myslím si, ale že tenhle zápas byl pro post defenzivního záložníka hodně specifický, obvykle jsme více na balonu, hraje se více po zemi a kombinuje. Hodně míčů chodí přes tenhle post, hráč na něm otáčí balony a hru. Proti Bohemce to ale bylo spíše o soubojích, skákal jsem do hlaviček a strkal se, takže to bylo dost specifické utkání.“

Asi byste to hodnotil jinak, kdyby ten výsledek byl odlišný…
„Určitě. Nejhorší na tom je, že podstoupíme mraky soubojů, jsme pokopaní, bolí to, a ještě z toho nemáme žádný bod. Kdyby se vyhrálo, hodnotil bych to jinak.“

Křídelní a ofenzivní hráč, nebo defenzivní záložník a mozek týmu. Co z toho do budoucna?
„Obojí.“

Je varianta, že na téhle pozici budete pokračovat, i když se spoluhráči uzdraví? Dokážete si to představit?
„Pokud by trenér chtěl, abych tam hrál, určitě mu neřeknu ne. Pořád se ale cítím více jako křídlo.“

Je možné, že na pozici defenzivního záložníka nastoupíte i dnes proti Opavě? A jak se vůbec těšíte na první domácí zápas?
„Těším se maximálně. Jsem přesvědčený, že to bude úplně jiný zápas než na Bohemce. Doufám, že přijde hodně lidí a budou nás celý zápas podporovat. Bude to jiné utkání, budeme kombinovat a budeme nebezpeční. Věřím, že získáme tři body.“

Na prvním místě je fotbal!

Spolu s fotbalem studujete i vysokou školu. Jak k tomu došlo, že jste po maturitě pokračoval dále?
„Chodil jsem v Plzni na sportovní gymnázium, k pokračování na vysoké škole přispěly dva faktory. Jednak to, že oba rodiče mají vysokou školu, takže mi to přišlo přirozené. Pak jsem si také řekl, že není důvod to nezkusit s fotbalem skloubit. Myslím si, že fotbalisté mají hodně volného času, který se dá těžko využít k nějaké jiné práci, ale dobře se dá využít ke studiu. Není to nijak fyzicky náročné, a navíc to odvede myšlenky od fotbalu. Když jdu odpoledne do školy, nepřemýšlím nad tréninkem, ale nad něčím jiným, což také pomáhá. Obecně si myslím, že volného času je dost a studium je možnost, jak jej zaplnit.“

Měl jste vždy dobré známky?
„Jo. Na základce jsem měl hodně dobré známky, na gymplu jsem začal vyznamenáním, jak jsem ale lenivěl, postupně se to zhoršovalo. Nikdy jsem ale neměl špatné známky, vždy maximálně pár trojek. Z maturity jsem měl jednu trojku a tři dvojky.“

Takže přechod na vysokou školu pro vás byl automatický…
„Úplně. Dokonce jsem ani úplně nevěděl kam jít, proto jsem si podal přihlášku na ekonomku, která byla taková nejobecnější. No, a chodím tam doteď.“

Je v tom trochu i takové chlapské ego, dokázat něco takhle netradičního ve fotbalovém prostředí?
„Určitě. Myslím si, že to je další aspekt, proč to dělám. Je to bonus k fotbalu, určitě ne všichni fotbalisté jsou schopní dochodit vysokou školu do konce. To je také moje motivace, proč ji dodělat.“

Jak vše stíháte například během zkouškového? V pátek zkouška, v neděli zápas…
„Na vysoké škole je dobré, že to není pevně dané a pokud, je potřeba, mohu si zkoušku přesunout na jiný termín. Navíc máte tři pokusy, takže s tím jsem nikdy problém neměl. Složité je to spíše v sezoně, tréninky se různě mění a občas trenér změní plán den dopředu. To je těžší, protože rozvrh je daný a já tam musím být v určitý čas. Nikdy jsem nechtěl fotbal stranit škole, měl jsem ho vždy na prvním místě. Když byla zkouška, třeba i poslední pokus, tak jsem tam prostě někdy nešel a řekl si, že to udělám za rok. V Sokolově jsem šel kvůli škole dříve z tréninku maximálně dvakrát nebo třikrát, v Budějovicích nikdy. Fotbal byl vždy před školou.“

Říkáte, že ve škole si odpočinete od fotbalu, hlava ale musí pořád pracovat. Nepotřebujete někdy úplný relax?
„Úplného relaxu mám dost. Škola je náročná spíše v tom zkouškovém, do té doby do ní chodím a poslouchám, že bych se ale nějak učil, to vůbec.“

Pocházíte ze sportovní rodiny?
„Ano, máma hrála v Německu závodně volejbal. Táta zase odmala jezdil na běžkách a je mistr světa v koloběhu, to jsou závody na koloběžce. Já jsem sice mistr Evropy, to nás ale jelo asi jen pět. Na mistrovství světa, které jel táta, jezdí třeba sto lidí. Je to na čtyři závody, máte tam sprint, maraton a tak dále.“

Tohle rodinné zázemí vám pomohlo v kariéře?
„Úplně maximálně. Byl to základní stavební kámen, rodiče jsou nadšenci do sportu a jezdí mě i bráchu, který také hraje fotbal, odmalička podporovat. Byli na každém zápase, i když jsme hráli na Moravě, přijeli se na nás podívat. Patří jim největší dík.“

Jak se fotbalově daří vašemu bratrovi?
„Hodně se zlepšil, hraje divizi v Plzni. V zimě byl na zkoušku v béčku Dukly ve třetí lize, chtěl ale nejdříve zkusit studium a zůstal proto zatím v divizi.“

Aktuálně

Třetí díl Řečnického klubu s Janem Bořilem

včera
V úterý se můžete těšit na třetí díl Řečnického klubu! Tentokrát bude hostem člen A-týmu Slavie, a to rovnou kapitán Jan Bořil!

Gareth Hughes a Slavia: Blízký vztah na dálku

před 3 dny
„Za Slavií všude jezdíme,“ slibuje jeden z nejznámějších chorálů našich fanoušků. Aby ale za Slavií všude jezdil člověk, jehož domov dělí od Edenu vzdušnou čarou 1300 kilometrů, to už stojí za zvláštní zmínku.

Důvěra je klíčová, shodují se trenéři

27.03.2020
Trenéři Pavel Trávník, jako hlavní trenér, a Jan Bauer, jako jeho asistent, u nejstarší dorostenecké kategorie U19 nyní s hráči musí komunikovat jinak než jsou zvyklí. Shodují se ovšem na tom, že důvěra je v tomto období klíčová.

Další články